Tandemový seskok s padákem

Vše začalo zcela nevinně na maturitním plese SPŠST Panská v Lucerně 28. 2. 2007. Po slavnostním ostužkování mi třída 03K předala dárek, který mi vyrazil dech: tandemový seskok s padákem. Byl jsem překvapen a šokován: překvapen proto, že mě lákalo ochutnat i tento druh sportu, a šokován proto, že je to muselo stát spoustu peněz. Navíc byl objednán DVD záznam seskoku a fotografie! Uklidnili mě, ať to neřeším, a ptali se, jak se mi dárek líbí. Líbil se mi moc!!!

Chtěl jsem, aby u seskoku byli se mnou, když jsme spolu žili čtyři roky ve škole velmi intenzivně, společně snášeli všechny radosti i trable, které studium ve škole přinášelo, společně vymýšleli řešení někdy neřešitelných situací, … Souhlasili! To mě potěšilo! Nicméně zrovna se blížilo to „nejúžasnější“ období, které je mohlo ve škole potkat : příprava na maturitní písemné práce, samotné písemné práce, finišování s DMP a konečně i příprava na ústní maturitní zkoušky. Proto jsme se rozhodli, že seskok odložíme na klidnější dobu po maturitách.

První pokus o seskok jsme podnikli koncem června. Jenže dvě hodiny před objednaným seskokem mi volali z firmy SkyService, která seskoky organizuje, že se vše kvůli špatnému počasí ruší. Co se dalo dělat ! Proto jsme se domluvili, že další pokus podnikneme až v září, až tu budou zase všichni (nebo alespoň většina ) zpátky z prázdnin.

Další termín byl stanoven naprosto despoticky z mé strany na pátek 14. 9. 2007. A tentokráte se zdálo podle předpovědi počasí, že by to mohlo vyjít. A skutečně!!! Počasí bylo od pondělka pošmourné, ale postupně se oteplovalo a rozjasňovalo, takže v pátek odpoledne jsme stáli na letišti Dlouhá Lhota u Příbrami v letních trikách a kraťasech pod blankytně modrou oblohou!

Když jsem zástupkyním firmy podepsal, že souhlasím se vším, co se se mnou bude dít, začal jsem se oblékat do připravené kombinézy. Pak mě jeden z instruktorů ustrojil do postroje, pomocí kterého jsem měl být později připoután ke svému tandemovému partnerovi. Po krátkém proškolení, které trvalo asi 2 minuty a vyzkoušení si „závěsu“ na instruktora, jsem měl ještě asi 10 minut čas, které jsem strávil se třídou.

„Neboj, pilot je profík, má 7000 nalétaných hodin,“ hlásí mi Honza Šimek.

„Jak to víš?“ žasnu.

„Mluvil jsem s ním - byli jsme se totiž podívat v kokpitu!“

„Tak to je dobrý - taky bych se tam podíval, ale obávám se, že nebude čas !“ závidím. „Doufám, že máte fotky?“

„Neboj, máme,“ usmívá se Viktor Adler.

Čas se nachýlil a musím se jít seznámit se svým tandemovým partnerem a připravit se k letu. Rozloučím se se třídou a nastupuji do letadla.

„Kačena“ s námi po startu stoupala do výšky 4 kilometrů nad zemí asi 10 minut. Zhruba od výšky tří kilometrů nad zemí si mě začal můj tandemový partner Jirka k sobě poutat. Zkontroloval dotažení všech popruhů a řemínků v mém postroji a pak zacvakl poslední karabinky! Nezapomněl mi ani řádně utáhnout ochranné brýle: „Nejde o ty naše ochranné brýle, ale abys neztratil ty svoje dioptrické … !“

Byli jsme tedy připraveni!

„Je to v pohodě, ty si užívej volný pád a seskok, o zbytek se starám já! Nezavírej oči - užívej si to a spolupracuj s Petrem!“ byly poslední Jirkovy rady. Petr, který měl na přilbě připevněný fotoaparát a kameru, si přilbu nasadil, prodlouženou spoušť fotoaparátu vložil do pusy a sunul se s námi k otevřeným dveřím.

Ve dveřích jsme se zdrželi jen krátce a vyskočili jsme. Tedy Jirka vyskočil - já v tu dobu už jen visel na něm! Ačkoliv jsem měl v prvních sekundách téměř volného pádu pocit, že nemůžu dýchat díky proudícímu vzduchu, bylo to super! Líbilo se mi to a ani jsem si neuvědomil, že to bude trvat tak krátce! Byla to nádhera!

Celou dobu kolem nás kroužil Petr (nebylo mi moc jasné jak to dělá, ale nebyl čas zkoumat, co dělá rukama a nohama, a už vůbec ne se ho na to v tom řevu větru ptát ) a natáčel. Jakmile začal Jirka otvírat padák, Petr se vrhl střemhlav dolů. To jsme viděli už při čekání na letišti, že kameraman přistává výrazně dříve, aby stihl zachytit dopad svého klienta.

Jirka mezitím odepnul některé v tuto chvíli již zbytečné karabiny, abychom se dostali do příjemnější pozice, a řekl mi, co mám dělat při přistávání!

„Jsme v pětistech metrech,“ prohlásil najednou. To mě překvapilo. Odhadoval bych tak 100 !

„To je normální, zkresluje to,“ prohlásil, když jsem mu řekl svůj odhad.

Země se blížila a my několikrát obkroužili místo, na které jsme měli dopadnout. Stále zřetelněji jsem viděl asi 20 mých bývalých studentů, kteří mě přišli morálně podpořit (nebo chtěli být u toho, kdyby se něco zvrtlo? ). Trošku jsem se obával dosedu na zem - čekal jsem pořádné žuchnutí, ale spletl jsem se! Tak měkce, jak jsem dosedl na zem, si někdy ani nesednu na některou židli !

Ihned jsem běžel ke studentům, abych se s nimi o své zážitky podělil. Já byl šťastný - fakt se mi to líbilo! A bylo vidět, že i oni jsou rádi, když jsem rád já … Sice jsem několik minut ještě pořádně neslyšel, jak jsem měl zalehlé uši, ale to nevadí! Zážitek to byl super!

Děkuji mojí milované 03K, která mi umožnila tento super fyzikální zážitek !!! A děkuji i Jirkovi a Petrovi ze SkyServisu (i jejich dalším kolegům) za profesionální přístup!

Bylo to super a klidně bych to zopáknul …

Fotografie pořídili:

Viktor Adler

Martin Všetička

Petr z firmy SkyService

© Jaroslav Reichl, 2007