za zajištění zásob nealkoholického pití na celou cestu;Poděkování
Autobusová doprava Josefa Hofmana - za bezproblémovou dopravu tam a zase zpátky a velmi vstřícný přístup ke všem našim nápadům a přáním;
Spolek rodičů a přátel školy při SPŠST Panská - za finanční příspěvek žákům školy na financování exkurze;
RNDr. Jiří Dolejší, CSc. z Ústavu částicové a jaderné fyziky MFF UK - za přispění finančním darem na dopravu;
Martin Březina z firmy za zajištění zásob nealkoholického pití na celou cestu;
Daniel Valuch (pracovník CERNu, původem ze Slovenska) - za pomoc při organizaci naší návštěvy v CERNu s tamním Visit Office;
Ing. Jiří Malát, Ing. Jakub Šerých - za pomoc při organizaci zájezdu před ním i v jeho průběhu;
Mgr. Michaela Machačová - za korekturu článku.
Odkazy ...
Chamonix - s doménou com nebo net
Autoři fotografií
Jan Duben
Jaroslav Reichl
Ondřej Svoboda
Jakub Šerých
Tradice ...
Zájezd se žáky třetích ročníků SPŠST Panská do Evropského střediska jaderného výzkumu CERN nedaleko Ženevy ve Švýcarsku se už pomalu stává tradicí. I ve školním roce 2009/2010 jsme začali s kolegy exkurzi připravovat. Předběžný zájem žáků o tuto akci jsme začali zjišťovat počátkem roku 2010. Zájem postupně kolísal, ale nadšení neubývalo. A to je pro začátek pozitivní.
Začátek výpravy ...
Abychom se seznámili navzájem, řekli si základní organizační informace, ale hlavně se dozvěděli, co v CERNu uvidíme a proč taková organizace vůbec existuje, domluvili jsme, že se sejdeme na úvodní přednášce. Ve čtvrtek 22. dubna 2010 jsme se tedy ve 12:30 sešli v učebně číslo 12 v Panské, abychom se navzájem poznali a dozvěděli se příslušné informace. Den započatý procházkou Prahou, která se konala místo výuky (konalo se přijímací řízení), pokračoval základními informacemi o zájezdu, ale hlavně základním kurzem té části fyziky, o kterou se v CERNu zajímají. Přednášející byli dva: Jaroslav Reichl a Jakub Šerých.
Jako první jsem se ujal slova já a začal velmi stručným výletem do historie. Od prvních představ o složení hmoty jsme se velmi rychle přenesli do 19. století, kde se začaly odehrávat zajímavé věci související s naší problematikou: anglický fyzik Thomson vyslovil hypotézu o existenci elektronu, později americký fyzik Millikan naměřil základní vlastnosti elektronu, na základě kterých potom Thomson vytvořil první model atomu. Nejdůležitější v kontextu naší plánované návštěvy CERNu ovšem je Rutherfordův experiment. Nejen, že se mu podařilo při svém experimentu objevit velmi malé atomové jádro, ale zároveň ukázal cestu, jak postupovat při zkoumání částic.
Během mého povídání přinesl Jakub Šerých odkudsi nefunkční mobilní telefon, pomocí něhož jsme tuto metodu názorně demonstrovali v praxi. Pak jsme se přesunuli (alespoň v myšlenkách) do samotného CERNu a zabývali jsme se základními principy urychlovačů částic. Vysvětlili jsme princip dipólových magnetů a kvadrupólových magnetů a jejich důležitost pro správný chod urychlovače LHC. Přednášku jsem zakončil standardním modelem a základním popisem částic, které v tomto modelu vystupují.
Pak si vzal slovo Jakub Šerých a seznámil studenty s možností on-line sledovat tytéž obrazovky, které sledují přímo v CERNu technici i fyzikové. Pokud se někdo těšil, že si bude moci přiložit své polínko do díla a nastavit nějaký parametr právě chystaného nebo dokonce probíhajícího experimentu, má smůlu. Tyto zásahy zvenčí jsou velmi pečlivě chráněny a běžným návštěvníkům webu zakázány.
Po zhruba dvouhodinové přednášce bylo všech 46 přítomných žáků zahlceno informacemi, ale odcházeli z učebny relativně spokojení a natěšení na další dění. Pro zopakování základních informací z přednášky, je možné se podívat na prezentaci J. Reichla o vývoji názorů na stavbu hmoty a základní principy používané v CERNu nebo na prezentaci J. Šerých o možnosti on-line sledovat průběhy experimentů.
Nestane-li se nic mimořádného, tak se sejdeme až 19. května 2010 na Smíchově a vyrazíme autobusem směrem na Přimdu …
On The Road ...
Odjezd z Prahy
Je středa 19. května 2010 krátce po půl čtvrté a na otočce tramvají nedaleko Smíchovského nádraží zastavuje autobus řízený Josefem Hofmanem a jeho synem. V 17:00 je totiž stanoven odjezd na exkurzi, která má již několik let krycí jméno CERN. Ačkoliv je obloha zatažená a občas mrholí, všichni zúčastnění mají dobrou náladu. Nejen proto, že jedeme směrem na západ a tedy mineme právě probíhající povodně na Moravě a ve Slezsku, ale hlavně proto, že se těší na avizovanou exkurzi.
Před pátou hodinou je už zavazadlový prostor autobusu značky Mercedes, který se nám stane na nadcházející čtyři dny dopravním prostředkem, jídelnou i ložnicí, zaplněn téměř všemi batohy a taškami. Zbývá místo pro pár opozdilců, kteří měli problém v začínající dopravní špičce na Barrandovském mostu. Pod vrstvou bagáže se navíc ukrývají i velmi podstatné součásti výzbroje naší výpravy: 20tilitrový hrnec, v němž budou v průběhu cesty ohřívány párky, uvařena polévka a guláš, polotovary pochutin, které budeme během zájezdu konzumovat a také 264 půllitrových lahví nealko nápojů, které věnovala prostřednictvím pana Martina Březiny firma Pepsi.
Krátce po páté hodině vyráží autobus se 46 žáky a třemi učiteli řízený střídavě dvěma řidiči na svou čtyřdenní pouť za poznáním.
„Dobré odpoledne, vítám vás na našem zájezdu,“ ujímám se úvodního proslovu, v němž žáky seznámím s pravidly, kterými se budeme během zájezdu řídit.
„Pozdní příchody nebudeme řešit jako ve školy napomenutími nebo důtkami,“ dostávám se k nejzajímavější části proslovu, „ale metodou jinou. Za každý pozdní příchod vybíráme pokutu. Deset korun za jednu minutu.“
„A v Německu je to v eurech?“ dráždí kdosi ze zadní části autobusu.
„No nechtěli jsme být tak zlí, ale když chcete, tak ano,“ odpovídám klidně.
Kasička, která s námi projela již několik podobných zájezdů, je zatím prázdná, nicméně za zhruba 14 hodin se už začne plnit prvními mincemi.
„Program bude zhruba následující: dneska dojedeme do hotelu v Přimdě, kde na nás čeká večeře a ubytování. Ráno vyrazíme do Mnichova a strávíme velkou část dne prohlídkou tamního muzea. Pozdní odpolední, resp. večerní hodiny, budou věnovány samostatnému kochání se Mnichovem. Přes noc pak pojedeme do Ženevy a dále do CERNu, kde strávíme celý pátek. K večeru se přesuneme do hotelu Formule 1 ve Francii. Sobotní program pak bude závislý na počasí - buď se pojedeme kochat do Chamonix nebo do Ženevy. Ale to rozhodneme až v pátek večer.“
Vzhledem k tomu, že nebyly žádné dotazy, ukončil jsem proslov. Za občasného deště jsme pak pokračovali v jízdě směrem na západ. Nedaleko od Plzně Jakub Šerých lakonicky poznamenal:
„Tohle parkoviště známe, že?“ a ukázal rukou směrem vpravo na parkoviště.
„Jo, to je ono,“ souhlasíme s Jirkou Malátem.
„Snad o tom radši nemluvte,“ vyděsí se od volantu pan Hofman. Všichni jsme si vzpomněli na nepříjemnou nehodu, která se nám před dvěma lety právě nedaleko tohoto místa stala.
„Včera jsem mluvil s kamarádem a ptal se mě, kde mám uskladněna náhradní kola,“ se smíchem pokračoval pan Hofman. Před dvěma lety totiž právě tento kamarád vezl náhradní kola z Prahy do Přimdy, kde oba řidiči v noci vyměnili všechna zadní kola autobusu.
Tento nevinný žertík zůstal naštěstí pro letošek jen žertíkem, neboť k žádné nehodě za celou dobu zájezdu nedošlo.
Hotel Přimda
Do Přimdy jsme dorazili už za dvě hodiny jízdy. To maličko vyděsilo místního správce, který s námi počítal až na osmou, nicméně po krátké rozmluvě s kuchařkou nás ubezpečil, že jídlo bude připraveno už na půl osmou. A skutečně - krátce po půl osmé usedáme všichni ke stolům a dopřáváme si knedlo-vepřo-zelo. Po večeři je program individuální: procházka po Přimdě, sledování hokejového turnaje z Mistrovství světa, které se právě hraje v Německu, nebo program na pokojích. Ten, kdo přemýšlí dopředu, si naspí několik hodin k dobru, neboť další noc strávíme v autobuse …
Odjezd z hotelu Přimda
Ranní pohled z okna hotelového pokoje není příliš optimistický: zatažená obloha, z níž občas mrholí nebo dokonce prší, sychravo a zima. Pro dnešní dopoledne a odpoledne nám to příliš nevadí - máme v plánu být v muzeu v Mnichově, ale podvečerní a večerní sightseeing Mnichova by mohl být ohrožen.
Po poměrně bohaté snídani spěcháme do autobusu. Bylo na ni v dnešním nabitém programu vyhrazeno 15 minut a pak už odjíždíme.
„Á, kasička se začne plnit, co?“ usmívá se Jakub Šerých ze své sedačky v autobusu při pohledu na hodinky.
„Obávám se, že asi ano,“ odpovídám a vyndavám kasičku z úkrytu a stoupám si před dveře autobusu. Řidiči se usmívají, ti, kteří jsou už v autobuse zvědavě vykukují a všichni se těšíme, kdo bude ten první, který zaplatí. A nemusíme čekat dlouho.
„Já jsem si byl ještě odskočit.“ „Mě zdržel spolunocležník!“ „Mně jdou špatně hodinky!“, to byly časté výmluvy. Nicméně jsme byli nekompromisní.
„Už to pěkně cinká,“ komentoval můj příchod s kasičkou do autobusu Jirka Malát.
„Konečně jsme všichni a můžeme vyrazit,“ obracím na řidiče. S pětiminutovým zpožděním vyjíždíme ze dvora hotelu a míříme na Rozvadov a dále na Mnichov.
Mnichov
„Měli bychom vyjet co nejdříve,“ strachoval se večer pan Hofman. „V Mnichově budou ráno zácpy!“ A měl pravdu!
Zácpy ovšem nebyly způsobeny přemírou dopravy nebo špatnou organizací na silnici. Příčina našeho hodinového popojíždění v koloně před Mnichovem tkvěla v rekonstrukci dálnice. Z původních čtyř pruhů určených pro příjezd do Mnichova byly v provozu jen dva. Nicméně chytrý pán z krabičky umístěné v dosahu řidičových očí a uší nás neomylně vedl k muzeu. Poté, co zaplatíme parkovné na prvních asi šest hodin drobnými kovovými mincemi, které ochotně rozměnil ze svých zásob Filip Špindler, spěcháme do nedalekého musea.
Před půl jedenáctou vcházíme za drobného deště do budovy muzea a zakupujeme lístky. Hromadně procházíme turnikety a dále se už pak každý v muzeu pohybuje sám s ohledem na to, které expozice chce navštívit, které jsme doporučili my nebo známí …
Muzeum je opravdu velké a projít všech šest pater nabitých exponáty vyžaduje (jak znám z vlastní zkušenosti) dva celé dny. Proto toho za pár hodin, které zbývají do 17:00, kdy se brány musea zavírají, mnoho stihnout nelze. Nicméně i tak si, soudě podle reakcí žáků, všichni našli to, co je zajímalo, a viděli, co vidět chtěli. Téměř všichni při cestě zpátky k autobusu neopomněli navštívit místní krámek, kde bylo možné koupit řadu skvělých hraček a hračiček. Některé z nich byly sice za „skvělé“ ceny, ale mnohé za to stály!
„Podívejte se na něj,“ ukazují žáci na Jakuba Šerých, když přicházíme k autobusu. „Má ve tváři stejně škodolibej výraz jako Jarda ráno.“
A opravdu - výraz Jakuba byl velmi přísný a jednoznačný. Kasička v jeho ruce jasně podtrhovala, proč před autobusem stojí: čekal na ty, kteří přijdou pozdě, aby přispěli do společné pokladny. Jenže se spletl.
„Tenhle sraz je pouze orientační,“ usmívám se a procházím v klidu kolem Jakuba do autobusu. „Říkali jsme, že se tu sejde jen ten, kdo má zájem si v autobusu odložit svoje věci nebo naopak si něco na procházku po Mnichově nabrat.“
„To aby si nabrali pláštěnky a deštníky,“ komentuje Jirka Malát zataženou oblohu, z níž se tu a tam snáší lehký deštík.
„Odjíždět musíme nejdříve v osm večer, abychom dodrželi povinnou devítihodinovou přestávku,“ ujímám se na chvíli mikrofonu. „Má někdo vyhlédnutý nějaký zážitek nebo zajímavé místo, ze kterého se nestihne do osmi vrátit? Klidně sraz posuneme - času máme dost. Jen nevím, co v tom dešti budete venku dělat!“
Nikdo se nehlásí.
„V tom případě odchod a v osm hodin se tu sejdeme a vyrazíme směrem Ženeva,“ vydávám rozkaz k opuštění autobusu.
„Máte-li zájem, kousek směrem do centra je velké tržiště s ovocem a zeleninou, která je opravdu čerstvá a ne taková, jaká je k dostání u nás,“ doporučuje Jakub jeden z možných cílů podvečerní procházky. Máme z loňského roku zkušenost, že ovoce je na trhu opravdu čerstvé a dobré!
Odcházíme tedy z autobusu a každý z nás vyráží tam, kam ho nohy nesou nebo srdce láká. Centrum není daleko, historické centrum také ne, takže míst k fotografování je dost.
„Škoda, že je už zavřená ta kavárna, kde jsme byli na obědě,“ posteskne si pan Hofman. „Zaplatili jsme 10 euro, sedli jsme si ke kruhovému jezdícímu pásu, jako mají na letišti na kufry, a z jídel, která na něm jezdila, jsme si mohli dát, co jsme chtěli. Opravdu dobré.“
„Tak to muselo být skvělé,“ dáváme mu za pravdu a jako poslední vyrážíme od autobusu směrem k ovocnému tržišti.
Krátce před osmou jsme zpět u autobusu a téměř všichni jsou už na místě. Za minutu osm přicházejí poslední opozdilci, kteří ovšem vše stihli v termínu, a kasičku tedy drobnými eury plnit nebudou. Poslední kontrola, zda jsme všichni, a vyrážíme vstříc prvnímu vhodnému parkovišti, kde bude možné připravit večeři.
Párečky ...
Po necelé hodince jízdy zastavujeme, neboť chceme využít poslední zbytky světla na přípravu večeře. Jsme sice všichni vybavení potřebnými technologiemi (baterky, čelovky a další zdroje světla), přesto nechce nikdo z nás riskovat, že některý z těchto užitečných vynálezů spadne do hrnce s párky.
„Třetí em, nástup,“ velí Jirka své třídě nástup k pomoci s přípravou jídla. Vyměnili totiž dobrovolnou pomoc při organizaci zájezdu za VIP místa v autobusu na zadní sedačce. Jednak chtěli sedět pohromadě, jednak David Kuděj by se jinam se svou vysokou postavou nevešel.
Během chvíle se rozpoutá hemžení kolem autobusu. Pan Hofman s Pepou vyndavají stoleček, dvacetilitrový hrnec, velkou propan-butanovou bombu, vařič, konzervy s párky, chléb, kečup, hořčici a další nutné věci pro přípravu zasloužené večeře. Parta ze třídy 3.M začíná s vydatnou pomocí ostatních, kterým se už sbíhají na párky sliny, pracovat na jejich vysvobození z těsných konzerv. Není tedy divu, že za velmi krátkou chvíli párky plavou v hrnci a plechovky jsou neekologicky zlikvidovány v koši na odpadky.
„To si představte, že Jarda měl s sebou před dvěma lety teploměr, kterým jsme kontrolovali, zda jsou párky dost teplé,“ vzpomíná Jirka nad hrncem párků.
„Nejen před dvěma lety,“ usmívám se, „mám ho i teď!“
„Fakt, to je tedy síla,“ slyším už zpoza autobusu Jirkův obdiv, zatímco se přehrabuji ve své cestovní tašce a hledám příslušný teploměr.
„Tak tady je,“ podávám teploměr Jirkovi. Ten se mu v ruce příliš neohřeje a už se po něm natahuje Honza Duben, který nemůže u žádné technické zajímavosti, měřáku nebo přístroje chybět.
Zatímco tedy jedna parta hlídá teplotu párků a proměřuje si navzájem teplotu těla pomocí bezdotykového infračerveného teploměru, druhá parta krájí pro ostatní chléb a třetí parta stojí provokativně s ešusy, miskami a jinými nádobami, do nichž by už rádi dali teplé párky, v okolí a mlsně pozoruje hrnec a hlavně jeho obsah.
„Vydržte, za pár minut to bude,“ uklidňuji je, když vidím, jak teplota párků roste.
Nakonec se všichni dočkáme – párky mají správnou teplotu, chléb je připraven, servírovací četa ve složení Jirka, Jakub a já jsme připraveni a můžeme tedy začít s výdejem jídla. Na pár slastných chvil se rozhostí kolem autobusu ticho, které je rušeno jen přežvykováním a mlaskáním. Po celodenním půstu, během kterého se některým již tenčily zásoby jídla z domova a z cen hamburgerů v eurech jim bylo nevolno, se konečně dočkali jídla. O poslední dva párečky, které zůstaly v hrnci, se málem strhla bitka, ale na dotaz, zda máme ohřát další, odpověděli všichni, že ne, že jsou již plní.
„Nevadí,“ usmívá se Jakub, „dáme je pak do guláše a vylepšíme ho tak.“ Ještě neskončilo jedno jídlo a už se těšíme na další …
Po základních hygienických úkonech, které ne všichni prováděli tak, jak by je prováděli v klidu svých domácích koupelen, nastupujeme do autobusu a pokračujeme dále směrem k německo-švýcarské hranici.
Noční cesta do Ženevy
Abychom naplnili cíl naší cesty (tj. vzdělávací exkurze), připravil Jakub pro všechny do autobusu sestřih několika krátkých filmů o CERNu a o problematice, kterou se tam vědci zabývají. Z DVD, které trvalo zhruba 40 minut a bylo částečně v češtině a částečně v angličtině, jsme ovšem všichni viděli tak maximálně 20 minut. Ne proto, že by video bylo nezajímavé, ale proto, že celodenní pobíhání po muzeu a následně po Mnichově nás prostě unavilo. Snad bude příležitost pustit si filmečky jindy.
Na hranicích společně s panem Hofmanem vyplníme v kanceláři tiskopis, na základě kterého je nám vyměřeno mýtné na švýcarské dálnice.
„Známý mi říkal, že desetidenní mýtné je výrazně levnější než mýtné na dva dny,“ říká při vyplňování formuláře pan Hofman.
„Podle tohoto ceníku to ale není pravda,“ ukazuji na ceny. Mýtné na den stojí 16,5 franku, zatímco mýtné na deset dní stojí 165 franků. To je tedy sleva …
Pro jistotu se ještě celníka ptám, Je příjemný jak osina v zadku, ale anglicky položené otázce rozumí. A já, bohužel, i odpovědi: ceny jsou opravdu takové, jak je uvedeno na formuláři. Zaplatíme tedy mýtné, nasedneme do autobusu a pokračujeme dále.
Po několika minutách zastavujeme na nutné protažení těla a zbavení se přebytečných tekutin v tělech. Nikam nespěcháme, času máme dost.
Další cesta probíhá bez větších problémů a zážitků. Většina osazenstva autobusu spí, oba řidiči, kteří se pravidelně v jízdě střídají, bdí a vedou autobus pevnou rukou po švýcarských dálnicích směrem k Ženevě. V autobusu je ovzduší, které by se sice dalo krájet, ale proti tomu, co nás čeká po výletu z Alp, je tam svěží jarní vzdoušek. Venku se téměř v pravidelných intervalech střídá déšť s mrholením. Protože času je opravdu dost, zastavujeme přibližně 100 km před Ženevou na parkovišti, kde si na chvíli, aniž by ovšem opustili své místo za volantem, zdřímnou i řidiči.
Snídaně a cesta do CERNu
Asi v šest hodin pokračujeme dále a zastavujeme na našem již tradičním odpočívadle, které je 30 km před Ženevou. Tam osazenstvo autobusu šetrně budím, neboť je právě čas na posnídání, probuzení se ranní hygienou a doplnění energie. Pokud by někdo neměl zásoby řízečků, bábovek či jiných laskomin od maminky, může se občerstvit v nedalekém obchůdku. Tam mohou též sklerotici, kteří nemají nebo již stihli ztratit, dokoupit zubáček a další nezbytné věci.
Za neustálého sledování oblohy, z níž se snažíme vyčíst či uhodnout počasí na další dva dny, postupně dojídáme, dopíjíme teplé kávičky nebo čokolády a chystáme se na závěrečných několik desítek kilometrů, které nás dělí od největšího urychlovače částic na světě.
Průjezd Ženevou zvládáme hravě. Správný směr kontrolujeme s Jakubem, Jirkou a pány řidiči společně s chytrým pánem zavřeným v krabičce, který nám říká kudy jet. Nezaskočí nás ani objížďka, která byla v Ženevě už dříve.
„Oni snad dělají tramvaj až k CERNu,“ komentuje důvod uzavírky Jakub.
„Až k CERNu?“ divím se. „Tam jezdily autobusy a dojet k nejbližší tramvaji netrvalo příliš dlouho.“
„Já jsem někde četl, že má být tramvaj až k CERNu,“ trvá na svém Jakub. Až později během dne jsme se dozvěděli, že výstavba tramvajové linky vychází z nějakého projektu a ve finále by měla vést tramvajová linka z Ženevy až do prvních vesnic ve Francii. A to právě kolem CERNu.
Když spatříme CERNský Globe, orientujeme se už podle něj a jedeme více méně azimutem směrem k němu.
„Tam snad hoří, ne?“ diví se pan Hofman, který majestátní kopuli, která je přímo před CERNskou recepcí, také poznává.
„Vypadá to tak,“ divím se.
„To už se začala tvořit ta černá díra, která nás všechny pohltí,“ uklidňuje nás s úsměvem Jakub.
Všechny zklamalo, když jsme zjistili, že dým je způsoben (jak se dalo ostatně čekat) vypařováním vody z lesů v dáli.
CERN - příjezd
„Vážení přátelé, je osm patnáct a už jsme zde,“ hlásím do mikrofonu, když přijíždíme na parkoviště před budovu číslo 33, v níž je recepce CERNu. Většina studentů se usmívá a těší na dnešní den.
„Jdeme se zeptat, jak to bude organizované a podle toho se zařídíme,“ navrhuji Jakubovi. Souhlasí. Vyrážíme tedy do budovy recepce, Jakub se představuje a ptá se, jaký bude program.
„Čeká vás přednáška, film o budování ATLASu a pak prohlídka haly, v níž se kompletují a testují magnety do detektoru. Odpoledne pak návštěva počítačového centra,“ odpovídá nám velmi sympatická slečna.
„A kdy budeme začínat?“ ptáme se ještě.
„V devět,“ odpovídá slečna.
Jsme s Jakubem nadšeni. Lépe to dopadnout nemohlo. Je škoda, že plány, které jsem spřádal s panem Sekyrou, jež nás provázel počítačovým centrem loni, nevyšly. S ním jsme se před dvěma lety podívali až do nitra počítačového centra, viděli jsme záznamové stroje, procházeli jsme kolem počítačů, na kterých se archivují data z experimentů, vše jsme měli na dosah. Bohužel panu Sekyrovi, který ve výpočetním středisku pracuje dlouhá léta a pochází z Čech, se nepodařilo u svých šéfů vymoci pro nás propustku dovnitř. Chápali jsme to – experimenty v CERNu se už pomalu rozjíždějí, a tak je i počítačové centrum vystaveno testovacímu režimu a jeho vedoucí mají tedy obavy, aby se nestala nějaká nehoda. Během dne se snažím několikrát panu Sekyrovi zavolat, že došlo ke změně v programu. S ním jsme byli domluvení na 16:00, zatímco podle programu Visit Office tam máme jít už ve 14:00. Dostat se tam znovu později už nemůžeme – chceme se jít podívat i na výstavku v Microcosmu. Bohužel – telefon mi nikdo nebral. Snad se pan Sekyra nebude zlobit …
„Budeme začínat s programem od devíti, takže pokud chcete, můžete se jít podívat do obchůdku se suvenýry,“ oznamuji žákům, kteří čekají venku.
Někteří nabídky využijí a jdou si koupit nějaký CERNský suvenýr, jiní diskutují s Jakubem na téma funkce urychlovače a někteří si protahují po cestě ztuhlé údy při kopané s hakisakem.
Za chvíli z recepce vychází skupina našich žáků s přilbami na hlavě. Nejdříve mě to vyděsí, protože nevím, co se jim stalo, pak si ale uvědomím, že na přilbách je znak CERNu a tedy se pravděpodobně jedná o přilby zakoupené v obchůdku.
CERN - přednáška, ATLAS, SM18
Konečně přichází devátá hodina a s ní vchází do recepce i náš dnešní průvodce – Tomáš Kubeš. Jsem velmi mile překvapen, že nás bude provázet Čech a že tudíž nebudeme muset ztrácet drahocennou energii na velmi pekelné soustředění se při přednášce v angličtině. Od okamžiku, kdy Tomáš Kubeš zavelí: „Jdeme do přednáškového sálu!“, je zbytek dne (až na pár výjimek) v rychlém poklusu. Nikomu to ovšem nevadí, neboť všichni chtějí vidět z CERNu pokud možno co nejvíce, když už jsme strávili tolik hodin na cestě.
Ačkoliv jsou v přednáškovém sále velmi pohodlná sedadla, nikdo neusne. Všichni se snaží vnímat, co nám Tomáš Kubeš říká nejen o technických aspektech CERNu, ale také o jeho základní filosofii, možnostech uplatnění se v CERNu a dalších zajímavých věcech. Svojí přednášku malinko protáhne, což pro nás znamená zrychlený přesun zpět do recepce. Tam se rozdělíme na dvě skupiny, které sice uvidí obě totéž, ale postupně: v padesáti lidech bychom se na jedno pracoviště společně nevešli.
„Je to jednoduché,“ obrací se na mě při běhu CERNskými chodbami Jakub. „Rozdělíme se podle autobusu – ulička je dělící čára.“
„Souhlasím,“ usmívám se. „A David Kuděj, který sedí na prostředním sedadle vzadu, si může vybrat!“
Jedna skupina začíná svojí pouť po CERNu v řídícím středisku detektoru ATLAS. Tam se opět dělíme na dvě skupiny. Prvním nejdříve promítnou v prvním patře 3D film zobrazující stavbu tohoto velkého detektoru. Film začíná pohledem do prázdné ohromné kaverny, do níž jsou postupně spouštěny jednotlivé části vznikajícího detektoru. Polarizační brýle a dvěma kamerami natočený film umožňují velmi detailní a realistické sledování rodícího se detektoru. Po zhruba osmi minutách filmu scházíme zpět do přízemí. Vedle prosklené místnosti, z níž se řídí činnost detektoru ATLAS, získáváme další informace o detektoru, jeho činnosti, i jednotlivých vrstvách, které jsou důležité pro správný záznam informací, o počítačovém gridu, který je nutný pro zpracování naměřených dat, … Pochopitelně, že se můžeme podívat i do „kuchyně“, z níž se celý detektor ovládá. Přes sklo jsou vidět obrazovky techniků, výstupy na monitory a zvětšené obrazy na velkoplošných obrazovkách, takže máme pocit, že jsme skutečně přímo v samotném řídícím procesu.
Vzhledem k tomu, že každý zaměstnanec CERNu se chce pochlubit tím, co všechno ví, co umí, na jaké práci momentálně pracuje nebo čeho by chtěl v CERNu dosáhnout, prodlužují se všechny přednášky více, než je stanovený časový harmonogram. Tomáš Kubeš je v tomto ohledu skutečně „mistr“. Má toho evidentně ještě hodně na srdci, co by nám rád sdělil, když přijíždí před budovu ATLASu náš autobus se skupinou, která nás má v ATLASu střídat. Inu, musíme končit …
Výměna proběhne relativně rychle a tak téměř okamžitě vyrážíme na další cestu s naším slovenským průvodcem Danielem Valuchem. Hala SM18, v níž se kompletují supravodivé magnety a kterou nás bude Daniel Valuch provázet, není sice daleko, ale je výrazně pohodlnější a rychlejší tam jet autobusem, než jít pěšky.
V hale SM18 se opět dělíme na dvě skupiny, abychom mohli detailně prozkoumat připravované magnety zblízka a nemuseli se bát, že někdo něco neuvidí nebo neuslyší. Je skutečně úchvatné vidět rezonátory, v nichž se částice urychlují, několik centimetrů od sebe. Ještě větší šok je vidět supravodivé magnety a slyšet údaje o elektrickém proudu, odporu a teplotě, kterými jsou tyto magnety charakterizovány. Pohled na ampérmetr, jehož stupnice je škálována v kiloampérech, je prostě nezapomenutelný! Ti, kteří tuší, že ampér je jednotka velmi velká, mají z tohoto přístroje a z proudu 12,5 kA, který přístroj měří, respekt. Stejně tak z informace, že odpor v řádu nanoohmů již vyvolává citelné ztráty výkonu a způsobuje ohřev materiálu magnetu. Nemluvě o tom, že se celý systém urychlovače musí chladit na teplotu cca 2 K, tedy -271 stupňů Celsia.
„To je trošku kosa,“ poznamenal kdosi ze skupiny.
„Ale fakt jenom trošku,“ usmívám se.
Po skončení prohlídky haly se vracíme zpět k budově ATLASu, abychom se společně dopravili k CERNské kantýně, kde nás čeká oběd. Tak jako pokaždé při naší návštěvě CERNu, bude i letos oběd organizačně jednou z nejnáročnějších částí naší výpravy. Je totiž třeba zajistit, aby se mezi nás, 51 hladových návštěvníků, nepřimíchal nikdo cizí. Jakub, který jde jako první a který dokonce vymohl zvláštní pokladnu pouze pro naši skupinu, informuje pokladního, že jsme skupina a že bude platit ten poslední. To jsem já. Já tedy nemusím spěchat – pouze popoháním přede mnou stojící nerozhodné žáky k tomu, aby fronta byla kontinuální a nebyla přerušena. Nakonec se nám podaří celou akci zdárně dokončit a nejen správně zaplatit, ale také se i v klidu najíst.
CERN - počítačové centrum a Microcosmos
Odpolední program začíná ve 14:00 návštěvou počítačového centra CERNu. Opět se dělíme na dvě skupiny, abychom se na galerii nad počítačovým sálem pohodlně vešli.
Pohled na počítačový sál je opravdu monumentální! Žákům se tají dech, řada z nich přemýšlí o tom, jak by se na podobných počítačích spojených navzájem k sobě daly hrát různé hry. Navíc s datovým tokem, kterým je CERN připojen k Internetu, by řada žáků ráda otestovala hraní on-line her.
„Už jsem to vymyslel,“ směje se kdosi, „půjdu pracovat do CERNu jenom proto, abych si mohl zapařit na těhle kompech!“
„Nápad je to sice hezký, ale obávám se, že by tě velmi rychle prokoukli,“ kazím dotyčnému jeho plány.
Z počítačového centra míříme zpět do autobusu, který nás vyveze opět ven z areálu CERNu před budovu recepce. Musíme se sice vrátit zpět k bráně, kterou jsme přijeli, neboť ta druhá, pro nás v danou chvíli výhodnější, je podle slov vrátné neprůjezdná. Musela by totiž posunout asi dva dopravní kužely, které stojí na silnici …
„Vy teď zamíříte do Microcosmu, abyste se podívali na modely, které tam jsou vystavené. A vezměte si s sebou tužku,“ upozorňuji v autobuse žáky. „My jsme pozvaní panem Valuchem na soukromou prohlídku řídícího střediska CERNu, kam se v takovém množství, kolik nás je, nesmí. Ale nebojte se – do půlhodiny jsme zpátky.“
„Proč tužku?“ ptá se kdosi.
„Bude testík,“ usmívám se.
„Tak tomu nevěřím,“ usmívá se dotyčný, ale smích ho přejde, když vytáhnu z tašky zadání úkolů. Zatím žáci netuší, že polovina zadání je v češtině a druhá polovina v angličtině.
„Proč to mám anglicky?“ ptají se postupně ti, kteří náhodně dostali anglickou verzi. Ale tento dotaz byl pravděpodobně položen jen pro zpestření – nakonec se ukázalo, že anglickému textu rozuměli všichni a řada z těch, kteří měli anglické zadání, se snažila i anglicky odpovídat.
Zatímco žáci vstupují do recepce do Microcosmu, nasedáme my tři (já, Jakub a Jirka) do auta pana Valucha a míříme s ním na soukromou prohlídku. První zastávkou je prosklená místnost počítačového kontrolního centra. Místnost je rozdělena na čtyři počítačové ostrůvky umístěné v rozích místnosti. Každý ostrůvek počítačů hlídá a řídí určitou část provozu CERNu: urychlovače LHC, správu energie, tepla a helia, urychlovač SPS, … V místnosti vládne ticho a v jednotlivých ostrůvcích se pilně pracuje, proto ani my nehlučíme. Dan Valuch nám sděluje téměř šeptem zajímavé informace, které vstřebáváme, zatímco pořizujeme fotodokumentaci. Pak přecházíme do budovy vysokofrekvenční techniky urychlovače SPS. To je opravdu zážitek vidět parovody, koaxiální kabely, … ovšem v rozměrech CERNu. V kontrolní místnosti, kterou pan Valuch označuje jako Faradayovu klec, se bojíme pohnout, abychom omylem nebo nedbalostí nevypojili nějaký káblík nebo nezmáčkli nějaký ovladač. To by mohlo být velmi nepříjemné. Na druhou stranu bychom třeba opravdu vytvořili tu černou díru, po níž baží všechna světová média v souvislosti s výzkumem v CERNu.
Krátce po čtvrté hodině odpolední se vracíme zpět k Microcosmu, loučíme se s Danem Valuchem a přidáváme se k našim žákům, kteří pilně vyplňují dotazníčky. Až na místě samém vidíme, že se expozice od naší poslední návštěvy nepatrně změnily, takže odpovědi na některé otázky nejsou k nalezení. Ale i tak si někteří žáci velmi rychle poradili a odpověď buď našli nebo si pamatovali alespoň některé informace z ranní přednášky nebo z přednášky, kterou absolvovali ještě v Panské.
S Jakubem přicházíme společně k prosvětlovacímu zařízení, na kterém se zvětšovaly a následně proměřovaly snímky z bublinové komory.
„Škoda, že tu není ten film,“ postesknu si.
„To je,“ souhlasí Jakub. „Počkej – on tam je, jen není vysunutý před lampu,“ ukazuje Jakub na svitek filmu s naměřenými daty, který je navinutý na cívce uvnitř přístroje. Mrkneme na sebe, odkládáme fotoaparáty a snažíme se ke svitku dostat.
„Chtělo by to štíhlou ručku,“ směje se Jakub a rozhlíží se kolem.
„Co se děje? Mohu nějak pomoci?“ hrne se k nám Honza Duben.
„Potřebujeme vytáhnout ten film ven, ale chce to jemnou a štíhlou ruku,“ vysvětlujeme situaci. Než stihneme dodat, že tohle on nedokáže, stojí Honza u mašiny a přemýšlí, jak se dostat dovnitř. Nakonec přeci jen musíme zavolat majitelku štíhlé ručky – Markétu Vošickou – která film vytáhne. O další se už postará zase Honza: vytáhnout film ven, zavést správně perforace, zaostřit, … - to vše je už v jeho režii. Jeho zásluhou vidíme několik snímků z bublinové komory krásně zvětšených na pracovním stole, což ve mně a v Jakubovi vygeneruje několik otázek pro okolo stojící žáky.
Hotel Formule 1
Z Microcosmu odcházíme se zavírací hodinou, tedy krátce po páté. Usedáme do autobusu a míříme do hotelu Formule 1, v němž máme objednaný nocleh. Cesta probíhá bez problémů, většina účastníků zájezdu v klidu poklimbává, kochá se okolní krajinou nebo hraje společenské hry, které se na tomto zájezdu staly velmi populární. Od mojí sestry dorazila již druhá SMSka se zprávou o počasí v sobotu ve francouzském Chamonix. A zprávy to jsou velmi pozitivní: počasí má být krásné, teplo, slunečno, větřík jen minimální.
„To by bylo fajn, to by mohlo letos vyjít,“ usmívá se Jakub, který při pohledu z okna jedoucího autobusu odhaduje další vývoj počasí na základě svých zkušeností z paraglidingu.
„Už by bylo načase, když se to dvakrát v minulých letech nepovedlo,“ sdílím i já jeho nadšení.
V hotelu nás přivítá recepční, který se zdá na první pohled velmi sympatický. Na rozdíl od paní, která nás vítala v minulých letech, mluví dobře anglicky, je ochotný a snaží se nám pomoci. Překontrolujeme naší objednávku a všechno je v pořádku. Tedy až na počet snídaní.
„Nás je 51 a snídaní chceme tedy také 51,“ říkám mu anglicky, když se spíše řečnicky optá, zda souhlasí 49 snídaní.
„To je v pořádku,“ usmívá se on. „Máte 51 noclehů a 49 snídaní – pro řidiče je snídaně zdarma.“ To nás velmi potěšilo. Ani ne tak kvůli penězům, jako kvůli přístupu.
Nafasujeme čísla a kódy k pokojům, vysvětlíme žákům systém sprch, záchodů a jejich semaforů a rozdělíme do jednotlivých pokojů. Zatímco si oni odnášejí věci na pokoje, začínají řidiči s naší pomocí připravovat večeři. Dnes se podává těstovinová polévka.
„Kolik toho je?“ ptá se Jirka při rozbalování prvního sáčku.
„Pro každého jedna,“ odpovídám a pokračuji v práci. Nejprve otevřeme všechny sáčky, vyjmeme malé sáčky s kořením a to dáme svařit do polévky. Každý, kdo bude chtít polévku, si pak vezme do své nádoby těstoviny a ty mu zalijeme horkou okořeněnou vodou.
„Já vám pomůžu,“ zjevuje se za našimi zády Honza Duben. Mile rádi mu přenecháme tu část práce, kdy je nutné ze sáčků vypreparovat olej, který je součástí každého balení polévky.
Když začnou přicházet hladoví žáci, je polévka zatím ve fázi příprav.
„Vy jste, jako kdybyste nejedli týden,“ neodpustím si poznámku při míchání tekuté části polévky. „Musíte vydržet!“
Za chvíli projde voda v hrnci varem a můžeme začít polévku servírovat. Každý má nárok po předem provedených Jakubových výpočtech na dvě a půl naběračky vody. A skutečně to perfektně vyjde.
Po večeři pak dáváme návrh na zítřejší program.
„Pojedeme do Chamonix, uděláme si tam výlet lanovkou nebo zubačkou a budeme pokračovat v jízdě tak, abychom stihli být za 24 hodin od doby, kdy ráno odjedeme odsud, v Praze. Užijeme si výlet a nebudeme muset dělat devítihodinovou pauzu,“ navrhuji. „Máte k tomu nějaké komentáře?“
„Nemají,“ ozve se Jirka. „Nejlepší zřízení je diktatura – takže všichni souhlasí!“
Co žákům zbývá? Nic než souhlasit. Umyjeme částečně hrnec, doladíme s řidiči definitivní čas odjezdu a jdeme se projít do okolí hotelu. Počasí je krásné, ale začíná foukat poměrně silný vítr. Přesto doufáme, že se zítřek vydaří …
Snídaně v hotelu
Ráno se postupně prostřídáváme u snídaně, neboť ke stolečkům se vejde zhruba 15 lidí a venku se mnoha lidem snídat nechce. Ten, kdo se nasnídá, vezme si z pokoje bagáž a vynese ji před hotel. Ovšem raději ji každý nechává pod stříškou, neboť venku jemně mrholí.
„To počasí se snad umoudří,“ doufám u snídaně.
„Jasně, neboj, bude azuro,“ usmívá se Jakub.
Po snídani nasedáme do autobusu, zkontrolujeme počet žáků a vydávám pokyn panu Hofmanovi, že můžeme jet.
„Mně to nevadí, ale říkali jsme, že vyjedeme v půl deváté až v devět. A teď je osm,“ diví se on a startuje motor.
„No když tu všichni jsou, tak můžeme jet,“ odpovídám. Žádná rozumná činnost se totiž v hotelu, resp. v jeho okolí, dělat nedá.
Cesta do Chamonix
„A jedeme tedy do Chamonix?“ ptá se Pepa Hofman, který koordinuje cíl naší cesty s chytrým pánem v krabičce.
„Jo, přesně tam,“ potvrzuji.
„Letos přímo, bez zajížďky do Itálie?“ směje se pan Hofman při vzpomínce na naši poslední výpravu do Chamonix.
„Určitě,“ potvrzuji a i já vzpomínám na tehdejší cestu tunelem do Itálie a zpět.
„Ale Italové budou zklamaní,“ neodpustí si poznámku Jirka. „Budou jim chybě ti rozmařilí Češi, kteří se vyvezou tunelem tam a hned se zase vrací zpátky.“
„To snad raději vynecháme,“ odmítám další cestu do Itálie.
„Neříkej hop, dokud nejsme v Chamonix,“ směje se Jakub.
Mezitím jsme vyjeli od hotelu a míříme na dálnici a dále na hlavní tah na Chamonix. Už cestou se nenecháme odradit od fotografování nádherných hor v dáli – jak před autobusem, tak po jeho levé a pravé straně.
„Chceš polarizák?“ nabízí Jakub filtr pro snadnější fotografování hor za okny autobusu.
„Díky, mám svůj,“ odpovídám a hned polarizační filtr nasazuji na objektiv.
„Tak to je super,“ usmívám se, když se podívám hledáčkem do objektivu.
„Co vidíš?“ ptá se Jirka s Jakubem.
„Krásné vady na sklech okna,“ odpovídám já a hned pořizuji dokumentační foto.
„To je takové to slovo, kterým se testuje střízlivost?“ ptá se s úsměvem Honza Duben.
„Ano, to je přesně ono,“ odpovídám. „Ty ovšem to slovo přesně znáš, že?“
„No jasně, že jo,“ smečuje Honza. „Je to fotoelasticimetrie,“ bez jediného zádrhele sdělí Honza.
Ve chvílích, kdy nejsou v okolí autobusu vidět žádné zajímavé hory, připravujeme s Jirkou měřící aparaturu, která bude indikovat tlak vzduchu během naší případné jízdy lanovkou z Chamonix do vyšších poloh. Zařízení sestává z velké PET láhve, kterou pro vědecké účely obětoval Jakub, a z prezervativu.
„Jo, to je ten váš pokus, co?“ směje se řidič, který se na moment otočil, aby viděl, co se děje. „Tenkrát vím, že počasí bylo špatný, ale balonek jste měli. To bylo pěkný. Nejvíc se mi ale líbilo, jak koukali ti Francouzi.“
„Asi budou koukat zase,“ předpovídá Jirka, dodělá poslední uzlík na provázku držícím láhev na batohu a podává celou aparaturu mě. „Nos si to!“
Chamonix a okolí
Ve sluncem prozářeném Chamonix se jdeme podívat nejdříve k lanovce, když předtím zdoláme ne zrovna nejlepším způsobem hlavní silnici procházející Chamonix. Zjišťujeme, že zpáteční lístek až na vrcholek stojí zhruba 40 euro, což se zdá všem dost. Ačkoliv jsou někteří vybavení dobrými botami i beranicí, nejsou tak na tom všichni.
„Je to fajn procházka směrem dolů, ale nemůžeme mít jistotu, kolik sněhu na cestách bude ležet,“ předvídám možnosti dalšího výletu.
„Nechal bych to být a šel na vláček, ten byl levnější,“ přidává se Jakub. Matně si vybavujeme cenu vláčku kolem 10 euro na osobu. Vydáváme se proto směrem k nádraží, z něhož vláček odjíždí. Cestou doporučujeme těm, kteří jsou alergičtí na spálení, aby si zakoupili nějaký krém s velkým UV faktorem.
Na nádraží zažíváme překvapení: místo ceny 10 euro, je to nově 24 euro. Sice více, než bychom si přáli, ale všichni jednomyslně souhlasí, že do toho jdeme. Navíc je to cena za zpáteční lístek a můžeme se svézt i lanovkou na ledovec.
„Když už jsme tady, tak to využijeme,“ shrnuje Michal Aschermann.
Jdeme tedy s Jakubem jednat o ceně. Marně vnucujeme seznam žáků s tím, že mají karty ISIC a že bychom tedy rádi dostali nějakou slevu. Paní v pokladně je sice fajn, ale v ceně lístků je neoblomná. Dostaneme zdarma 2 lístky, což činí slevu asi 2 % z celkové částky. No alespoň něco …
Objednáváme tedy lístky a platíme je kartou. Teď ještě vyčkat na jejich vytištění a můžeme projít přes turnikety k vlaku. Lístky jsou vytištěny včas, abychom stihli za pár minut vlak.
Nastupujeme a já soustřeďuji pozornost nejen na PET láhev s prezervativem, ale i na soupravu firmy Vernier, s jejíž pomocí cestou nahoru proměříme s Jirkou závislost tlaku na teplotě. Jirka navíc svědomitě zaznamenává časy, v nichž jsem fotografoval láhev s prezervativem a v nichž on zapsal aktuální hodnotu tlaku. Pomocí těchto údajů můžeme pak doma ověřit platnost stavové rovnice pro ideální plyn a usoudit, s jakou přesností lze považovat vzduch za ideální plyn. Naštěstí kolem nás byly samé známé tváře, které si už zvykly na to, že fyzikové jsou prostě zvláštní sorta lidí. Francouzi byli daleko, takže žádné pohoršené pohledy ani slovní výpady se nekonaly. A kromě měření jsme navíc stihli fotografovat úžasné výhledy z jedoucího vláčku.
V Montenvers v nadmořské výšce 1913 metrů nad mořem, po překonání výškového rozdílu 878 metrů, vystupujeme z lanovky a nad námi krásně modrá obloha, jasně zářící sluníčko a velmi snesitelná teplota.
„To je super počasí,“ pochvalujeme si všichni.
Domluvíme se na srazu buď v půl jedné tady u lanovky nebo ve dvě u busu a rozejdeme se. Většina z nás sjela lanovkou směrem dolů na ledovec a šla se projít, aby protáhla ztuhlé tělo. Někteří z nás dokonce z dolní stanice lanovky ke stanici vláčku šli pěší procházkou, která podle ukazatele měla zabrat zhruba půlhodinu. Procházka to byla nádherná a fakt, že byla pořád do kopce, nevadil. Alespoň jsme se protáhli před další jízdou v autobuse.
Při čekání nahoře u vláčku začal Michal Pustějovský předvádět na vyhlídkové terase své kreace s hakisakem.
„Až ti spadne dolů k ledovci, neudržím se smíchy,“ směju se na něj. Za pár sekund se míček zastavil asi 15 cm od okraje terasy. Michal se tedy otočí a míček se snaží kopat směrem k nádraží, kde je restaurace a odkud odjíždí vláček směrem dolů. Nápad hodnotím kladně ovšem až do chvíle, kdy v zápalu správně odehraného míče vyletí i Michalova bota.
„Ty už na to fakt kašli, nebo si ublížíš,“ nabádám Michala.
Cesta dolů do Chamonix, na kterou se za chvíli vydáváme, proběhla bez větších problémů. To jsme ovšem netušili, že …
"Veselá" historka z natáčení aneb kde je bágl?
„Pane profesore, já tam nechal batoh,“ ozve se dole za mnou po výstupu z vláčku Tomáš Kolingr.
„Kde?“ ptám se. „Ve vlaku?“
„Ne, asi nahoře v té hospodě,“ obává se Tomáš.
„Ty jsi ale sklerotik!“
„Pojďte za mnou,“ rozhoduje se Jakub Šerých a oba vybíhají směrem k budově nádraží. Asi po deseti minutách se Jakub vrací.
„Snažili jsme se volat nahoru, ale moc úspěšní jsme nebyli. Buď tam bylo obsazeno a nebo té paní, která nahoru volala, se nedařilo vysvětlit, co se stalo.“
„Cos tam měl?“ ptám se Tomáše.
„Bundu a klíče od bytu,“ svěřuje se Tomáš.
„Z vykradení bytu bych strach neměl, když tam nejsou doklady,“ zavrhuji jednu možnost. „Zvaž, zda batoh měl cenu vyšší než 24 euro, které by stál nový lístek, aby sis tam pro batoh dojel. A to nemluvím o pokutě do kasičky v autobuse!“
„To rozhodně nemá,“ usmívá se Tomáš, ale je vidět, že ho ztráta batohu mrzí. Chápe ale, že se nedá v dané chvíli nic dělat.
Odjezd ze Chamonix
Někteří mezitím došli k nedaleké palačinkárně, do níž lákali už od snídaně v hotelu Formule 1 Jirka s Jakubem, jiní šli velmi pohodlnou schůzí zpět k autobusu. Tam jsme se také ve dvě hodny všichni sešli a kasička se tedy opět nenaplnila. Někteří byli ke svým spolucestujícím natolik ohleduplní, že se i převlékli do náhradního oblečení, aby autobus neprovoněli pouze svým potem. Karel Komárek byl nejohleduplnější: zul se a větral venku boty, aby, až se zuje, uvnitř nezpůsobil případný lokální válečný konflikt.
„V takových chvílích se mi líbí, že se nikdo nemá za co stydět,“ komentuji situaci. „Když se zují všichni, nepozná se, kdo je zdrojem jakého zápachu, a všichni jsou na tom stejně.“
Průjezd údolími ...
Cestou na dálnici směrem na Německo projíždíme dvě nádherná údolí, která se snaží každý zdokumentovat. Nejen, že skýtají úchvatný pohled na hory v dáli, ale navíc jsou krásná sama o sobě. Proudění vzduchu, které ovlivňuje v údolí kouř stoupající z komínů či reklamní vlajky u firem kolem cesty, komentuje se zasněným zrakem Jakub. Určitě by rád roztáhl krovky a letěl!
„Co děláš?“ ptá se náhle Pepa Hofman svého otce, který zastavil na červenou před semaforem.
„Stojím,“ odpovídá udiveně pan Hofman.
„Ty jo, já si toho semaforu nevšiml!“ diví se Pepa, ačkoliv s řízením auta a autobusu má velmi bohaté zkušenosti. Opět se ukazuje známá pravda, že když člověk nesedí přímo za volantem auta nebo autobusu, nedívá se tak pozorně, jako na místě řidiče.
V mezičase, kdy se nekochám pohledem na okolní krajinu, opravuji pracovní listy z Microcosmu. A mám radost: většina žáků si s otázkami poradila více než dobře. Při této činnosti pobavím své spolucestující, neboť únavou z vedra a částečně i z nevyspání mi občas padá hlava na prsa. Za normální situace by to nevadilo, ale nyní s poklesem hlavy klesají i k zemi i opravované pracovní listy nebo tužka. Ale jsem rád, že mohu žáky a kolegy pobavit.
„Až bude někde místo, tak uděláme to jídlo, ne?“ ptá se pan Hofman. Už jsme na dálnici a odpočívadla tu tedy jsou.
„Jo, můžeme,“ souhlasíme. Příprava guláše, který je na jídelním lístku pro dnešní večer, si určitý čas vyžádá.
Gulášek ...
„Navigace nás navedla na jinou dálnici, takže se nebudeme vracet přes Mnichov, pojedeme kratší cestou,“ oznamuje pan Hofman.
„To nevadí,“ odpovídám.
„No já že nezastavíme tam, co minule,“ říká pan Hofman a už zajíždí s autobusem na jedno parkoviště.
„Super, tady jsme byli poprvé,“ poznáváme parkoviště s Jakubem a Jirkou.
Vybereme vhodné místo, kde se bude dobře vařit, a pouštíme se do díla. Situace je téměř totožná jako při ohřevu párků dva dny předtím: část lidí pomáhá, část lidí se těší na jídlo a stojí s připravenými miskami nedaleko hrnce, v němž se hřeje guláš a část se baví po svém. Hrátky s hakisakem se tentokráte nevyplatily - míček skončil na střeše autobusu. Nechci na Milana Lišáka žalovat, protože to není slušné, tak raději o pachateli pomlčím. Nicméně pan Hofman byl tak hodný, že našel schůdky, po nichž vylezl nejvyšší „hakisakový“ hráč David Kuděj a míček dostal dolů.
Když pak chlapci přestali s míčovými hrami, protože už nechtěli riskovat další případné oběti, začali na dálku pozorovat jakéhosi Inda, který nedaleko od místa, kde jsme vařili, stopoval. Neváhal a dokonce se přišel optat, zda bychom ho nevzali. Nevzali!
Mezitím se gulášek obohacený několika párečky prohřál na správnou teplotu, kterou bezdotykovým teploměrem proměřoval Honza Duben a ostatní, kteří stáli kolem Jakuba míchajícího guláš se pokoušeli svými dobře míněnými radami přispět ke zdaru celého díla. Tím ovšem riskovali, že nakonec nedostanou vůbec nic!
Když jsem postavil hrnec na stůl a byl připraven přidělovat guláš, byl jsem okamžitě obklopen hladovou smečkou, která vypadala, že několik dní nejedla. Neváhal jsem tedy s naléváním a raději si pospíšil.
Po večeři omyjeme hrnec a pokračujeme v cestě.
Vyhodnocení testu
„Mohli bychom si pustit ten film Andělé a démoni, jak jste sliboval?“ ptalo se mě několik lidí už při večeři. Film je totiž tématicky velmi spřízněn s cílem našeho zájezdu.
„Můžeme, ale nejdříve doopravím ty pracovní listy z Microcosmu,“ odpovídám.
„Ale pustíme to, až budeme v Německu,“ doplňuje pan Hofman. „Upozornili nás na to, že bychom správně měli platit autorské poplatky.“
„Dobře, to akorát vyjde. Já to opravím a mezitím už bude tma.“
Za necelou půlhodinku je oprava hotová. Jirka s Jakubem na základě dosažených bodů určili pořadí, a tak můžeme vyhlásit vítěze. Na prvním místě s nevyšším počtem bodů skončil Jonáš Šerých, dále pak Jakub Trnka a Matouš Zíka.
„Rád bych vás upozornil, že v době, kdy jste vyplňovali ty pracovní listy, tak jsme tam my tři nebyli,“ uklidňuji rádoby vtipné hlášky, že vyhrál právě Jonáš. „Takže jsme nemohli nikomu nijak radit!“
Jirka předal drobnou sladkost jako odměnu, popřáli jsme vítězům, povzbudili poražené a čekali na překročení hranice do Německa.
Přejezd do Německa aneb jak to hrajeme?
„Jardo, půjdeš se mnou?“ ptá se pan Hofman na hranicích.
„Jo, jasně, jdu,“ odpovídám a vydávám se s ním do kanceláře, kde je nutné zaplatit poplatek za používání německé dálnice.
Vyplňování dotazníku je trošku problematické - nejen pro přemíru údajů, které chce celník znát, ale i pro jeho neochotu mluvit anglicky místo německy. Nakonec jsme to ale vyřešili a on nám vyměřil mýtné ve výši 227 euro. Když jdeme platit do pokladny a pokladní se podívá na tiskopis, rozzáří se mu oči: „Vy jste Češi?“ ptá se napůl německy, napůl anglicky.
„Ano, jsme.“
„Hrajete super hokej,“ usmívá se a sděluje nám výsledky semifinálových utkání, která se hrála během pátku a soboty v Německu. Náš tým postoupil do finále, zatímco Němci ne. Nehráli jsme s nimi ale my, takže se pokladní na Čechy nezlobil. Naopak - velmi kladně mluvil o kvalitách českého hokeje.
Noční cesta do Prahy
Pár kilometrů za celnicí zastavujeme a dáváme si pauzu.
„Kolik jim dáme, Karle?“ ptám se Pepy za volantem a vzpomínám na jeden český film.
„Já ti nevím, Karle,“ usmívá se Pepa. „Když jim dáme dvacet, tak to nestihnou!“
Nakonec necháme pauzu skoro hodinu. Máme dost času a nechci, abychom přijeli do Prahy dříve, než vyjede první ranní metro. Když nastoupíme, pouští Pepa video a Andělé a démoni se na nás mohou vrhnout.
Kolik kdo z filmu viděl, to už je na každém. Když film skončil, snažíme se alespoň chvíli spát, abychom nepřijeli zcela vyčerpáni.
Návrat do Prahy
K ránu si dáme jednu pauzu ještě na německém území a pak už míříme do Čech. Do stověžaté matičky Prahy přijíždíme krátce po páté. Jsme lehce unavení, možná nebudeme doma příliš vonět (strávili jsme přeci jen část dne v horách a sprcha nebyla), ale rozhodně se zdají všichni spokojení. I ze zpráv, které se postupně ke mně trousily, je zřejmé, že výlet za hranice republiky až k samým hranicím lidského technického umu se podařil. A to je hlavní - dávat energii, čas a peníze do projektu, který by byl neúspěšný, by nikdo nechtěl.
Poděkování patří všem: kolegům, žákům, ale hlavně řidičům, kteří s námi s naprostou jistotou a bravurou těch 2000 km ujeli, ve všem nám pomohli a splnili všechna naše přání.
Děkujeme …
© Jaroslav Reichl, 2010