V pátek 25. 6. 2010 vyrazila třída 09M ze SPŠST Panská za doprovodu třídní Dany Spoustové a fyzikáře Jaroslava Reichla na exkurzi do vodní elekrárny Dolany nedaleko Libčic nad Vltavou. Spolu s nimi jela i třída 09L pod vedením třídního Jaroslava Šmídy a kolegyně Dany Huňkové. Exkurzi domluvil kolega Jiří Malát.

Sraz jsme měli v 8:15 na Masarykově nádraží v Praze, odkud nám odjížděl v 8:41 vlak. Přepočítání se a nákup lístků jsme krásně stihli, a tak jsme krátce po půl deváté nastupovali do městského slona (tj. vlaku značky CityElefant), který nás za cca 20 minut dovezl do cíle. Tam na nás čekal znalec místních poměrů Vojta Jindáček ze třídy 09M, který nás neomylně vedl od nádraží k elektrárně.

Jakmile jsme se přiblížili k elektrárně, vyšel nám naproti jeden místní zaměstnanec, který nás přivítal a ujal se role průvodce. Pravda, byl to průvodce spíše pasivní, neboť mnoho informací o elektrárně neřekl. Pár základních dat řekl před vstupem do elektrárny, a pak už jen zodpovídal na osobní dotazy v kroužku několika vyvolených. Částečně za to mohl poměrně hlučný provoz elektrárny v některých jejích částech, částečně fakt, že nás bylo cca 50 a tudíž jsme se nevešli do žádné z místností, kterými jsme procházeli a v nichž by bylo možné se zastavit a říci si další informace o elektrárně.

Nejprve jsme prošli halou, z níž byly vidět hřídele obou pracujících turbín. Pak jsme sestoupili ještě o dvě patra níže a podívali se na přivaděče vody - tj. trubice o průměru zhruba 2 metry, kterými teče voda k turbínám. Následoval výstup o několik pater výše, prošli jsme kolem řídící místnosti elektrárny a po točitých schodech jsme sestoupili opět dolů. Dlouhou temnou chodbou jsme prošli pod Vltavou a vyšli na jejím druhém břehu, z něhož jsme měli budovu elektrárny jako na dlani.

Po chvíli oddechu a kochání se okolím jsme se vrátili stejnou cestou zpět a náš průvodce se s námi rozloučil. Jarda Šmída vydal pokyn své třídě, aby se zrychleným klusem přesunula na nádraží, odkud jim jel asi za 20 minut vlak. Dana Spoustová se rozhodla, že se projdeme po Libčicích.

„Když už tu jsme, tak se podíváme, ne?“ obrací se na třídu.

„Já bych dal hlasovat,“ navrhuje Honza Kendera.

„Ne, demokracie neexistuje,“ rázně odpovídá Dana a vyrážíme za Vojtou Jindáčkem, který nás vede do centra.

Zacházky do centra snad nikdo nelitoval - byla tam totiž super cukrárna, kde jsme místnímu prodejci udělali jistě nemalou tržbu (možná pak dostal Vojta nějaké bonusy, když přivedl takové zákazníky! ). Zmrzlina byla dobrá a když jsme jí snědli, pokračovali jsme k nádraží. Čekání na vlak se ovšem prodloužilo - vlak měl zpoždění zhruba 40 minut. Byli jsme velmi nespokojení, protože jsme nevěděli, co se děje. Nádražní rozhlas nebyl evidentně ještě modernizován, a tak hlášení, které se z něj ozývala, byla značně nesrozumitelná. Nicméně během čekání jsme si mohli alespoň vyjasnit s Martinem Hrzánem některé fyzikální detaily: jak jsou spojeny vagóny k sobě, jestli je nárazník magnetický nebo ne a další jevy, které se kolem nás vyskytly.

„Škoda, že to zpoždění nehlásili přesně dopředu,“ postesknu si.

„Proč?“ ptá se Martin.

„No mohli jsme zkusit roztlačit ten vagón, jak jsme o tom mluvili ve škole,“ usmívám se.

„Tak to by byla libovka,“ směje se Martin.

Nakonec jsme ale žádné experimenty neuskutečnili, neboť provoz na trati (tedy ve směru od Prahy) byl poměrně hustý.

Když vlak konečně přijel, těšili jsme se na klimatizované prostředí, ve kterém se konečně trošku ochladíme. Omyl! Klimatizace nefungovala. Museli jsme tedy přežít cestu do Prahy bez ní.

Na Masarykovo nádraží jsme přijeli krátce po jedné hodině.

Fotografie jsou svědkem, jak jsme se toho pátečního slunného dne měli ...

Autoři fotografií:

Dana Huňková

Jaroslav Reichl

© Jaroslav Reichl, 27. 6. 2010