Bagrování

Když jsem se v červnu 2011 loučil se třídou 07D, s níž jsme strávili čtyři roky naplněné radostí, ale občas i malými spory, přišli za mnou zástupci třídy s darem. Nevím, zda to bylo za ty čtyři roky, během kterých jsem se snažil z malých kloučků vychovat mladé inteligentní a rozumně myslící muže, nebo pod vlivem právě skončeného (a v jejich případě i velmi úspěšného) celonárodního šíleného experimentu na dětech (který uvědomělí úředníci na MŠMT nazývají státní maturita). Každopádně když jsem balíček, který mi tehdy předali, rozbalil, zůstal jsem jen tiše zírat. Nevěděl jsem, co na to říci, nevěděl jsem jak reagovat a hlavně jsem nevěděl, proč jsem dostal právě tento dárek.

Oním dárkem byl poukaz na hodinu bagrování v termínu, který si domluvíme později. Tento popis dárku sklidil u mých známých, kolegů i členů rodiny úspěch: všichni si nejdříve mysleli, že si dělám legraci, a potom, když zjistili, že to je pravda, mi přáli hodně zdaru, dávali „zaručeně ověřené“ dobře míněné rady a vůbec se zdálo, že si to užívají více než já.

Už ve třídě jsme se domluvili, že akci bagrování, na kterou jsem pozval i její strůjce, necháme na přibližně polovinu září až polovinu října. To je doba, kdy už budou všichni z prázdnin doma a ve školách zatím nezačnou řádit zápočtové písemky a jiné radosti. Nakonec byl termín bagrování domluven na sobotu 15. října 2011. Původně od firmy Esennce.cz přišel mail s informací, že se bagrování uskuteční ve Svojeticích nedaleko Říčan. Zajásal jsem tedy, neboť tato víska se nachází pouhých několik kilometrů od mého bydliště. Bývalé žáky jsem pozval na tuto událost jak prostřednictvím mailu, tak pomocí některými tolik oblíbené sociální sítě.

Řada bývalých žáků přislíbila účast, což mě potěšilo. Pak mě ale polilo horko a současně zamrazilo: v sobotu 15. 10. končí na Moravě, nedaleko od Žďáru nad Sázavou fyzikální seminář, na který jsem se přihlásil. Při shlédnutí předběžného programu semináře jsem málem omdlel: můj příspěvek byl plánován jako jeden z posledních před koncem semináře v 11:00. Stihnout pak být do jedné hodiny po poledni v Praze bylo nemyslitelné. Požádal jsem tedy organizátory o změnu termínu mého vystoupení a ti velmi ochotně souhlasili.

Další šok přišel při mém odjezdu na seminář. Nutno podotknout, že seminář se konal v hotelu, který na svých webových stránkách slibuje luxusně zařízenou wi-fi síť. Moje zkušenost z před čtyř let, kdy jsem na podobném semináři ve stejném hotelu byl také, mě ale varovala. Tehdy byla wi-fi síť velmi nespolehlivá a nestabilní. Ale třeba za ty čtyři roky pokročili, říkal jsem si. Na místě jsem pak zjistil, že skutečně pokročili! Síť měli instalovanou v každém patře, ale pokaždé to byla jiná síť, navzájem se sítě z různých pater překrývaly, ale nebyly navzájem kompatibilní a přechod od jedné z nich na jinou byl velmi komplikovaný. A v tomto stavu mi několik okamžiků před odjezdem na místo konání volali organizátoři bagrování, že mění místo bagrování.

„Bude to v Praze, to bude pro vás příjemnější,“ oznamoval mi pán v telefonu.

„No, ani bych neřekl,“ nesouhlasil jsem já. „Jednak to bylo kousek od mého bydliště a navíc jsem poslal oznámení o akci studentům, od kterých jsem to dostal jako dárek.“

„Aha, tak to se omlouvám, ale už s tím nic nenaděláme,“ zněla odpověď, „bagr je na místě a lidé, kteří jdou bagrovat před vámi a po vás budou bagrovat v Praze.“

„No co naděláme,“ uzavírám nepříliš nadšen hovor. Pán mi slíbil, že místo bagrování mi pošle na mail. Představa, že posílám všem, kteří se plánovali přijít podíval, mail z hotelu, o jehož „vylepšené“ wi-fi síti jsem ještě v ten okamžik nevěděl, mě málem porazila. Ale věřil jsem, že to dobře dopadne.

Dopadlo to dobře. Tedy asi po hodině, během které majitelka hotelu pobíhala od jednoho routeru ke druhému a snažila se signál sítě přivábit do místnosti, kde jsem poměrně naštvaně již nějakou dobu přecházel. Nakonec se jí povedlo elektromagnetické vlny nalákat do místnosti a ony začaly vcelku ochotně zprostředkovávat spojení se světem. Byl jsem rád! Poslal jsem maily s aktualizovanou informací a doufal, že si je všichni přečtou …

V sobotu krátce po dvanácté vyrážím k místu, kde se má uskutečnit bagrování: Smrková ulice v Praze - Hloubětíně. Ze semináře jsem se stihl vrátit včas, takže snad zvládnu dojet i na místo určení. Cestou jsem si říkal, že patrně programátoři navigací GPS mají velmi dobrý smysl pro humor: navigace mě vedla na místo srazu s bagrem velmi komplikovaným způsobem a uličkami, u kterých co chvíli hrozilo, že se zcela ztratí z povrchu zemského. Nicméně nakonec jsem dorazil na místo srazu velmi dobře. Tam již čekali Jakub Jeník, Filip Nový a Martin Polomský. Několik minut před jednou pak dorazil Tomáš Koligr, Dan Momany, Tomáš Nebeský, Matěj Pastrnek, Honza Pospíšil, Michal Pustějovský i Jiřina Poláčková, která třídu 07D také čtyři roky učila. Z naší strany bylo vše připraveno. Bagr na nedalekém pozemku jsme též viděli, čekali jsme jen na instruktora.

Instruktor dorazil, několika přejezdy v bagru pomocí radlice připravil terén a vyzval mě k nástupu do bagru. V kabině, která měla otevřené okno, abych patrně lépe viděl na bagrovanou zeminu, mi ukázal základní ovládání lžíce bagru. Páky byly dvě, takže jsem si říkal, že to bude triviální. Každá z nich měla ovšem čtyři různé funkce a ke správnému nabrání zeminy, jejímu přemístění na jiné místo a následnému vysypání, bylo nutné zkoordinovat pohyb obou pák a ještě u každé z nich pokud možno plynule měnit její polohu tak, abych dosáhl skutečně kýžené funkce.

Bagr se otřásal v základech nejen proto, že běžel silný motor, ale také proto, že občas jsem velmi nešetrně změnil pohyb lžíce s nákladem. A to vedlo k velmi nepříjemnému rozvibrování vnitřku kabiny. Nicméně stroj byl patrně na takové pohyby a případy konstruován a během mého působení v roli bagristy se s bagrem nestalo nic špatného.

Kolem jámy, kterou jsem postupně svými čím dál jistějšími tahy za obě páky zvětšoval, stáli věrní diváci a sledovali moje počínání. Marně je instruktor varoval, že když udělám špatný pohyb, mohu je lžící bagru zranit nebo zabít, marně se je pokoušel odehnat. Nedbali na nebezpečí, které jim teoreticky hrozilo, chtěli prostě být u toho. Po přibližně půlhodině, kdy na mě instruktor dohlížel v kabině a povídali jsme si o výhodách a nevýhodách takového dárku, mě opustil. Vyšel z kabiny a společně se svými dvěma malými syny se připojil k divákům a sledoval, jak se zvětšuje a prohlubuje jáma před bagrem a roste hromada zeminy vpravo od bagru.

Několikrát se ozvalo z řad diváků pochvalné mručení, když se mi podařilo zvednout tu část zeminy, kterou jsem si předsevzal, že zvednu, když jsem nerozsypal zeminu ze lžíce nebo když se mi podařilo udělat zvláště velký zákus do terénu před bagrem.

Hodinka vyčleněná této nevšední kratochvíli utekla velmi rychle. Vyhloubená díra dosáhla takových rozměrů, že jsme se do ní po skončení bagrování všichni mohli pohodlně schovat (aniž bychom si ušpinili svoje oblečení) a mohli se společně na jejím dně vyfotografovat.

Děkuji třídě 07D za dárek i za podporu při jeho realizaci. Stálo to za to, neboť zkusit se má vše …

Fotografie a video (přibližně 7 minut, 26 MB) přibližují alespoň částečně atmosféru ze samotného bagrování.

Autor fotografií: Martin Polomský

Autoři videa: Filip Nový a Jaroslav Reichl