Když jsem v září roku 2010 přebíral třídu 09L SPŠST Panská na fyziku, vcházel jsem do učebny se zvláštními pocity. Ne proto, že bych se bál! Ale proto, že každá změna učitele je náročná - a to jak pro žáky, kteří byli zvyklí na určitý styl jednoho učitele, tak pro nového učitele, který sice ví, co probrali, ale nemůže se spolehnout na některé detaily nebo fyzikální návyky, které mohli žáci získat od minulého učitele jinak. A to i přes to, že můj předchůdce byl velmi kvalitní učitel. Učil jsem, zkoušel a zadával testy tak, jako ve všech ostatních třídách a velmi rychle se začalo ukazovat, že třída 09L je plná velmi inteligentních a zvídavých mladých lidí. Možná i proto, se mezi námi začal vytvářet vztah, který vyvrcholil vzájemnou důvěrou před maturitou: celá třída se rozhodla maturovat z fyziky. Oni věděli, že po třech letech strávených se mnou fyziku ovládají tak, jak vyžaduje maturitní protokol, a že i když budu klást velmi nepříjemné otázky, tak je nepodrazím, a já věděl, že s jejich zájmem a přístupem odmaturují velmi solidně. Tak se také stalo!

Ještě předtím jsem byl ale na maturitním plese podarován velmi atypickým, nicméně velmi příjemným darem: věnovali mi hodinu letu na leteckém simulátoru. Během stále hektičtějšího konce školního roku před maturitními zkouškami nebyl čas „let“ zrealizovat. Během prázdnin všichni trávili zasloužené volno v různých částech republiky i světa, a tak jsme nechali let na září. A třída slíbila, že mě přijde podpořit.

A tak navzdory pověrám, které stejně nejsou nijak opodstatněné, jsme se sešli před budovou leteckého simulátoru v Praze ve Zborovské ulici právě v pátek 13. září 2013. Ze třídy 09L přišlo pouze několik žáků, neboť ostatní si ještě užívali prázdniny, ale i tak jsem byl rád. Hodinový let začal přesně podle plánu v 16:15. Sympatická recepční nás uvedla do místnosti leteckého simulátoru, usadila mě do křesla kapitána letadla, vedle mne si sedl neméně sympatický letecký instruktor v roli druhého pilota a recepční chtěla pořídit pamětní fotografii.

„Vezmete si kapitánskou čepici nebo budete bez ní?“ zeptala se.

„Klidně si čepici vezmu, ale obávám se, že na mojí hlavičku mít čepici nebudete,“ usmál jsme se. A nemýlil jsem se! Nicméně jsem si maličkou čepici vzal. Pak recepční odešla a my jsme mohli vzlétnout …

No nebylo to tak rychlé - nejdříve jsem musel projít rychlokurzem, na co která páčka je, co mám a v jakém pořadí zmáčknout, jak poznám, že letadlo stoupá či klesá, a podobně. A pak přišla nejtěžší část letu.

„Na jakém letišti chcete být?“ zeptal se instruktor.

„Jejda, tak to nevím. Poradíte, co tam máte?“

„Všechno,“ usmál se.

„V tom případě to nechám na vás!“ řekl jsem a čekal, kam tedy nakonec vyrazíme.

„Dobře, tak začneme na Ruzyni,“ rozhodl instruktor a začali jsme. Zvolil příslušné letiště v počítači, simulace se během chvíle nahrála a před „předními skly letadla“ (tj. na monitorech, které byly vpředu i po stranách kokpitu) se objevilo pražské letiště. Zapnul jsem motory, rozjel se, a když letadlo nabralo patřičnou velikost rychlosti, vzlétl. Po mírném zaváhání, kde je vpravo a kde vlevo, jsem prolétl nad Prahou, prohlédl si některé její dominanty z výšky a vrátil se zpět na letiště, kde se mi podařilo bez problémů přistát.

„Tak kam dál?“ zeptal se instruktor. „Šlo vám to, takže můžeme kamkoliv.“

Kluci z 09L navrhovali letiště v Paříži, které instruktor vyhodnotil jako příliš nudné. Proto jsme se zamířili na ostrov Svatého Martina, na kterém vede přistávací dráha tamějšího letiště přímo nad pláží.

„Bacha na lidi, kteří běžně na visí na plotu a fotí,“ usmál se instruktor, zatímco se nahrávala příslušná data.

Pohled na scenérii po vzletu byl nádherný. Krásné moře, na kterém byly vidět i zpěněné vrcholky vln, pláže a příroda v dálce působily opravdu věrohodně.

„Tak a co dál?“ usmál se instruktor, když jsem s letadlem opět v pohodě dosedl zpět na ranvej.

„A co tak zkusit řeku v Los Angeles, to tam nemáte?“ zavtipkoval jsem a vzpomněl si na film Jádro, jehož úvodní scéna je právě o nouzovém přistání raketoplánu v řece.

„Dobře,“ řekl k mému úžasu instruktor. „Dáme tedy New York a zkusíte si přistát v řece Hudson,“ usmál se a začal hledat příslušný scénář v počítači. „Ale pozor - po kontaktu s vodou se letadlo zase zpátky odrazí do vzduchu.“

Začal jsem se těšit.

Přistávat na řece bylo zajímavé, ale tím, že řeka byla v daném místě přímá, nebyl to až takový problém. Pouze bylo nutné korigovat více pečlivě velikost rychlosti pohybu letadla. Instruktor totiž zvolil nouzový režim, takže po vystoupání do vhodné výšky vypnul tah letadla.

„Jen pozor na mola u nábřeží,“ varoval mě instruktor.

„A jak ten systém chytrý?“ zeptal jsem se. „Co by se stalo, kdybych to molo sejmul nebo zamířil do nějaké budovy?“

„Jo, ten systém je chytrý,“ pochválil instruktor. „Normálně byste tím proletěl.“

Takovou odpověď jsem sice nečekal, ale po zobrazení katastrofy jsem také netoužil.

„Když nemáte navigaci nad řekou, musíte si hlídat rychlost sám,“ informoval mě instruktor. „Optimální je 140 uzlů. A to si pohlídáte náklonem letadla - jde o to, že musíme šikovně měnit potenciální energii na kinetickou.“

„Jasně, tak o tom něco vím,“ usmál jsem se. Za mnou se ozval smích a souhlasné hlášky …

Pak jsem si zkusil ještě let v nočním Šanghaji a v rakouských Alpách. Simulace měla po celou dobu nastaven správný čas (sice oproti skutečnému času o několik let posunut, ale to nevadí), takže časy v Praze, New Yorku, Šanghaji a v dalších městech si navzájem odpovídaly. Proto byla v Šanghaji tou dobou noc.

Hodina letu uplynula v příjemné atmosféře a bylo na čase se začít loučit.

„Kolik takhle hračka stojí?“ zeptal jsem se po skončení letu.

„No asi jako menší letadlo,“ odpověděl tajemně instruktor.

„A kolik stojí menší letadlo?“ zeptal se někdo z kluků. Smích, který následoval, vyjadřoval jediné: to se od instruktora nedozvíme.

„Já že do pokoje by se mi to vešlo …“ usmál jsem se při odchodu z trenažérové místnosti.

Cestou ven jsem si vyzvedl úvodní fotografii v kapitánské čepici a DVD s videozáznamem letu. Videozáznam je ale pro nezasvěceného člověka bez možnosti si ladit parametry letu letadla nezajímavý. Fotografie jsou v tomto případě výrazně lepší.

Ještě jednou velké díky, milá 09L, za pěkný zážitek!

Autor fotografií: Jaroslav Skala

© Jaroslav Reichl, 14. 9. 2013