Ve středu 25. 6. 2014 vyrazili žáci tříd 11L a 11M SPŠST Panská z Prahy do Plzně na exkurzi do Vědecko-technologického parku, konkrétně do Centra laserových a automatizačních technologií. Do Plzně jsme jeli z Prahy vlakem v 7:15 z hlavního nádraží. I přes brzkou ranní hodinu dorazili všichni, kdo chtěli jet a kdo si zvládli nařídit správně budíka. Cesta proběhla bez problémů, takže i přes krátké zpoždění na posledních pár kilometrech před Plzní způsobené dokončováním železničního koridoru vystupujeme krátce před devátou hodinou na plzeňském hlavním nádraží. Po krátkém dotazu míříme na zastávku trolejbusu číslo 15, který nás má dovézt k laserovému centru.

„Dobrý den, kde tu, prosím, koupím lístky na trolejbus,“ ptám se na zastávce jedné paní.

„No, tak to bude problém,“ zamyslí se paní. „Možná támhle v tom stánku,“ ukazuje asi 200 metrů vzdálený stánek, oddělený od nás relativně rušnou křižovatkou. „Ale nevím, tady sehnat lístky je problém,“ dodává opatrně paní.

„Nu co se dá dělat, zkusím to,“ říkám Heleně Škodové, která byla se mnou, odkládám brašnu s foťákem a během mířím ke stánku. Do odjezdu trolejbusu zbývá 10 minut, další jede za půl hodiny potom. Křižovatku zdolávám podchodem a mám zjevně štěstí: ve stánku lístky mají.

Vracím se zpět, rozdávám lístky a na poslední chvíli si uvědomujeme, že stojíme na špatné straně vozovky. Přejdeme proto na druhou stranu a do minuty už přijíždí náš trolejbus.

„Pane profesore, tady ten strojek na označování lístků nefunguje,“ oznamují kluci z mojí třídy. Vidím, jak zasunují lístek do strojku a doufají, že strojek automaticky lístek označí. Když se nic neděje, zkoušejí lístek vytáhnout a zasunout znovu. Nechápavě na mě koukají.

„Zasuňte ten lístek,“ usmívám se a kontroluji, že je lístek zasunut až na dno strojku. Pak zatahuji za madlo, ve kterém je lístek zasunut, a manuálně vytvářím v lístku příslušný počet otvorů v matici číslic 1 až 9.

„Jo takhle,“ nevěří svým očím kluci. My jsme mysleli, že to je automaticky.“

„Není, chlapci,“ usmívám se. „Optejte se doma rodičů nebo prarodičů a jistě si se slzou v oku vzpomenou na ne příliš vzdálenou dobu, kdy byly tyto označovače i v pražské MHD. Ostatní si označí lístky už sami a zbytek dvaceti minutové cesty na konečnou Borská pole probíhá bez problémů.

Na konečné stanici Radim Fiala zjistí pomocí iVěci naší polohu a ukáže směr k laboratoři. Od zastávky autobusu je vzdálena několik set metrů. Když před ní dojdeme, zavolám Ing. Jana Šrouba, který se stává na další 2,5 hodiny naším průvodcem centrem.

„Já dojdu vyřídit formality a zatím se rozdělte na tři skupinky,“ říká.

Když se vrátí, jsme rozděleni. Ve stručném úvodu vysvětlí, že laboratoř sice patří pod Západočeskou univerzitu Plzeň, ale studenty nevychovává. Studenti sem chodí pouze na brigády, na stáže, měří zde data pro své diplomové a disertační práce a podobně.

„V rámci exkurze vám předvedeme a popíšeme laserové svařování, laserové kalení, …“ začíná přehled pracovních stanovišť.

„Pardon, omlouvám se,“ skáču mu do řeči, když vidím některé naše chlapce. „Kalení, kluci, není to, co si myslíte. To je způsob opracování kovu.“

„Ano, to je pravda,“ usmívá se Jan Šroub. „To druhé kalení umíme taky, ale to vám ukazovat nebudeme,“ dodává a pokračuje: „Takže potom vám ukážeme laserový potisk předmětů, pak vám pustíme krátký film o naší laboratoři a jedna skupina si pohraje s termovizí. Kdo bude mít nejvíce fundovaných dotazů, získá od nás dárek!“

Postupně tedy procházíme uvedená místa. Všude se nám věnují místí pracovníci, předvádějí laserové aplikace, kterým se věnují, občas prozrazují něco málo ze zákulisí interakce se zákazníky a vše se snaží vysvětlit tak, aby to bylo pochopitelné. A daří se jím to velmi dobře.

Všechny tři naše skupinky postupně procházejí všechna avizovaná místa, ale v různém pořadí.

Laserové svařování je velmi zajímavá disciplína, která umožňuje minimalizovat sváry a svařovat bez dalších přidaných materiálů. Oproti běžnému sváření je to rychlejší, ale je vhodné tento typ svařování použít tam, kde nejsou svařované díly příliš mechanicky namáhány.

Zajímavá byla ukázka potisku předmětů pomocí laseru. Náš průvodce laboratoří položil dotaz: „Kterými třemi vlastnostmi se liší světlo laseru od světla běžných zdrojů? Ten, kdo na otázku zodpoví dobře, může si nechat potisknout tužku vlastním nápisem.“

Skupinovým přemýšlením a hádáním se podařilo dojít k závěru. Tužek nakonec laboratoř spotřebovala více, než měla původně v plánu, ale za ten pohled na vypalování nápisů to rozhodně stálo!

Po shlédnutí dvou krátkých filmů o technologiích, které centrum nabízí zákazníkům, náš průvodce zodpovídal další související dotazy. Obrázek o centru a o tom, čím se zde zabývají, nabýval stále jasnější obrysy.

Ukázka práce s termovizí byla zajímavá, výklad pracovníka, který termovizi obsluhoval, byl velmi fundovaný a upozorňoval na řadu úskalí, která používání termokamery přináší. Na závěr jeho povídání nás vyfotografoval v infračerveném záření, abychom měli představu o teplotě našich těl ve srovnání s okolím.

Laserové kalení, které vzbudilo úsměvy na začátku exkurze, bylo také velmi zajímavé. Jedná se o úpravu již hotových výrobků, které mají mít speciální povrch. V závislosti na výkonu laseru se výrobek buď zakalí dobře a nebo se povrchová vrstva zdeformuje.

„I proto potřebujeme u nových postupů a nestandardních žádostí od zákazníků testovací vzorky,“ odpovídá Jan Šroub na dotaz ohledně toho, zda mají jen „sériové“ objednávky a nebo i nějaké speciality.

„Jsme schopni toho udělat dost, skoro všechno, ale některé požadavky zákazníků budou prostě drahé.“

Když popisuje systém chlazení používaných laserů vodou, oceňujeme nápaditost. „Každý laser se chladí jinou vodou - některé destilovanou, některé vodou bez iontů, jiné normální. Proto tu máme centrální okruh vody, v jehož nádrži je udržována teplota přibližně 18 stupňů Celsia a touhle vodou se chladí voda, která proudí do každého laseru. Takže každý laser má svůj výměník tepla, ze kterého už pak proudí jen ta správná voda,“ vysvětluje Jan Šroub.

„Tohle uchladit je asi jednodušší, než v CERNu,“ konstatuje s úsměvem Adam Bečka a vzpomíná na nedávnou návštěvu v CERNu.

„No aby ne,“ usmívám se. „Chladit na 18 stupňů Celsia a na skoro absolutní nulu, to je trošku rozdíl.“

Po skončení exkurze se s námi pracovníci centra loučí.

„Jak jsme se s kolegy shodli, máme tu vítěze naší soutěže o nejlepšího pokládače otázek,“ usmívá se Jan Šroub a míří k Adamovi Bečkovi. „Gratuluju a ať se vám daří!“

„Děkuji,“ říká Adam a přebírá si dárek. Je to laserové ukazovátko, ale nějaké zvláštní. „To rozbalím až doma, abych tu nic neztratil,“ moudře se rozhoduje Adam po letmém prohlédnutí obsahu balíčku.

„A kdo změnil názor jít studovat techniku do Plzně,“ ptá se Jan Šroub na závěr davu. Podobnou otázku kladl na úvod našeho setkání. Několik párů rukou se zvedá. „No tak se třeba někdy potkáme,“ loučí se s námi a přeje nám šťastnou cestu.

Cestou jsme pak s některými účastníky exkurze diskutovali o výhodách studia v Plzni. Technické fakulty měly a mají dobré renomé a studovat ve městě, kde jsou školy velmi úzce svázány s průmyslem (automobilka, pivovar a další) může mít i značné výhody.

„Když budete dobří, tak část z evropských peněz, kterými jsou mimopražské projekty velmi dobře dotovány, skončí u vás,“ ujasňuji ještě doplňující dotazy. Vzhledem k tomu, že se žáci budou za půlroku rozhodovat o svém dalším studiu na vysokých školách, může být návštěva plzeňského centra rozhodující.

Trolejbus přijel přesně podle jízdního řádu, ale o dvě minuty později, než začalo pršet.

„Vlak má 12 minut zpoždění, tak ho třeba stihneme,“ hlásí kluci při pohledu na své iVěci.

Vlak jsme stihli, a tak jsme krátce před třetí hodinou odpoledne byli v Praze.

Průběh exkurze zachycují fotografie.

Autor fotografií:

© Jaroslav Reichl, 26. 6. 2014