Vše začalo v pátek 13. března 2015 na maturitním plese SPŠST Panská v Kongresovém centru v Praze. Po standardních povinnostech třídního, v rámci kterých jsem předal stužky budoucím maturantům ze třídy 11L, se kolem mě všichni s poťouchlými výrazy shlukli a byli děsně tajemní. Pak se z davu vynořila čísi ruka s nevelkým balíčkem a překotnými projevy, že to je dárek od nich.

„Mám to otevírat tady?“ ptám se. „Nebo raději až někde v soukromí - ať už sám nebo s vámi?“

„Tady!“ zaznělo téměř jednohlasně.

Začínám tedy odtrhávat papír a jsem v klidu: živý dárek to nebude! Jakmile se z balíčku vyloupne krabička, je jasné, že možná ohledně živého dárku změním názor. Střemhlav ke splnění vašeho dětského snu jsou písmena, která nelze nepřečíst. A pod nimi menším písmem webová adresa www.pilotemnazkousku.cz. Začínám se bát, ale hrdinně balíček otevírám a vidím Poukaz na Pilotem vrtulníku na zkoušku. Jsem lehce v šoku, ale mám radost. Rád si to zkusím!

„Rád bych, abyste u toho byli. Proto navrhuji nechat to na polovinu září, kdy už budete zpátky z prázdnin před nástupem na vysoké školy. Souhlasíte?“ navrhuji později ve třídě, kdy ještě jednou v klidu a v soukromí děkuji za netypický dárek. Třída souhlasí a nechává na mě, abych zamluvil termín. Předběžně je tedy s letištěm v Letňanech stanoven termín na 12. září 2015.

V týdnu před sobotou 12. září pak dostávám definitivní potvrzení letu a obratem předávám informaci dále Zdeňkovi, předsedovi už bývalé a velmi úspěšně odmaturované třídy. Věřím, že zařídí pozvání ostatních.

„A ještě bych potřebovala znát vaší váhu,“ čtu fyzikálně nesprávně použitý termín v mailu od letové dispečerky letiště Letňany. Odpovídám holou pravdu, že je to lehce přes 100 kg.

„Nevadí, vezmeme větší vrtulník. V něm jsou další dvě místa pro vaše přátele, pokud budete chtít. Doplatíte případně na místě v sobotu,“ čtu odpověď zaslanou obratem. Začínám se na sobotu těšit.

Před areálem letňanského letiště se scházíme téměř přesně na den o půl roku později po předání daru krátce před jedenáctou hodinou dle dispozic v mailu. Kromě mě tu je „zlaté jádro“ třídy, se kterým jsme už pár akcí podnikli. Jdu vyřídit formality.

„Dostal jsem nabídku, že mohu vzít díky své hmotnosti, kvůli které museli povolat větší vrtulník, dva lidi navíc. Nabídl jsem to kamarádovi Fandovi, kterého vám tímto představuji, a může letět ještě někdo další,“ informuji o stavu budoucího letu.

„Ať letí Radim, má foťák a nafotí to,“ shodnou se ostatní.

„Což o to, já mám foťák taky,“ usmívám se. „Ale asi budu mít trošku jiné starosti!“

Nikdo jiný letět nechce a asi to není ani fyzicky možné. Noc na sobotu strávili všichni společně sledováním filmů a podle výrazů některých přítomných bylo jasné, že se při sledování filmů nepila jen minerálka.

My tři budoucí pasažéři vrtulníku tedy sepíšeme smlouvu s letištěm, že se z nás stávají na dnešní den piloti ve výcviku, a jdeme za pilotem vrtulníku. V zasedací místnosti dostáváme základní instruktáž o vrtulníku, jeho řízení a chování v nouzových situacích.

„Nebojte, i když vysadí motor - je tam jen jeden - tak je to v pohodě a na zem se dostaneme v pohodě,“ uklidňuje nás profesionální pilot.

Mě osobně překvapilo, že vše bylo teoretické bez možnosti si popisované věci „osahat“.

„Tahle část ovládání je stejná jako v letadle, ale ta další je jiná, na to pozor,“ informuje mě pilot během jeho povídání několikrát. Nevím, zda tuší, koho má před sebou. Teoreticky z hlediska fyziky létání ovládám, ale prakticky … No uvidíme!

Pak se jdu už jen sám s pilotem podívat k počítači na web, na kterém jsou soustředěny všechny nutné informace: mapy republiky, mapy zakázaných území, které se během dne mění v závislosti na dění na konkrétním letišti nebo lokalitě, předpovědi počasí, detailní mapy letišť a další. Těch informací je trošku moc a doufám, že se v nich neztratím resp. že je nebudu všechny během svého letu potřebovat.

Poté už můžeme auty popojet blíže letištní ploše. Míříme k vrtulníku, který (jak se později vyjádřil jeden bývalý žák třídy 11L) by se vešel do kabelky. To by mě zajímalo, čím bychom letěli, kdybych měl o pár kilogramů méně a byl pro nás připraven malý vrtulník!

Nicméně vrtulník Robinson 44 je připraven v plné parádě. Pilot provádí předletovou kontrolu a popisuje, co právě dělá.

„Když je vrtulník v hangáru, provádí tuhle kontrolu mechanik. Když tu mechanik není, musí to provést pilot sám,“ dodává.

Postupně projdeme kolem vrtulníku a získáváme představu, co všechno se musí kontrolovat a kde má vrtulník důležité části. Pak postupně nastupujeme dovnitř. Do zadní části nasedají moji spolucestující, dopředu pak pilot a já. Následuje opakování toho, jaký přístroj, co ukazuje, a jak se ovládá výkon vrtulníku, jak se mění výška vrtulníku nad terénem a jak se musí vše korigovat pomocí pomocných vrtulí tak, aby se vrtulník neotáčel na místě, ale letěl požadovaným směrem. Jasný důsledek zákona zachování momentu hybnosti - který se musí cíleně porušit vnějšími silami (ovládanými nohama pilota).

Po chvíli čekání, až se uvolní startovací prostor a vzlétnou malá letadla, kterých tu vlivem krásného a teplého počasí bylo několik, startujeme. Je půl jedné, nasazujeme si sluchátka, abychom spolu mohli mluvit, a pilot vzlétá. Nebylo předem jasně řečeno, že při startu bude ovládat stroj jen a pouze on. Nicméně na jeho urgentní výzvu okamžitě pouštím knipl a zvedám nohy z vyrovnávacích pedálů.

Stroj vzlétá a už pár metrů nad letištěm mi pilot předává řízení. Je to zajímavý, nový a velmi zvláštní pocit. Neustále je třeba sledovat kontrolky a hlídat, aby vrtulník letěl v dané letové hladině (ani nízko, ani vysoko), aby se nenakláněl, aby měl dostatečný výkon, aby … A to toho přijde větřík, který nastavené hodnoty pokazí, a veškeré nastavování může začít na novo. Po několika minutách jsem se odvážil vyhlédnout od budíků přístrojů i ven. Občas to bylo i nutné, protože pilot chtěl vyzkoušet, jak si se strojem rozumím.

„Držte výšku a leťte nad touhle silnicí,“ ukazuje na jednu z pražských magistrál. Která to byla, to jsem fakt neměl šanci stíhat řešit. Podle kurzu (a hlavně podle toho, co pilot říkal) jsme mířili nad jihovýchodní část Prahy. Ač to tam znám, nebylo snadné se v těch několika okamžicích, kdy jsem odhlédl od přístrojů, zorientovat.

„Budeme se vracet,“ slyším ve sluchátkách pilota. „Zatočte do leva.“

Zatáčím vlevo, vyrovnávám všechny další parametry letu, ale je to málo.

„Nezlobte se, ale já vám pomůžu, jinak budeme zatáčet nad celými Čechami,“ říká v dobrém pilot, bere knipl a prolétá zatáčkou tak, že se vrtulník poměrně dost nakloní. Ale všechno je v pohodě a bezpečné.

„Tak tohle bych neudělal - to bych se bál, když to nemám v ruce.“

„To je mi jasné, proto jsem vám pomohl,“ říká pilot a znovu mi předává řízení.

Pomalu se blížíme zpět k letišti. Pilot si přebírá řízení, protože přistávat bude on. A zvládá to dobře - přistání je krásně měkké.

„Tak a teď musíme počkat několik minut, než vychladne motor. Potom vypneme rotor a budeme čekat chvíli, než se zastaví. Nakonec vypneme motor,“ informuje pilot. Nemohu nevzpomenout na dobrodružné filmy, ve kterých ať už kladný hrdina nebo zlosyn přistanou, vypnou motory a ještě pod rotujícím rotorem utíkají vstříc dalšímu dobrodružství.

„Děkuji, bylo to super,“ říkám pilotovi, který mi při loučení předává pilotní průkaz.

Vracíme se zpět ke zbytku třídy, která na nás čeká na vyhlídce u letiště. Chvíli si popovídáme, a pak vyrážíme každý za svými povinnostmi.

Děkuji, 11L, bylo to fajn! A jsem rád, že jste přišli! Snad jsme se neviděli naposledy!

Průběh příprav i samotného letu je zobrazen na fotografiích.

Autoři fotografií:

Autor videozáznamu:

© Jaroslav Reichl, 16. 9. 2015