Na maturitním plese SPŠST Panská, který se konal 24. 2. 2023, jsem dostal od žáků třídy 19L, které jsem čtyři roky vedl jako třídní, poukázku na let v pražské Hurricane Factory.

„Líbí?“ vyzvídali hned na parketu Kongresového centra poté, co jsem poukaz vybalil z obálky.

„Líbí,“ řekl jsem překvapeně. „Doufám, že místo dodaného vybavení mě přijdete podpořit vy,“ narážím na vybavení krabičky. V ní kromě obálky s poukazem byly i další „nezbytnosti“: kinedryl, lahvička na posilněnou a mistička s igelitovým sáčkem.

Dárek jsme poté odložili a pokračovali v programu maturitního plesu.

Po návratu do školy jsme se pak věnovali školním povinnostem a přípravě na maturitní zkoušky, ale na dárek jsem nezapomněl. Věren svému heslu, že při domlouvání akcí je demokracie nesmysl, rezervoval jsem v průběhu května let na sobotu 23. 9. 2023 od 14:00.

„Slíbili jste, že mě přijdete podpořit. Do konce května budete mít spoustu práce u nás ve škole, během června vás čekají přijímací zkoušky na vysoké školy, pak prázdniny. Toho 23. září už většina z vás bude v Praze, protože to je tak termín, kdy bude začínat na řadě vysokých škol semestr. Takže ten, kdo bude chtít, může přijít,“ vysvětluji výběr termínu žákům na jedné z posledních hodin.

V sobotu 23. 9. se potkáváme před budovou Hurricane Factory několik minut před 13:15, kdy jsem se měl hlásit na recepci.

„Už tam o vás vědí – je tam napsané na obrazovkách vaše jméno,“ hlásí někdo, kdo se byl v recepci už podívat.

„To asi proto, že včera přišel mail, že mám předem vyplnit údaje. Jméno tam bylo, tak jsem naklikal datum narození a potvrdil, že nejsem těhotný. Trošku mě zarazila hláška ‚A teď se prstem podepište!‘, což se na běžném monitoru dělá špatně.“

„Tak myší, ne?“ radí kdosi.

„Přesně tak jsem to vyřešil. Podpis byl sice dost originální, ale na tom nesejde,“ dodávám a jdu se podívat na recepci.

Aniž bych potřeboval jakýkoliv doklad, dostávám poukázku na kávu (tu jsem nevyužil) a informaci, že ve 13:30 přijde trenér, který nám řekne vše potřebné. Je nás asi devět, kteří – jak zjistím později – půjdeme na školení, pro kombinézu i do předsálí větrného tunelu společně. Tam se pak budeme po minutě střídat ve větrném tunelu a navzájem se posunky morálně podporovat.

Jdu za žáky, kterých bylo přibližně deset, informovat je o čase, kdy už s nimi nebudu moct komunikovat.

„Dobře, my se za chvíli přesuneme k tunelu. Tak ať se to líbí!“

V půl druhé přichází trenér a jako první jdeme fasovat kombinézy. Ač je zkušený a má odhad, tak u mě a ještě jednoho, podobně vysokého pána, se nestrefil. Oba jsme požádali o větší kombinézu. Ta moje byla jen-tak-tak, ale odhadl jsem, že předklony a dřepy asi potřeba nebudou, tak jsem na další výměnu už nešel.

„Teď půjdeme vedle, kde vás proškolím. Ale předtím vám dám bezpečností helmy,“ říká trenér a vede nás do místnosti vedle recepce. Tuším problém, protože to není první akce, kterou jsem měl v helmě absolvovat. Tehdy na břehu Vltavy z toho byl místní trenér dost překvapen.

„Půjdete s brýlemi?“ ptá se trenér.

„Raději bych šel, ale pokud to je problém, tak na pár metrů vidím v pohodě, takže je můžu případně sundat.“

„Super. Zkusíme to s nimi, kdyby byl problém pak s těmi brýlemi pro virtuální realitu, tak je sundáme,“ uzavře celkem logicky.

Součástí poukazu je jeden minutový let za běžných podmínek a druhý minutový s brýlemi pro virtuální realitu.

Trenér udělá prezenci, a protože jsem první na seznamu, jdu si i jako první pro helmu.

„Asi velkou, co?“ koukne na mě.

„Hodně velkou,“ usměju se.

„Zkusíme tuhle,“ podává mi helmičku, která nezakryje ani moji pleš.

„Dobře,“ maličko znejistí trenér, „tak zkusme tuhle.“ A podává mi helmu o něco větší, kterou při sundaných brýlích nasadím tak, že podbradek skončí na nose.

„OK, tak pojďte další, a Jaroslava vyřešíme potom,“ improvizuje trenér. „Dám vám jiný typ helmy, ale na tu nebude možné připevnit brýle pro virtuální realitu. Místo toho vám dám čas v tunelu navíc. Nevadí to?“

„Jasně, že ne,“ usmívám se.

Moji spoluletci postupně fasují helmy, zkoušejí si je nasadit, upevnit a také zkoušejí umístění obličejového krytu. Poté se přesuneme do přední části místnosti, kde nám trenér vysvětlí, jak vstoupíme do prostoru větrného tunelu a jakými signály nám bude dávat informace o správné poloze našeho těla v proudícím vzduchu.

„Pokud nejsou dotazy, tak si teď vyberete scénu pro virtuální realitu,“ říká trenér. „Na výběr je průlet vesmírem, ale to je z dnešního pohledu graficky takové chudé, průlet nad Staroměstským náměstím v Praze, průlet nad mořem ve Španělsku a průlet nad New Yorkem.“

Spoluletci několik sekund přemýšlejí, a pak si trenér začíná psát: „Jaroslav nic, tak pokračujeme dalším …“.

Poté mě trenér vede znovu do šatny, kde začíná hledat helmu, která by padla na moji hlavu. Na druhý pokus se povede najít tu správnou.

„Tak to je fajn, větší totiž nemám,“ usmívá se trenér. Když mi dá plastový kryt na brýle, jsem připraven.

Společně se všemi se pak jdeme ke vstupu do vzduchového tunelu. Dostaneme poslední instrukce, vezmeme a instalujeme si špunty do uší a vydáváme se do předsálí vzduchového tunelu. Posadíme se na lavici v pořadí, v jakém budeme vstupovat do tunelu. První na řadě jsem já.

Do tunelu se vstupuje pádem do volného prostoru z otevřených dveří. Než ale člověk dopadne, proud vzduchu ho zachytí a může se začít vznášet. Ostatní měli obličejový kryt, který jim chránil obličej před proudícím vzduchem. Já jsem díky jinému typu helmy tento kryt neměl, proto se odporová síla proudícího vzduchu projevila deformací obličeje. To jsem tušil a cítil, definitivně jsem to viděl až z pořízeného záznamu. To, že jsem v tom vichru skoro nemohl dýchat, to jsem zjistil hned! Ale dalo se na to rychle zvyknout.

Zážitek to byl zajímavý, i když jsem si připadal značně nemotorný. Ale to se (alespoň z mého subjektivního pohledu) při druhém vstupu do tunelu zlepšilo. Proudící vzduch obtékající tělo dokázat překonat tíhovou sílu a já se mohl skutečně vznášet. Trenér každý můj pohyb jistil a domluvenými signály upozorňoval na to, jak mám změnit polohu těla – natáhnout či pokrčit nohy a zvednout či sklonit hlavu. Všechny tyto pohyby, i když byly pomalé a zdánlivé nepatrné, měly vliv na celkový součinitel odporu mého těla. A proto se měnila i velikost odporové síly proudícího vzduchu, která na mé tělo směrem vzhůru působila. Díky tomu jsem mohl mírně klesat nebo stoupat v proudícím vzduchu.

To, že mě už během pobytu v tunelu napadaly různé fyzikální úlohy spojené s prouděním vzduchu, mě příliš nepřekvapilo …!

Děkuji třídě 19L za super zážitek!

Atmosféru letu zobrazují fotografie.

Průběh letu lze shlédnout i na čtyř datově zkomprimovaných videích:

Autoři fotografií:

Autor videozáznamu:

© Jaroslav Reichl, 25. 9. 2023