A můžeme se těšit na samotný zájezd v polovině května ...

On the road ...

Odjezd z Prahy

Za vydatného deště se scházíme krátce před půl jednou v noci na parkovišti u magistrály před hlavním nádražím v Praze ve směru na Brno a vyčkáváme, než přijede objednaný autobus. To, co se děje venku, se dá stěží nazvat jemným jarním deštíkem. Daleko spíš to připomíná prudký brutální déšť. Nicméně setrváváme a věříme, že předpověď počasí, kterou jsme všichni narychlo zhlédli před odjezdem na další čtyři dny trvající výlet, se vyplní a bude nakonec jasno.

„Hele, nestojí tamhle náhodou náš autobus?“ ptá se krátce před půl jednou kolegyně Petra Vomáčková.

„To nevím“, odpovídám, „jdu se tam podívat.“

Vyrážím směrem, kde na parkovišti stojí několik autobusů. Jde se mi těžko, protože venku stále prší a mám strach, že mi namoknou brýle, což nemám rád. Postupně projdu kolem asi tří autobusů, zkontroluji jejich SPZky a mám jistotu, že to není ani jeden z nich. Když se vracím zpátky na místo, kde stojí již všichni účastníci naší plánované exkurze, vidím, že přijíždí náš autobus. Jdu se domluvit s řidiči, zda můžeme nakládat. Během několika málo minut naložíme a vyrážíme směrem na Plzeň.

„Než si uděláte kolem sebe pohodlí a než se uvelebíte ke spánku a pustíte si sami nějakou muziku, tak vás budu rušit nějakými povinnými věcmi, které vám musím říct,“ začínám svůj další monolog.

Během něj žáky postupně přivítám v autobuse a upozorním na to, že tento autobus zůstane v tak perfektním uklizeném stavu i poté, co z něj za čtyři dny vystoupíme opět na Hlavním nádraží v Praze. Poté žáky seznamuji s pravidly, která budeme během naší exkurze dodržovat. Hlavní a zásadní pravidlo je, že kamkoliv vstoupíme, platí školní řád, který žáci znají ze školy a jehož znalost již několikrát podepsali. Další, co je nutné si uvědomit, je prevence před veškerými úrazy, které by se mohly stát.

„Pokud vydáme nějaké volno a bude volný rozchod, tak budete chodit ve skupinkách minimálně po třech lidech,“ pokračuji. „Kdyby se cokoliv stalo, tak to okamžitě hlásíte: žáci třídy 3M své třídní, třídy 2L a 3L mně.“

Pak přicházím s již osvědčeným pravidlem: „Čeká nás dlouhá cesta, v jejímž průběhu jsou naše aktivity naplánované s přesností téměř na minuty. Proto je krajně nevhodné chodit pozdě. Jako motivaci vězte, že za pozdní příchod vybírám pokutu ve výši deset mincí té měny, na území kterého státu se právě nacházíme.“

„Teda vy jste drsnej,“ slyším za sebou úsměvný komentář jednoho z řidičů.

Poté vyzvu žáky, aby si připravili své iVěci a nadiktuji jim telefonní číslo, aby se se mnou mohli v případě problémů spojit.

„Pošlu vám kolovat záznamový arch, na který se podepíšete, čímž potvrdíte, že jste si mé povídání vyslechli, chápete ho a budete se jím řídit.“

Když se podpisový arch vrátí zpět, řidič ztlumí světla uvnitř autobusu.

Noční cesta do Speyer

Krátce kolem třetí hodiny ranní zastavujeme na Rozvadově, abychom si mohli případně dokoupit ještě nějaké zásoby naposledy za české koruny, a poté už vyrážíme směrem na německý Speyer. Bez jakýchkoliv problémů se blížíme k cíli, a protože máme relativně dost času, zastavujeme několik kilometrů před naší cílovou stanicí na benzínové pumpě, aby ti žáci, kteří chtějí, mohli vykonat ranní hygienu, nasnídat se a dokoupit zásoby na celý den. Poté pokračujeme zbývajících několik kilometrů do klidného, právě se probouzejícího, městečka Speyer.

Speyer

Ve Špeyeru parkujeme na parkovišti nedaleko muzea, které hodláme navštívit. Do otevření muzea zbývá asi hodina.

„Máte volno do devíti – do té doby se můžete podívat na město, projít si ho a pokochat se jím,“ informuji žáky. „Krátce před devátou hodinou se sejdeme před muzeem, já zakoupím hromadně lístky a společně půjdeme dovnitř.“

S tím se všichni rozcházíme, každý jde svým tempem ve skupinkách, které mají minimálně tři členy, jak jsme se domluvili ráno, a prohlížíme si ta místa, o která máme zájem. Krátce před devátou hodinou jsou všichni žáci na místech, pouze pedagogický dozor přichází asi s osmiminutovým zpožděním.

Muzeum ve Speyer

„Pane učiteli, pane učiteli, to budete mít za 80 euro každý,“ říká jeden z žáků.

Nechávám hlášku bez komentáře a jdu zakoupit lístky. Ty žákům rozdám a vcházíme do muzea.

Muzeum si prohlížíme všichni samostatně, respektive ve skupinkách, tak jak si chceme sdílet své zážitky, jak si chceme ukázat zajímavá místa v muzeu či jak se chceme domlouvat o různých typech vystavených exponátů. Na relativně malém prostoru se během tří hodin, které máme na prohlídku muzea vyhrazené, několikrát potkáváme, sdělujeme si své zážitky a upozorňujeme se na zajímavé exponáty, které stojí za vidění. Někteří z nás před odchodem z muzea využijí ještě možnost poobědvat v místní kantýně, která nabízí několik relativně tradičních jídel, jako jsou těstoviny, kuřecí nebo vídeňský řízek či gulášová polévka. Ve 12:30, na kdy byl stanovený čas odjezdu na další naši pouť, jsme v autobuse již všichni, a to i včetně skupinky, která dorazila několik sekund před vypršením limitu, během kterého mohli dorazit ještě bez pokut. Nasedáme do autobusu a vyrážíme směr Ženeva.

Cesta do Ženevy

Cesta do Ženevy probíhá bez větších problémů. Je poněkud dlouhá, ale s tím jsme počítali. Cestou pozorujeme, že stěrače autobusu začínají stírat postupně sílící déšť, což nám ale zatím nevadí a všichni doufáme, že až zastavíme a budeme potřebovat chodit po ulicích měst a po areálu CERNu, pršet nebude. S jednou zastávkou ještě na benzínové stanici v Německu, abychom mohli doplnit případné zásoby pití a jídla ještě v eurech, pokračujeme dál. Do Ženevy přijíždíme krátce před sedmou hodinou večer a hledáme hotel. Najít hotel, respektive areál, ve kterém se hotel nachází, je poměrně snadné. Horší je se k hotelu dostat.

Bráno, bráno otevři se!

Hotel se nachází v areálu, do nějž vedou cesty zavřené a zajištěné branami. Pod nimi běžná osobní auta projedou, ale autobus se pod ně nevejde. Je proto potřeba bránu zvednout, aby autobus mohl projet. K tomu jsou vedle brány umístěná tlačítka a maličká kamerka snímající okolí brány. Když se díváme společně s řidiči na tuto kamerku, tak zjišťujeme, že pravděpodobně nebyla drahná léta v provozu, případně že se o ní postarali místní vandalové. Její objektiv je totiž silně poškrábán. Obáváme se, že i kdyby kamerka fungovala, na druhé straně by pozorovatel neviděl vůbec nic.

Naše snaha o zmáčknutí knoflíků, kterým se uvede brána do pohybu, abychom mohli projet, se ukazuje jako marná. Dlouho nevydržíme a snažíme se problém nějakým způsobem řešit. První, co nás napadá, je zavolat na hotel, jehož telefonní číslo je na poukazu od cestovní kanceláře, ale číslo vyzvání a nikdo se na něm nehlásí. Proto vyrážíme společně s jedním žákem ze třídy 3M, který umí prý výborně anglicky, do hotelu, abychom přímo tam požádali o vytažení brány.

Recepční na hotelu je milá, mladá, usměvavá, ale na náš dotaz vysvětluje, že ona s tím nic neudělá, že brána není její a že podobné problémy mývají všichni, kdo se do hotelu snaží dostat.

„Musíte mačkat tlačítka – i z té druhé strany,“ je jediná rada, kterou od recepční dostaneme.

Vracíme se tedy s nepořízenou zpátky.

„Ty hory jsou ale krásné,“ rozjímá žák cestou zpět k autobusu.

„Ostatní velká auta bez problému bránou projíždějí,“ hlásí řidiči, když se vracíme zpátky k autobusu, který stále ještě čeká před zavřenou bránou. „Brána se jim otevře.“

Vyřizujeme vzkaz od recepční a jeden z řidičů i já zkoušíme znovu mačkat tlačítka.

„Už mě bolí palec a brána se ani nehne,“ stěžuje si řidič mačkající tlačítka.

Přemýšlíme, co budeme dělat. Nebyl by problém autobus zaparkovat před bránou, protože tam je přímo parkovací místo. Na druhou stranu jít zhruba 500 metrů k hotelu s plnou bagáží se nám taky úplně nechce. Proto, když zastavuje za naším autobusem linkový autobus, který evidentně chce bránou projet, jdeme za jeho řidičem a zkoušíme se ho optat, jakým způsobem můžeme bránu otevřít.

Jeho odpověď nás překvapí: systém brány načítá registrační značky autobusů a ty, které jsou v databázi provozovatele brány, bez problému pustí. Ptáme se řidiče, jak máme postupovat dál, a on nabízí variantu: „Uvolněte mi cestu a jeďte pak hned za mnou a měli byste projet.“

Navrhujeme tuto variantu našim řidičům a ti souhlasí. Couvnou s naším autobusem tak, aby mohl linkový autobus projet, a okamžitě se řadí za něj.

Náš manévr vyjde. Jakmile projede bránou linkový autobus, projíždíme bránou i my a bez dalších problémů přijíždíme k hotelu.

Hotel

V hotelu ukazujeme recepční, která nás poznává, náš ubytovací poukaz a okamžitě nám vydává sadu karet k objednaným pokojům. Očekával jsem, že spíše dostanou žáci číselný kód, jako tomu bylo v minulých letech v jiných hotelech, nicméně tady jsme dostali kartu. Žáci si ji budou muset holt mezi obyvateli pokoje půjčovat a hlídat.

Chvilku pak trvá domluva mezi recepční a námi, kam zaparkovat autobus. Jediným problémem byly plastové kužely, které na parkovišti stály. Když je recepční odnesla – my se nabízeli s pomocí, ale musela to udělat sama – místo pro autobus bylo jako stvořené.

Dříve, než rozdáme s kolegyněmi karty k pokojům, říkám v autobuse do mikrofonu žákům program na další dny. Důrazně upozorňuji, že by se měli pořádně vyspat, protože minulou noc strávili v autobuse, další den je čeká výlet do CERNu, kvůli kterému celé to nepohodlí podnikli, a potom vlastně už jenom jedna noc v hotelu a opět další noc v autobusu. Po zkušenostech z minulých let, kdy na nás jednou chtěla ostraha hotelu volat policii kvůli rušení nočního klidu, upozorňují důrazně žáky, že toto si opravdu nepřeji.

Večer tráví každý z nás individuálně. Jak jsme pochopili ráno, někteří žáci se šli projít do nedalekého okolí hotelu, kde nalezli výbornou asijskou restauraci, kde se pořádně a i poměrně zdravě najedli. Noc proběhla bez jakýchkoliv problémů.

Snídaně

V sedm hodin ráno, přesně podle plánu, vyrážím na snídani. Odhadem polovina žáků, jak bylo večer domluveno, stojí buď ve frontě u výdejního pultu, nebo už snídá. Během půlhodinky se vystřídají i žáci druhé poloviny naší výpravy, takže krátce před osmou hodinou jsou všichni po snídani.

Několik minut po osmé hodině jsme všichni v autobusu a vyrážíme směr CERN.

Cesta k CERNu

Cestou k bráně rozjímáme, jak to provedeme tentokrát.

„Pojedeme ale jiným vjezdem, protože potřebujeme najet na dálnici v opačném směru,“ komentuje kolegyně Vomáčková. „Třeba to tam bude lepší.“

„A nebo tam brána vůbec nebude, pokud by to byl jen výjezd,“ říkám a vzpomínám na jeden z minulých výletů do CERNu.

Brána před výjezdem je a je zavřená. Řidič, který právě neřídí, jde ven a zkouší jen tak zkusmo mačkat tlačítko. A brána se otevírá!

„To tlačítko vypadalo lépe než to u včerejší brány,“ říká po návratu do autobusu.

Pokračujeme tedy dále.

„Tam ne,“ hlesnu, když vidím, kam zajíždí řidič.

„Vidím CERN vpravo, tak jedu,“ říká a už vidí, že míří přímo do areálu CERNu.

Odbočka byla před kruhovým objezdem, tak si myslel, že to je cesta vpravo tak, jako to bývá při odbočování na kruhovém objezdu občas v Čechách. Ostraha stojící u brány do areálu je zmatená, když ale z gestikulace řidiče pochopí, že to byl omyl a že se bude otáčet, pomůže korigovat provoz ostatních aut. Otáčet se s dlouhým autobusem není snadné.

Na kruhovém objezdu správně odbočíme vpravo a za pár minut jsme na parkovišti CERNu.

„Můžeme tu stát?“ ptá se řidič.

„Jsem přesvědčen, že ano,“ odpovídám.

Pro jistotu ještě kolegyně Vacková osloví elegantně oblečeného muže, který právě vyšel z budovy recepce CERNu.

„Můžeme tu stát,“ hlásí, když přichází zpět k autobusu.

Odcházíme tedy na zastávku tramvaje, postupně zakujeme ve dvou automatech lístky a vydáváme se směrem do centra Ženevy.

„Na tyhle lístky se můžete svést i lodičkami, které jezdí z jednoho nábřeží na druhé po Ženevském jezeře,“ upozorňuji ještě žáky.

Ženeva

Během půlhodiny nás tramvaj doveze do centra Ženevy.

„Tak Jarda měl pravdu,“ usmívá se jedna z kolegyň, „voda je po obou stranách tramvajové trasy, tak jsme v centru Ženevy.“ Kolegyně naráží na návod, který jsem dal žákům ještě v autobusu, jak poznají centrum Ženevy.

Procházky Ženevou jsou individuální, ale tipuji, že většina z nás navštívila slavný Jet d'eau. Původně bezpečnostní ventil se stal od roku 1891 typickou ženevskou turistickou atrakcí. Ani staré město Ženevy nezůstalo našich kroků uchráněno – s několika skupinkami žáků jsme se tam i potkali.

Kolem 11:45 nastupujeme s několika dalšími žáky naší výpravy do tramvaje, abychom se nechali odvést zpět k CERNu, kde máme se žáky v půl jedné sraz u autobusu na parkovišti.

CERN – oběd

Cestou z tramvajové zastávky se stavím na recepci nahlásit, že výprava z Prahy je na místě. Prohlídku máme až odpoledne, ale od 13:00 si můžeme dojít do CERNské kantýny na oběd. A proto musíme být „ocedulkovaní“, abychom mohli volně procházet areálem.

Cedulky bez problémů rozdáme a vracíme se zpět k recepci.

„Do jedné hodiny máte volno a můžete se jít podívat na výstavky v budově recepce,“ říkám žákům a ctím tak pokyny pána z recepce.

Když zbývá do jedné hodiny přibližně 10 minut, vyběhne z recepce pán, který se mi věnoval, a nabádá ke spěchu, že musíme vyrazit s jeho kolegyní na oběd. Ten je naplánován na jednu hodinu. A přitom říkal, že odchod bude od recepce až v jednu.

Narychlo organizujeme žáky. Někteří postávají kolem, jiní se právě procházejí proskleným tubusem nad našimi hlavami. Těm naznačuji, aby rychle přišli dolů. Během pár minut pověřená paní z recepce už odchází a s ní jde většina žáků.

„Půjdeme pomalu, tak nás doběhnete,“ dodává při odchodu paní.

S našimi žáky odchází kolegyně Vacková. Já a kolegyně Vomáčková čekáme. Ze třídy kolegyně chybí jeden žák, já jsem přesvědčen, že cestu ke kantýně najdu. Než ale žák přijde, vrací se průvodkyně našich žáků na oběd se slovy: „Brána je pro vás zavřená, musíte se najít dole pod recepcí.“

Tak tedy jdeme do místní malé kantýny na oběd. Během oběda organizujeme pomocí SMS naše žáky, aby věděli, že za nimi nepřijdeme.

„Nebylo ani o co stát,“ říká po návratu Dáša Vacková. „V té kantýně bylo příšerně narváno.“

„Jo, to jsem tušil,“ dodávám. „Měl jsem zprávy, že se tu dneska běží jakýsi závod a že tu bude plno lidí.“ Tuto informaci nám pak potvrzuje náš odpolední průvodce.

Cestou ven z jídelny mě znovu kontaktuje pán z recepce s tím, že ve 14:40 přijde náš průvodce, ať tu jsme připravení. Předávám tuto informaci žáků a ti mají přibližně půl hodiny na prohlédnutí těch částí výstavky, které před hektickým odchodem na oběd nestihli shlédnout.

„Před dalším děním se musíme rozdělit na dvě části,“ říkám kolegyním. „Vzhledem k počtu žáků je to jednoduché – v jedné skupině budou žáci třídy 3L, ve druhé skupině pak žáci zbývající.“ Kolegyně souhlasí. Dáša Vacková se připojuje k „mé“ skupině.

Kolem 14:45 přichází náš první průvodce a za několik minut poté i jeho kolegyně. Oba nás budou provázet česky, což je luxus, který jsme zatím v CERNu nezažili.

CERN – Data Center

„Třída 3L do autobusu, ostatní jdou pěšky,“ vydávám před autobusem pokyn záměrně takto.

„Jak to? Proč my pěšky?“ přichází mnou očekávaná reakce ze strany žáků smíšené skupiny.

„Protože vy jdete blíže,“ vysvětluji. „Ale o nic nepřijdete – všichni uvidíme všechno.“

Nasedáme tedy do autobusu a jedeme do areálu CERNu. Cestou náš průvodce udílí pokyny řidiči a vybírá trasu, kterou autobus bez problémů projede. Současně ale stíhá rámcově představit sám sebe. Studoval ve Skotsku, našel si tam přítelkyni a společně pracují v CERNu. On konkrétně na analýze dat a navrhování systémů pro jejich efektivnější ukládání.

„Dostal jsem se sem na základě akce CERNu pro mladé absolventy škol, které mají od absolutoria nejvýše dva roky,“ vysvětluje.

Mezitím dorazíme k budově datacentra a jdeme do prvního patra. V přítmí místnosti, do níž se právě pohodlně vejdeme, nám náš průvodce promítá animace ukazující systém CERNských urychlovačů, simulaci srážky částic v detektoru, princip těchto detektorů a metody zpracování dat naměřených při srážkách částic.

„Dat z jediné srážky je takové množství, že musíme mít účinné filtry, účinný triggrovací systém, který nezajímavá data rovnou vyřadí,“ vysvětluje a představuje třístupňovou kaskádu zmíněných triggrovacích systémů.

Po skončení výkladu zprůhlední obrazovky a my vidíme do sálu, kde se nacházejí desítky počítačů. Výklad průvodce pokračuje dále o způsobu zálohování dat, o záložních zdrojích energie i nutnosti chlazení celého sálu.

„Jako nejstabilnější záznamové médium se jeví magnetická páska,“ říká a ptá se, kdo pamatuje magnetické pásky s nahrávkami hudby. Hlásíme se já, kolegyně Vacková a jeden z řidičů, který je tu s námi.

Diskuse s průvodcem a žákovské dotazy na něj probíhají i cestou zpět k autobusu, během které nás míjí skupina jiných žáků, kteří využijí volného místa v přednáškové místnosti, než se vrátí druhá naše skupina.

Na parkovišti u recepce se prostřídáme a my pokračujeme s průvodkyní do nedalekého kontrolního centra detektoru LHC.

CERN – LHC

K budově kontrolního centra je to kousek, proto jsme tam za chvilku. Cestou si prohlížíme budovu kontrolního centra stylizovanou do detektoru LHC, který je zhruba v měřítku 1:2 nakreslen na jedné stěně budovy.

Před budovou nám naše průvodkyně stručně shrnuje historii CERNu a důvody vzniku takové organizace. Pak jdeme dovnitř a v sálku, který tak akorát právě zaplníme, shlédneme 3D film o stavbě detektoru – od umísťování jednotlivých komponent do prázdné jeskyně až po kontrolu jednotlivých částí již sestaveného detektoru. Po skončení filmu odevzdáme zapůjčené polarizační brýle a sluchátka a vracíme se do předsálí budovy.

Tam nám naše průvodkyně na tři obrazovky pouští postupně krátká videa, která doplňuje svým komentářem. Videa představují úspěchy tohoto detektoru – zejména potvrzení existence Higgsova bosonu, který byl teoreticky předpovězen v 60. letech 20. století a experimentálně objeven v detektorech LHC a CMS v roce 2012.

Před budovou pak zbývá chvíle na několik dotazů a pak se už vracíme zpět na parkoviště. Nasedáme do autobusu a vracíme se zpět na hotel.

Intermezzo s bránou

„Tak jak se asi dostaneme dneska do areálu?“ začínají přemýšlet někteří účastníci našeho zájezdu, když se blížíme k inkriminovanému místu.

Když se přiblížíme k bráně dostatečně blízko, vidíme, že není kolem žádné auto, jehož řidič by nám mohl případně pomoci. Zkoušíme opět mačkat tlačítka na obou stožárech brány – a výsledek je stejný jako předcházející den: neděje se nic.

„Kdo nechce čekat, může do hotelu dojít pěšky,“ říkám žákům v autobusu. „Doufám, že i dnešní noc bude v pohodě.“

Když vyjdu ven, podívám se znovu na ceduli na bráně. Čísla, která jsou na ceduli uvedena, vypadají jako telefonní číslo. Ale jsou – z mého pohledu nesmyslně – oddělena tečkami. Zkouším číslo zadat do telefonu. Neděje se nic. Zkusím to znovu a najednou slyším vyzváněcí tón.

„Dobrý den,“ ozve se francouzsky.

„Dobrý den,“ odpovídám anglicky. „Stojíme před bránou s autobusem a potřebujeme se dostat do hotelu,“ dodávám a doufám, že nás obsluha nějak vidí. Nevím, jak bych geograficky popsal, u které brány právě stojím.

„Jasně, to není problém,“ odpoví hlas v telefonu anglicky.

Chvíli čekám. Když se ozvou z brány zvuky a brána začne rámem stoupat vzhůru, dodám do telefonu: „Děkuji, brána funguje. Na shledanou.“

Nasedám do autobusu a jedeme k hotelu.

„Radši se neptej, jak jsme to zařídili,“ usmívám se na žáka, který se mnou předešlý den šel k hotelu a zpět k bráně. Dneska nevydržel a šel k hotelu pěšky.

„To mě zajímá! Jak?“ dožaduje se odpovědi.

„Zavolal jsem na to číslo a oni bránu otevřeli,“ odpovídám.

„Na to číslo, které jako telefonní číslo nevypadalo?“ diví se žák a pokračuje v cestě na hotel.

Večer strávíme individuálně. S několika žáky se potkávám v asijské restauraci při večeři, kde se mnou řeší ještě nějaké dotazy ohledně dění v CERNu.

Cesta do Lausanne

Když ráno před autobusem vyberu od všech karty, které umožňovaly vstup na jednotlivé pokoje v hotelu, odevzdám je na recepci a vyrážíme směrem na Lausanne. Musíme přes Ženevu, tedy stejnou bránou, jakou jsme vyjeli z areálu včera.

Při příjezdu k bráně máme štěstí – bránu si právě otevřel řidič jednoho automobilu, a proto můžeme z areálu vyjet i my. Odbočku na CERN zvládneme trefit správně, projedeme kolem CERNu a pokračujeme na Lausanne.

V Lausanne chvíli hledáme parkoviště. Mám na tabletu fotografii části internetových map, pomocí které se snažím navigovat k Olympijskému muzeu. Řidiči sice mají oba své přístroje GPS, ale nějak jim to s nimi nejde. Proto se snažím pomoci.

Nakonec zastavujeme přesně na místě, kde jsem zastavit chtěl. Oznamuji žákům, že mají necelou tři čtvrtě hodinu na prohlídku muzea.

„Dovnitř nepůjdeme, ale i v parku si jistě zajímavé vyžití najdete,“ říkám na závěr a pak už společně vyrážíme.

Olympijské muzeum

Cestou po schodech do horní části parku obdivujeme sochy sportovců, které se zásadním způsobem zapsali do olympijských her. Mezi nimi nemůže chybět ani náš Emil Zátopek, který exceloval na olympijských hrách v Helsinkách v roce 1952.

V horní části parku si žáci mohou vyzkoušet, jak snadné nebo těžké je uzvednout kouli, kterou vrhají muži a kterou ženy. Mohou se i podívat na vyznačené rekordy ve skoku do výšky.

Několik skupin žáků zlákala i stometrová závodní dráha, na níž si mohli zazávodit.

Uvnitř muzea si někteří prošli i stánek, kde bylo možno zakoupit řadu předmětů spojených (minimálně logem) s olympijskými hrami. Ale myslím, že z naší skupiny nikdo nic nekupoval.

Po sejití schodů zpět na úroveň Ženevského jezera ještě chvíli obdivujeme tuto nádhernou vodní plochu a pak už nasedáme do autobusu a pokračujeme dále.

Cesta do Vevey

Další cesta začíná dalším otáčením se, neboť pokračujeme dále v opačném směru, než v jakém byl zaparkovaný autobus.

„A vy víte, kde tam parkovat?“ ptají se řidiči.

„Nevím, ale mám zase udělanou fotku, kde parkoviště vyznačené mám,“ říkám a sleduji, jak autobus odbočuje vlevo, kam ho vedla navigace, ačkoliv městečko Vevey bylo ukazateli ukazováno rovně.

„To je tedy pěkný kopec,“ uleví si řidič.

„Ale je otázkou, zda tam chceme,“ komentuje druhý.

„Asi ne,“ dodám já.

Za chvíli omyl navigace poznávají i řidiči. Na úzké a poměrně strmě stoupající silnici se bude dlouhý autobus otáčet špatně, ale je to nutné. Nakonec se manévr bez větších problémů zdaří, sjedeme zpátky k jezeru a pokračujeme již správnou silnicí.

Parkoviště ve Vevey se najít nepodaří. Ta, která byla vidět na mé fotografii mapy, byla jen pro osobní dopravu. V úzkých uličkách města už další možnost parkování nebyla.

„Asi se na to vykašleme a pojedeme dál,“ otáčím se na kolegyně. Ty souhlasí.

Proto vyjíždíme z města a pokračujeme na Montreux.

Montreux

I v Montreux je mnou nalezené parkoviště nevhodné – je určené pouze pro automobily. Je sice poměrně rozlehlé, ale stání jsou kreslena jen pro osobní automobily. A podélné parkování podél silnice se řidičům nezdá jako dobrý nápad. Proto městem projedeme a míříme dál.

„Ale v Montreux bych se zastavit chtěl,“ říkám.

„Vrátíme se, stejně se vrátit musíme, abychom se dostali dál,“ říkají řidiči. Nejsem o tom přesvědčen, ale nic neříkám.

Vodní hrad Chillon

Po několika minutách jízdy zastavujeme u vodního hradu Chillon.

„Sem umístil děj své balady anglický básník George Gordon Byron. Ta se pak stala částečnou inspirací pro Karla Hynka Máchu a jeho Máj,“ říká žákům Dáša Vacková před vystoupením z autobusu.

„Dáme si tu zhruba dvacet minut rozchod a budeme pokračovat dál,“ říkám žákům.

Jdeme se projít kolem krásného hradu stojícího na břehu Ženevského jezera. Výhledy z něj jsou opět nádherné.

Montreux podruhé

Po nástupu do autobusu se otáčíme a vracíme se zpět do Montreux.

„Jardo, uděláš mi fotku Sisi?“ ptá se Dáša Vacková a já vůbec nevím, o čem mluví.

„V jednom parku po pravé straně bude socha Sisi,“ vysvětluje Dáša.

Jsem tedy připraven a v pozoru. Pečlivě sleduji s připraveným fotoaparátem pravou stranu silnice a čekám na pokyny. Park Parc des Roses se nachází až v Montreux. Kolem sochy královny Elizabeth von Öesterreich (zvané Sisi, též Alžběta Bavorská) se jen mihneme. Přesto stihnu fotografii pořídit.

V Montreux nakonec zastavujeme na parkovišti, kde jsme původně chtěli zastavit. Necháváme žákům rozchod skoro hodinu, aby se stihli projít městem a případně si nakoupit něco k obědu.

Po nábřeží jezera většina stejně zamíří k soše Freddieho Mercuryho, zpěváka skupiny Queen. Montreux bylo Mercuryho oblíbeným městem a se svou skupinou zde nahrál několik hudebních alb.

Kolem půl třetí se scházíme v autobusu a pokračujeme dále směrem na Broc.

Cesta do Brocu

Cesta probíhá bez problémů a všichni obdivujeme krásnou krajinu kolem. Tedy až ty, kteří chtějí dohnat část spánkového deficitu.

Ve městě Broc volíme špatnou odbočku a vyjíždíme z města špatným směrem. Proto se musíme s autobusem opět otočit a vrátit se na správnou odbočku vedoucí k čokoládovně.

Připravuji si vytištěné potvrzení rezervace prohlídky v čokoládovně a strnu. Prohlídka je rezervovaná na 14:45 a já byl přesvědčen, že na 15:45. Je přibližně půl čtvrté. Snad budeme mít štěstí a vezmou nás.

Autobus zaparkuje a já jdu napřed zajistit lístky pro vstup do čokoládovny.

Čokoládovna

„Dobrý den, omlouvám se, měli jsme nějaké problémy cestou,“ říkám paní pokladní při vstupu do čokoládovny a dávám ji vytištěnou objednávku.

„Není problém,“ řekne a usmívá se.

Chvíli něco hledá v počítači, kliká, píše a pak připraví účet.

„V jakém jazyce chcete průvodce,“ ptá se.

„V anglickém,“ odpovídám, protože mne ani ve snu nenapadlo, že by mohli mít nahrávky v češtině.

„Musíme se rozdělit po dvaceti,“ říkám žákům a kolegyním. „Takže půjdeme ve třech skupinách.“

Stavíme se k oddělovací pásce a čekáme. Obsluha čokoládovny zkontroluje lístek (mám jeden pro cestou skupinu) a čekáme.

Za několik minut se objeví na obrazovce nad námi, že mají v expozici nějaký technický problém a že budeme mít zpoždění.

„Omlouvám se za zpoždění,“ říká pán, který kontroloval lístek. „Máme technický problém, ale nebude to trvat déle, než několik minut.“

Za chvíli přichází s košíkem maličkých čokolád.

„To je kompenzace za to čekání,“ usmívá se.

Jsme překvapeni tak slušným jednáním a než sníme čokoládu, otevírají se dveře a můžeme dál.

„Máme pro vás průvodce v češtině,“ říká paní rozdávající audioprůvodce.

„V češtině?“ divím se a dívám se na žáky.

„No já jsem se na to zeptal,“ usmívá se jeden žák.

S česky mluvícími audioprůvodci tedy vyrážíme na exkurzi. Byli jsme poučeni, že se nemáme dotýkat stěn a máme při otevření dalších dveří jít relativně rychle dále do další místnosti.

Exkurze je pojata jako cesta čokolády z pralesů Jižní Ameriky, kde se původně připravoval nápoj z kakaových bobů, do Evropy. Poté příběh pokračuje tím, jak se z nápoje začala vyrábět čokoláda v pevném skupenství a jak postupně dosáhla kvalitního vzhledu, vůně, charakteristického zvuku při jejím přelomení a své jedinečné chuti. Všechny tyto parametry čokolády si můžeme v další části expozice postupně vyzkoušet.

Automaticky generovaná historie čokolády končí vstupem do místnosti, kde lze ochutnat všechny přísady, z nichž se čokoláda vyrábí (kakaové boby, různé druhy oříšků, máslo, …). Ke každé přísadě lze spustit na audioprůvodci povídání o původu, kvalitě a způsobu přípravy vybrané přísady pro použití v čokoládě. Z této místnosti procházíme kolem automatické linky, po níž jedou kousky čokolády, které jsou postupně baleny a expedovány dále. Poté můžeme nahlédnout do výrobní haly.

Poslední část expozice začíná možností si vzít kousek čokolády a její výše uvedené vlastnosti postupně za rad získaných z audioprůvodce otestovat.

Celá pouť za čokoládou končí poměrně dlouhým pultem, kde můžeme jednotlivé druhy čokolády ochutnat. A to by bylo, aby někteří z nás nešli víckrát!

Cesta ven z budovy vede strategicky přes obchod, kde lze řadu druhů čokolád zakoupit.

Venku se pak formuje skoro celá naše skupina. A když si jednotlivci pohrají na atrakcích určených pro děti (kolotoče, domek pro děti, …) vyrážíme k autobusu.

Sýrárna

Cesta do nedaleké sýrárny je krátká, ale stihne se během ní zatáhnout a spadnout i prvních pár kapek deště.

„To je snad pokaždé, co jsem tu byl, že na tomhle místě začne pršet,“ hodnotím situaci.

Před sýrárnou vystupuji z autobusu a jdu se zeptat, zda můžeme vstoupit.

„Je mi líto, ale máme už zavřeno,“ říká pán u pokladny, když projevím zájem s celou skupinou vstoupit. „Máme otevřeno až zítra.“

„To my ale už budeme pryč ze Švýcarska,“ odpovídám smutně.

„No jestli chcete, máte dvacet minut na to, abyste si to prošli zdarma bez audioprůvodce,“ navrhuje pán. „Běžná prohlídka trvá přibližně čtyřicet minut.“

Oznamuji to skupině. „Přijeli jsme prostě pozdě, mrzí mě to,“ omlouvám se. „Ale můžete pak navštívit obchod se sýry. Tam otevřeno je.“

Žáci si projdou expozici celkem rychle, neboť nemají audioprůvodce. Na těch místech, kde si pamatuji téměř doslovně český text z průvodce, ho žákům tlumočím. Jsou to zvlášť zajímavé části (o tom, že průvodkyní je vlastně kráva Třešinka, …).

Když i koupěchtiví z naší skupiny uspokojí své peněženky v místním obchůdku, odcházíme k autobusu. Tam s řidiči řešíme, co dál.

Cesta do Bernu

„V Mnichově jsme v jednu v noci,“ říkají řidiči při pohledu do navigace.

„To ne, co tam budeme dělat, vždyť jet můžete do pěti do rána, ne?“ ptám se. Souhlasí.

Hledají v přístrojích GPS a já pak povolám žáka, který má staženou v telefonu mapu Švýcarska. Postupně vyplyne, že do Mnichova pojedeme přes Bern a Lucern, kde se na chvíli zastavíme.

„Ale kde tam zaparkujeme?“ přicházejí dneska u po několikáté řidiči se stejnou otázkou.

„Nabídni za nalezení místa na parkování v Bernu, v Lucernu a v Mnichově jedničku do fyziky,“ hecuje Dáša Vacková.

Nabízím a jsem zvědav, co žáci najdou.

Za deště, jehož intenzita se postupně zvyšuje, jedeme směrem na Bern. Krátce před ním žáci skutečně s nabídkou místa na parkování přijdou.

„Takže bude ta jednička?“ ptají se.

„To nebude tak snadné,“ usmívá se Dáša Vacková. „To je jako v těch pohádkách – buď princeznu rozesmějete, nebo budete o hlavu kratší. Tady buď máte všechna místa na parkování, nebo máte smůlu.“

Místo na parkování nalézáme celkem bez problémů, i když k ideálnímu má daleko. Kousek od autobusu se chystá jakási pouliční party, ale snad to na naši bezpečnost mít vliv nebude.

„Připomínám pravidlo chodit minimálně po třech,“ loučím se s žáky, když jim říkám, že mají hodnu volno.

Bern

Procházka městem začíná za soumraku a bez deště. Jdeme starým městem a obdivujeme krásné domy a náměstí. Postupně začíná být tma a začínají padat první kapky deště. Za chvíli už prší poměrně intenzivně, nicméně většina z nás je do deště vybavená.

S řadou našich žáků se pak potkáváme v rychlém občerstvení, v jehož logu je na červeném pozadí žlutá fontána. Jiné, cenově relativně rozumné, místo na ukojení hladu se nám najít nepodařilo.

Když se ve stanovený čas setkáme u autobusu, už neprší.

Cesta do Mnichova

Z Bernu míříme do Lucernu, kde se chceme též zastavit, abychom do Mnichova nepřijeli zbytečně brzo. Při vjezdu do města začíná opět hledání parkoviště. To se nedaří, navíc venku poměrně silně prší. S kolegyněmi se rychle domluvíme, že za těchto podmínek nemá smysl zastavovat a vyhánět žáky do deště. Projedeme tedy Lucernem zpět na dálnici a pokračujeme dále.

Po kratší zastávce jsme mysleli, že bude nějaká delší před Mnichovem, kde bychom mohli vydechnout, případně se trošku po celém dni v autobuse umýt. Ale jedeme rovnou do Mnichova.

Podjezdy v Mnichově

Průjezd Mnichovem je dobrodružný. Muzeum, u kterého chceme parkovat, je poměrně dobře dostupné, leží skoro v centru města. Přesto autobusem jedeme malými a relativně úzkými uličkami. Navíc jsou v cestě občas mosty, u kterých hrozí, že se pod ně autobus nevejde. Několikrát proto řidič, který právě neřídí, vystupuje a kontroluje, zda můžeme dobře projet. Nakonec krátce před pátou hodinou zastavujeme před muzeem, které chceme navštívit.

Všichni poklimbávají a řidiči nás nechávají.

Muzeum v Mnichově

V osm hodin ráno žáky v autobuse opatrně budím.

„V devět hodin se sejdeme před muzeem, které je tady za řekou,“ ukazuji tím směrem. „Na druhé straně je centrum, kde si můžete zakoupit snídani – určitě tam nějakou kavárnu najdete.“

S kolegyněmi takovou kavárnu využijeme a pak jdeme na místo srazu.

Kupuji lístky a jdeme dovnitř muzea. Od pána, který vypadá důležitě, si musíme nechat orazítkovat ruku, že jsme vešli legálně. Lístek mám totiž jediný pro celou skupinu.

Za několik minut, když jsem v první expozici věnované letadlům, mi zvoní telefon.

„My se nemůžeme dostat dovnitř, my jsme byli na záchodě a nestihli jsme vás,“ říká žák. Vracím se zpět a důležitě vypadajícímu pánovi vysvětluji, že několik opodál stojících žáků patří k mé skupině. Trošku si něco mumlá pro sebe, ale žáky pouští.

Muzeum si prohlíží každý sám, tempem, které mu vyhovuje a vybírá si ty expozice, o které má zájem. Expozice, která se žákům v minulých letech poměrně hodně líbila, ve které byly ukázky krásných fyzikálních experimentů z oblasti mechaniky a na kterou jsem lákal v autobuse, v muzeu není! Zda byla zcela zrušena, nebo zda je v rekonstrukci, která posledních asi šest let probíhá postupně v různých částích muzea, netuším. Některé expozice jsem poznával z minulých let, jiné byly připraveny nově.

Krátce před druhou hodinou odpolední se scházíme u autobusu. Většina z nás stihla i oběd.

Cesta do Prahy

Cesta do Prahy probíhá bez problémů. Zastavujeme u jedné benzínové pumpy ještě v Německu, kde řidiči potřebují natankovat část paliva. Zbytek natankují na Rozvadově, kde stojíme také.

Krátce před osmou hodinou večer s mírnou okružní jízdou po Praze přijíždíme k Hlavnímu nádraží, kde náš výlet končí.

Zdá se, že cesta proběhla bez větších problémů a většina účastníků byla snad spokojena.

© Jaroslav Reichl, 13. 5. 2026