Když jsem se v roce 2003 s účastníky fyzikálního semináře Heuréka zúčastnil poprvé letního prázdninového výletu za hranice nejen naší republiky, ale mnohdy i (jak jsme poznali na velmi vydařeném zájezdě) za hranice našich možností, zvyků a plánů, netušil jsem, že se sám odhodlám podobný zájezd organizovat. Nebýt RNDr. Jiřího Dolejšího, CSc. z Ústavu částicové a jaderné fyziky MFF UK, který zájezd do CERNu přes Technické museum v Mnichově vedl a dokázal nás všechny úspěšně motivovat ke vstávání v pět hodin ráno, kdy jsme v polospánku balili stany a připravovali se na cestu do Alp, a dalším akcím, které normální smrtelník nemá šanci během své dovolené zažít, asi bych si nedodal odvahy a nezačal zájezd pro studenty organizovat.

Už před začátkem školního roku jsem svůj nápad jet na exkurzi do CERNu na švýcarsko-francouzské hranici konzultoval s paní ředitelkou, která nebyla výrazně proti. Naopak - líbilo se jí, že máme zájem podstoupit strastiplnou cestu, abychom na jejím konci byli (jak pevně doufám) sice příjemně uondaní z několika desítek hodin strávených v autobusu, ale spokojení a šťastní, že jsme viděli to, co zůstane mnohým studentům z Čech skryto.

Akce byla od samého začátku plánovaná pro třídu 03K SPSŠT Panská, která svůj vřelý vztah k fyzice a fyzikálnímu poznávání, ukázala už v květnu 2005 při cestě do Jeseníků. Vzhledem k tomu, že v autobuse zbývala stále volná místa, nabídli jsme šanci podívat se do CERNu i třídě 03L a 03M. I v těchto třídách se našli odvážlivci, kteří by rádi tuto cestu podnikli. Úplně poslední místa pak obsadilo pár nadšenců ze třídy 04M.

Poděkování

Autobusová doprava Josefa Hofmana - za bezproblémovou dopravu a velmi vstřícný přístup ke všem našim nápadům a přáním

RNDr. Jiří Dolejší, CSc. z Ústavu částicové a jaderné fyziky MFF UK - poskytnutí rad na cestu, přednesení přednášky pro účastníky exkurze, zajištění česky mluvících průvodců v CERNu a přispění na dopravu z prostředků projektu Spolupráce ČR s CERN, MŠMT 1P04LA211

Hasičská vzájemná pojišťovna Praha - finanční příspěvek na cestu

Lukáš Knotek a Minh Pham - jazyková pomoc při zařizování exkurze a při samotném průběhu exkurze

Než vyrazíme na cestu ...

Aniž by vedení České televize vědělo o našich plánech na exkurzi do CERNu, zařadilo na svém kanálu ČT24 na neděli od 18:05 v rámci pořadu Planeta věda pořad o CERNu. Hostem ve studiu byl odborník na slovo vzatý - Jiří Dolejší.

Aby si studenti exkurzi náležitě užili a vstřebali předkládané poznatky do nejmenších detailů, bylo nutné zasvětit je do tajů jaderné a částicové fyziky, která CERNskému výzkumu dominuje. Tuto problematiku budou studenti probírat až ve čtvrtém ročníku studia fyziky, ale to už na exkurze nebude příliš času, neboť zkoušky z dospělosti budou zuřivě klepat na dveře!

Proto bylo nutné uspořádat poznávací přednášku, na které jsem shrnul základní poznatky z částicové a jaderné fyziky. Přednáška se konala ve středu 22. 3. 2006 v učebně S6 v Malé Štupartské, detašovaném to pracovišti SPŠST Panská. Na jejím programu bylo:

Doufám, že přednáška, jejíž průběh se podařilo zaznamenat, nebyla nudná a že studenti základní informace získali. Další přednášku před plánovaným odjezdem slíbil pro studenty uspořádat Jiří Dolejší, který je v CERNu téměř jako doma. Měl by se v ní zaměřit konkrétně na CERN, popis experimentů, které se připravují, ale i které v CERNu aktuálně běží, na život lidí v CERNu, …

Prezentace (PowerPoint 2003) včetně prohlížeče pro ty, co PP2003 nemají, je k dispozici (velikost zabaleného souboru je cca 10 MB).

Po několika mailech, které lítaly z Panské na Matfyz a zpět, se podařilo najít vhodný termín pro uspořádání druhé přednášky, která by se už více zabývala samotným výzkumem v CERNu. Po dohodě s Jiřím Dolejším jsme určili čas a místo konání druhé přednášky: 20. 4. 2006 od 14:00 v učebně 12 v Panské.

Samotné akci předcházelo několik kuloárových jednání se zástupcem školy Ing. Šnajdrem, kolegyní Kyzekovou, která měla v učebně 12 tou dobou učit, a s kolegy Aronem a Blahovcem, kteří tou dobou měli vzdělávat studenty 3. L a 3. M. Vysvětlil jsem jim, že jindy není možné přednášku uspořádat a oni souhlasili s uvolněním studentů.

Krátce před druhou hodinou se dostavil Jirka Dolejší s notebookem a tajemně vyhlížejícím balíčkem.

"Tady máš dárek, rozdej to," předal mi balíček formátu A3 a jal se uvádět do provozu notebook a spolu s Ondrou Hofierkou i dataprojektor. Po chvilce pátrání, který kabel vede kam, se spojení zdařilo!

Já jsem zatím rozbalil balíček a zjistil, že Jirka přinesl zhruba pro každého ze studentů přehledně zpracovaný Standardní model světa (cca 2 MB). Tento přehled obsahuje:

Když jsem rozdal tyto přehledy studentům, začal Jiří svojí přednášku. Stylem sobě vlastním začal upozorněním, jak mu máme dát najevo, že už máme přednášky dost.

"Fakt, že usnete, není dostatečně průkazným důkazem toho, že vás přednáška nebaví," prohlásil k velkému překvapení ostatních Jirka. Všichni si mysleli, že když usnou, bude to dostatečný důkaz. "Omyl," pokračoval dále Jirka. "Na jednom semináři jeden kolega usnul. A nebyl jen v polospánku - on fakt spal a chrápal. Na konci přednášky se probral a položil dotaz, který se naprosto přesně týkal tématu i rozběhlé diskuse. Proto, až vás to přestane bavit, lomozte, čtěte si, odcházejte, …"

Pak ale přistoupil k samotné přednášce o CERNu. Začal tím, kde CERN leží, a jak vypadá pohled na CERN z různých míst v okolí.

Fyzikální rozbor činnosti, kterou se zabývají vědci v CERNu začal příkladem, jak zjistit, z čeho je složen mobilní telefon Jakuba Schneidera. (Chudák Jakub má smůlu - já jsem použil jeho mobil ke stejným účelům při minulé přednášce :-(!) Kromě rozšroubování (což je metoda v čáticové fyzice naprosto nevhodná a neuskutečnitelná) lze mobilem praštit o zem. A z kousků, na něž se mobil rozletí, lze určit jeho složení a vlastnosti.

"Pochopitelně, že čím víc energie mobilu dodám, tím víc kousků získám a lépe pochopím, jak funguje," strhuje snad všechny svým výkladem Jiří. Kdo tohle pochopil (jako že to zvládli všichni), pochopil i jak pracují vědci v CERNu: naprosto shodným způsobem (destrukcí částic) zkoumají jejich vlastnosti. Rozdíl je v tom, že při destrukci částic mohou jiné vznikat. To u makropředmětů (jako je mobil) nejde. Pochopitelně, že i na to, měl Jiří připraven peprný příklad, v němž hráli hlavní roli politici cestující po dálnici v autě.

Podle úsměvů publika se zdá, že i tohle pochopili. V zápětí ale začal některým studentům úsměv na tváři tuhnout …

Jirka totiž začal to, co vysvětloval na mobilu experimentálně, přenášet do matematické podoby. Zákon zachování energie a zákon zachování hybnosti není nijak těžký, ale když se to má psát obecně, ještě navíc vektorově (se skalárním přepisem pomocí tolik u studentů oblíbených goniometrických funkcí), tak je to už horší … Ačkoliv Jirka provázel výklad frázemi jako "jednoduchoučká úprava", která sice jednoduchá byla, ale byla na půl stránky, "triviální příklad do písemky", ..., je otázkou, kolik jedinců v učebně to fakt pochopilo. Nicméně fyzikální podstatu chápali! A o to šlo zejména! K tomu mimo jiné přispěla i názorná ilustrace interakce částic na příkladu nákladního automobilu a Fábie. To si každý dovedl představit díky obrázkům z médií dost barvitě!

Následoval stručný popis historie vzniku CERNu doplněný zajímavými historkami, které provázeli stavbu laboratoří a urychlovačů. Během historické části přednášky Jirka vysvětloval i základní principy zařízení, která byla postupně vyráběna a uváděna do provozu.

V závěru přednášky se pak zmínil o cestě do CERNu.

"Vy přijedete po téhle dálnici," ukazoval na plátně dálnici. "U obchodu zahnete a už je to kousek …"

"Vezměte někdo tužku a pište to," ozvalo se odněkud ze třídy.

"To si musím vyfotit, ať trefíme," říkám téměř okamžitě a ihned dokumentuji Jirku u plátna.

"To vůbec není třeba, ta mapka je na webu," uklidňuje nás Jirka. (Odkaz neukazuje tutéž mapku, kterou měl Jirka ve své prezentaci, ale i na ní je vidět dobře, jak se do CERNu lze dostat ...:-) ) No pro jistotu jsem fotografii pořídil … A pečlivě uložil :-)!!!

Když Jirka zodpověděl poslední dotazy, poděkovali jsme mu za přednášku a rozloučili jsme se. Bylo 14:45. Myslím, že informací získali studenti dost a mají o čem přemýšlet. Jirkův výklad byl natolik živý, že se jen málokomu podařilo během přednášky usnout :-)!

Atmosféru přednášky částečně zachycuje fotodokumentace.

Materiály k dalšímu čtení, prezentace (nejen této) přednášky a řadu dalších odkazů lze nalézt na webu:

Konečně jedeme!

Cesta do hotelu

Místo odjezdu na naši exkurzní cestu bylo stanoveno na Smíchovské nádraží. To proto, abychom byli co nejblíže okraji Prahy. V 17:00, kdy máme odjíždět je ale Praha ucpaná auty k prasknutí. Ačkoliv si necháváme rezervu 1 hodinu na cestu z Kolovrat (kde řidič bydlí) na Smíchov, není nám dáno to stihnout.

Vyrážíme přesně v 16:00 podle plánu. A ačkoliv pan Hofman se svým synem zkouší během cesty postupně asi 4 varianty (Chodov - Kunratice, Chodov - Libuš, Jižní Spojka, Dolní Břežany - Zbraslav), zjišťujeme, že ani jedna z nich není plynule průjezdná. Necelých pět kilometrů z Dolních Břežan na Zbraslav jedeme v provozu asi půl hodiny. A to nás čeká ještě jízda ze Zbraslavi na Smíchov. Průběžně volám Viktorovi Adlerovi, že nemůžeme stihnout stanovený čas srazu. On telefon půjčuje mým kolegům Jirkovi Malátovi a Jakubovi Šerých, kteří na Smíchově čekají spolu se 40 studenty ze třídy 03K, 03L, 03M a 04M a kteří mi mobilní telefon po přímém zavolání nebrali. V autobuse se mnou kromě dvou řidičů jede i Dáda Marušáková, Kuba Bureš, David Lajpert a Martin Všetička, pro něž byla cesta do Kolovrat snazší než na Smíchov.

"Přijdu pozdě asi o 50 Kč," píše mi SMSku Ondra Hofierka, čímž reaguje na mnou vymyšlená pravidla o pozdním příchodu: každá minuta za 10 Kč.

"My jsme v zácpě a budeme tam tak v 17:20!" odpisuji mu v euforii, že to fakt do 17:20 na Smíchov stihneme.

"To bude pěkně drahý," slyším do telefonu pořvávání některých lidí z 03K, když znovu volám Viktorovi a posouvám náš příjezd o dalších 30 minut.

Tento odhad se ukázal jako správný - v 17:45 na Smíchov skutečně dorážíme.

"To bude pěkně mastný," neodpustí si rejpnout někdo z káčka, když konečně dorazíme. Ignoruji to!

"Doufám, že jsme všichni a můžeme vyrazit," říkám před autobusem a nenapadá mě důvod, proč by to tak nemělo být.

"Já nemám pas," vyděšeně přiznává Tomáš Dennemark ze třídy 03L. "Ale už je na cestě. Veze mi ho mamka!" dodává na omluvu.

"No tak to je ještě na dlouho," hodnotí pan Hofman. "Jestli jede z Barrandova, tak tam je to pěkně ucpaný!"

Za pár minut dostává zprávu, že bus už přijíždí a vydává se mamince naproti. Krátce před šestou odjíždíme ze Smíchova.

"Prosím tě, kdo je tvůj třídní?" nezapomene se rejpavě zeptat Tomáše Jirka Malát.

Cesta začala poměrně v poklidu a jedeme docela svižně. Ovšem asi 10 kilometrů před Berounem se naše svižná jízda zastaví. Chvíli nechápeme proč, ale záhy my, co sedíme vpředu, pochopíme.

"Za Berounem na dálnici směrem na Plzeň se stala dopravní nehoda. Je tu kamion, který ucpal dva ze tří pruhů. Vypadá na dlouho," zní z rádia hlas nějaké paní, která volala na dopravní linku právě poslouchané rozhlasové stanice. Nejspíš Evropa nebo Frekvence 1 - to si už nepamatuji.

"Dneska nám vyloženě přeje štěstí," neodpustí si poznámku pan Hofman a začínají se synem Pepou vymýšlet alternativní cesty.

"Já zkusím sjet dolů na Beroun a vzít to přes něj," přemýšlí na hlas Hofman. "Jenže tam to bude teď odpoledne dost ucpaný."

Pan Hofman sjíždí z dálnice směrem na Beroun. Když ale vidí, jaká tam je zácpa, tak se zase z výjezdu otočil na nájezd na dálnici. Ještě pár kilometrů jedeme v zácpě, když se (tak jako většinou vždy) zácpa náhle uvolní a silnice je volná. Ani jsem si nevšiml, jak vypadalo místo nehody, protože jsem zrovna něco s někým řešil.

"No byl tam kamion na straně u silnice, ale nevypadalo to moc dramaticky," říká Jakub Šerých.

Průjezd Plzní nebyl příliš problematický, a tak můžu zavolat do hotelu, že budeme mít zpoždění asi hodinku.

"To nevadí, díky, že jste zavolal," reaguje pan Schwarz, s nímž jsem ubytování domlouval.

"Takhle liduprázdný město jsem neviděl," komentovali situaci nezávisle na sobě Ondra Hofierka, který se pokoušel po roce opět sžít s ovládáním kamery vypůjčené ze školního studia, a Jakub Šerých, když jsme vjeli do Stráže u Tachova. Na ulici nebylo opravdu ani živáčka - a my se tak zoufale potřebovali zeptat, kde je hotelu Rustica, ve kterém jsme měli být ubytovaní. Nakonec vyběhl Pepa Hofman do jedné restaurace, kde mu poradili.

"To snad ne - tady přece nebude žádný hotel," děsí se Jakub a vrhá na mě prapodivné pohledy. "Vždyť je to tu samej panelák - to je jak v Praze!"

"Ale na webu vypadal vnitřek toho penzionu krásně," bráním se.

"A byl to skutečně tento penzion?" nezapomene si rejpnout někdo z 03L, který mojí poznámku zaslechl.

"No tak to nevím, to je fakt," uznávám, "ale doufám, že bude příležitost se o tom přesvědčit."

"Kdo je tvůj třídní?" obrací se na člověka, který vznesl poznámku, Jirka Malát.

Po několika minutách jsme hotel úspěšně našli! Vybíhám ven a stojím před vchodem, který opravdu připomíná vchod do paneláku! Doufám, že až zazvoním, zjistím, že hotel tu už dávno není … Naštěstí jsem se ale spletl.

Hotel Rustica

Za chvíli po zazvonění přišel pán, který se představil jako Schwarz. Vedl mě po schodech dolů, což mě trošku udivilo, protože jsem předpokládal, že jdeme do sklepa. Ukázalo se ale, že východ ze spodní části domu, kde byla jídelna penzionu, vede opět ven. Dům byl postaven tak, že do přízemí i do suterénu se dalo přijít přímo z venku. Výškový rozdíl obou vchodů byl zhruba metr a půl.

"Tady jsou pokoje, které jsou připraveny pro vás," podává mi pan Schwarz papír se seznamem pokojů s udáním počtem lůžek. Pokoje jsou dvou, tří lůžkové a jeden je pětilůžkový. Ve druhém domě, kde bude bydlet pět z nás, byli dva dvoulůžkové a jedna samotka. Tu po několika minutách dohadování a licitování vyhrál David Louda. Nejdřív byl smutný, ale pak se ukázalo, že nevýhoda se změnila ve výhodu: vana na pokoji, televize u postele, apartmá jako pro prezidenta - David to pak všem dával dost jasně najevo!

Ostatní se rozdělili více méně v pohodě. Pouze David Lajpert pobíhal zmateně po penzionu několik minut s tím, že nemá kde bydlet. Míst bylo ale dost, pouze se nějak zapomněl někam přidat. Nakonec se našlo místo na pětilůžkovém pokoji, kde byli kluci z 04M a 03L.

"Ahoj, já jsem David Lajper, 03K, předseda," oznámil David po vstupu do místnosti. Bohužel mu ani jeden ze čtyř kluků v místnosti neodpověděl!

Po večeři jsme povolili studentům jedno pivo na spláchnutí jídla a správné vytrávení (byla omáčka s rýží). Pouze někteří z 03K a část třídy 03L mělo piv víc - když se přišli optat, zda můžou jít ještě do jednoho.

Po večeři jsem seděl u Martina Všetičky, Ondry Hofierky, Kuby Bureše a Davida Lajperta. Povídali jsme si o všem možném, sem tam nějaký vtípek - no prostě pohodička. Pak si k nám přisedl Tomáš Dennemark z 03L s tím, jestli může ještě jedno pivo. Když jsem mu ho odsouhlasil, netušil jsem, že to bude přesně podle hesla "Pro dobrotu na žebrotu!" Jen si Tomáš pivo přinesl, nepozorností sklenici zvrhl, čímž mi namočil kus kalhot, objektiv fotoaparátu a jeho popruh.

Zrudnul, zbělal a začal se rychle omlouvat.

"Docela by mě zajímalo, kdo je tvůj třídní?" položil jsem akademickou otázku. Pak jsme se rozloučili a šli jsme spát.

Cesta do Mnichova

Snídaně je domluvena s personálem hotelu na 6:00. Je to sice dost brzo, ale zase na druhou stranu jsme zvyklí ze školy. Když máme od sedmi nevstáváme o mnoho později … Spolu s Jirkou Malátem obcházíme pokoje a budíme spáče případně popoháníme ty, kteří s balením příliš nespěchají. Krátce po šesté jsme všichni v jídelně a snídáme. Tentokráte jsme se vešli všichni, protože se nám povedlo přesunout jeden stolek a sehnat si k němu židle.

V 7:30 odjíždíme směrem na Mnichov.

Na hranicích v Rozvadově zastavujeme, protože řidič chce načerpat naftu ještě v Čechách a my ostatní chceme koupit poslední potraviny na cestu za české korunky! Po necelé půlhodince pokračujeme dál.

Cesta ubíhá poměrně rychle bez vážnějších příhod a problémů. Kupodivu ani dálnice není před Mnichovem tak ucpaná, jak jsem se bál. Vjíždíme do Mnichova, já vytahuji detailní mapu města a začínáme navigovat řidiče. Jde to docela dobře, jen nám asi dvakrát překazí plány jednosměrky nebo přikázané směry jízdy. Ale objedeme to a dostaneme se nakonec tam, kam potřebujeme! Krátce před půl jedenáctou zastavujeme před muzeem v Mnichově!

"Sejdeme se tu v pět hodin. To zavírají muzeum, tak si vezmete věci, které budete potřebovat na cestu do města a půjdeme dál," oznamuji všem to, na čem jsme se domluvili s Jirkou Malátem, Jakubem Šerých a řidiči.

Přes říčku, která protéká Mnichovem, přecházíme do areálu Mnichovského muzea.

Mnichovské muzeum

"Přes kontrolu projdeme společně," oznamuji všem přání paní pokladní, u níž jsem koupil lístky. "Je to prý jednodušší pro kontrolora, co trhá lístky."

Když kolem kontroly projdeme, rozcházíme se po muzeu každý jiným směrem. Každého totiž zajímá něco trošku jiného, tak se podle toho rozdělujeme.

Mnichovské muzeum je plné exponátů jak historických, které přibližují život a techniku v minulém či předminulém století, tak i exponátů současných. Kromě robotických paží, které vyráběli různé součástky, bylo možné projít modelem vesmírné sondy ESA, podívat se na řadu letadel, motorů, parních strojů, přístrojů určených ke sledování pohybu a polohy letadel, …

Vědecká část muzea nabízela možnost podívat se blíže na řadu experimentů z fyziky, chemie, prozkoumat základy farmacie, hornictví, měření času, elektroniky, rozvoj prvních počítačů, … Prostě každý si našel to, co ho lákalo a zajímalo! Z těchto oddělení nejvíce lákalo asi oddělení fyziky, které obsahovalo řadu interaktivních exponátů. Ty se poznaly tak, že u příslušné vitríny bylo umístěno červené tlačítko, jehož stiskem se aktivovalo zařízení ve vitríně - začaly blikat žárovky, rozběhl se motor, roztočily se lopatky větráku, rozsvítila se žárovička nebo se stalo něco úplně jiného více či méně zajímavého. Nejlepší byly exponáty, u kterých stisk červeného tlačítka nevyvolal žádnou reakci. U některých bylo třeba chvíli počkat, než se přelije voda zpět, natočí se lopatka do správné pozice, vychladne nějaká součástka obvodu, …, ale některé se nezareagovaly ani po dlouhé chvíli. A to jsme si mysleli, že Němci nejsou takoví nešikové a kazisvěti jako my!

Řada exponátů kromě červeného tlačítka obsahovala i kliku či páčku, kterými bylo možné dále ovládat exponáty ve vitríně! Obzvláště exponáty s klikou byly výborné: člověk otáčel jak blázen (s krátkou klikou to šlo fakt výborně 9) a exponát se přitom posunul jen o pár milimetrů nebo centimetrů! Každopádně to ale bylo krásné, zábavné a přitom i poučné!

"Hmm, to už jsem viděl na fyzice."

"To znám."

"Jé - to je to, co je v kabinetu fyziky vyrobené z PET láhve a krabičky od filmu!"

Takovými a podobnými hláškami komentoval každý exponát v oddělení optiky Ondra Hofierka.

"Když je to tak krásný, je do toho vidět a přitom to lze vyrobit jednoduše, tak proč bych si to nevyrobil?" bráním se. "Navíc originál mi do školy nikdo nekoupí!"

Krátce před pátou hodinou míříme do krámku, který se nachází sice mimo placenou zónu muzea, ale pořád ještě v jeho areálu. Je zde k vidění a i ke koupi spousta krásných a úžasných věciček, které si normální lidé kupují proto, že se jim líbí a chtějí je mít doma. Jsou i tací, kteří si je pořizují proto, že se krásně hodí do výuky fyziky a jde s nimi krásně blbnout a hrát si.

Když se potkáváme s ostatními před vchodem do krámku, všichni si stěžují na dvě věci: bolí je nohy (to se nedivím - muzeum je opravdu obrovské) a měli málo času na prohlídku muzea.

"To by chtělo alespoň tak dva dny," říká kdosi v davu.

"Jenže to bychom nestihli nic jiného," usmívám se.

"To je v pohodě. Alespoň víme, kam se můžeme vracet," prohlašuje opět někdo z davu.

"Takže teď můžeme pokračovat dál v cestě?" ptají se děvčata ze třídy 03M.

"Nemůžeme," odpovídám. "Řidiči musí mít povinnou asi desetihodinovou pauzu před další cestou."

"Hmm, ale stejně bychom mohli pokračovat dál," nedají se děvčata.

"Jste dámy a máte takové hloupé dotazy a nápady," usmívám se. "Kdože je váš třídní?"

Prohlídka Mnichova

Poté, co jsme v autobusu nabrali mikiny, bundy a deštníky, vyrazili jsme vstříc dobrodružství v podvečerním Mnichově. Pršet začalo přesně ve chvíli, kdy se za námi zavřeli dveře autobusu. Inu stává se …

Někteří z nás vyrazili za zábavou, jiní za poznáním, někdo za jídlem. Byli tací, kterým se dařilo skloubit všechny tyto aktivity najednou. Rozhodně za prozkoumání stálo staré město, radnice či Olympijská vesnice. Ti, co chtěli uspokojit své gastronomické choutky, vyhledali pizzerii, MacDonalda nebo Burger King!

Doprava v Mnichově je poměrně jednoduchá, i když místní systém různých bahnů má rozhodně více tras než pražské metro! Nicméně mapka, kterou jsem nakopírovat před odjezdem z Prahy se ukázala být velmi užitečná a dalo se podle ní bahny dostat tam, kam člověk potřeboval.

Počasí nám vysloveně přálo. Ačkoliv jsme neměřili výšku, tlak, teplotu ani rosný bod, byli jsme nemile překvapeni, že celou dobu pršelo.

"Je to sice hloupý, ale dneska a zítra nám déšť tolik nevadí," snažil jsem se uklidnit nejen sebe, ale i ostatní. "Důležité je, aby bylo krásné, teplé a jasné počasí v sobotu, až pojedeme do hor!" To jsem ještě netušil, jaká překvapení nám Matka příroda chystá.

Krátce před půl desátou, na kterou byl ohlášen oficiální sraz a tedy i odjezd, se scházíme v autobusu. Bohužel všichni přišli včas a tak zůstala i dnes kasička na pokuty prázdná.

"A kde vlastně zastavíme na to jídlo?" ptá se kdosi z 03L. Evidentně mu už došly řízečky od maminky a nemůže se dočkat párečků!

"Jak to mám teď vědět?" odpovídám otázkou. "Kdo je, prosím tě, tvůj třídní?"

Párečky

Asi za hodinku jízdy, když jsme se vynořili z Mnichova a mířili jsme po dálnici směrem na Ženevu v dálce před námi, autobus zastavuje na odpočívadle. Pan Hofman s Pepou začínají připravovat vše potřebné na ohřívání párků: vařič s propan-butanovou bombou, můj velký hrnec, který jsem získal po babičce, konzervy s párky, český chléb, …

Otvírám první konzervu, abychom zjistili, kolik je v ní párků.

"Kolik jich tam je?" ptá se nedočkavě pan Hofman.

"Deset," odpovídám já.

"Kolik jich dáme vařit?"

"Přiměřeně!"

Pepa přinese do hrnce vodu, já otvírám konzervy a i s vodu z konzervy je vlévám do hrnce. Michal Brabec na chystající se večeři mlsně kouká.

"Jsem blbej, nechal jsem doma misku i lžíci," stěžuje si.

"Počítej, kolik konzerv jsem tam dal a za odměnu dostaneš od řidiče papírový tácek," usmívám se. Tomu Michal rozumí.

Po nějakém čase, během kterého zmizelo v hrnci několik konzerv, Michal hlásí: "Tahle je desátá!"

"Dobře," usmívám se a přidávám jich dalších pět. Sto padesát párků na padesát lidí mi nepřipadá až tak moc.

Kuba Bureš se dobrovolně ujímá funkce míchače a strážce párků. Hlídá, aby nepopraskaly a nebyly tak znehodnoceny. I když jak tak pozoruji tu hladovou smečku kolem, tak by jim sem tam nějaký ten popraskaný páreček nevadil.

"Už bych to prohlásil," přesvědčuje nás Kuba. Znalecky koukám na párky, pan Hofman se umívá a raději neříká nic.

Kuba je netrpělivý a tak začínáme! Vrchním rozdavačem se stává právě Kuba Bureš. Každému podle mého přání nejdřív dvě nožičky. Kuba bravurně a hygienicky manipuluje s dřevěnými kleštěmi, které pro tento účel v Mnichově pan Hofman koupil (z domova je zapomněl totiž vzít). Když nejdou párky nabrat nebo oddělit kleštěmi, použije ruku! Komu by to vadilo - maximálně na ní je čistá špína!

Párky z hrnce jako zázrakem mizí a někteří projevují přání, že by si dali ještě čaj. Proto bleskem vypláchneme hrnec od párků a připravíme novou vodu na vaření čaje. Budu to nějakou dobu trvat a přitom venku stále poprchává. Ale jak se zdá, jídlo je silnější!

Čaj se podává velmi jednoduše: zájemce si nasype instantní čaj do šálku a já mu jej zaliji horkou vodou. To, jestli se voda vařila nebo ne, nikdo nezkoumá :!

Hygienu většina z nás díky placenému WC vzdala a pružně odsunula na ráno. Není proto důvod se zde zdržovat déle. I vařič od čaje už Pepa Hofman ochladil vodou natolik, že jej může bezpečně uložit do autobusu.

Do autobusu nastupují i kluci z 03L, kteří před večeří a po ní u autobusu šermovaly držáky na balónky, které si donesli z MacDonalda v Mnichově.

"Snad nebudete dělat ostudu i někde mezi ostatními lidi?" ptám se jich. "Kdo je váš třídní?"

Příjemně ukojeni párky jsme vyrazili na cestu přes zbytek Německa a přes Švýcarsko. Několik kilometrů jsme jeli i přes Rakousko, ale toho si málokdo všiml. Většina účastníků exkurze totiž usnula ukolébána filmem Zachraňte vojína Ryana, který přinesl Jarda Hrouda. Byl to ten pravý film na dobrou noc!

Německo - rakouskou celnicí jsme projeli v pohodě, ale na rakousko - švýcarské bylo nutné zaplatit poplatek za přejezd Švýcarskem. Pan Hofman, Jakub Šerých a já jsme šli do kanceláře celnici vyřizovat případné formality. Jakub kvůli jazykovým schopnostem, já kvůli penězům. Nakonec se ukázalo, že cena je taková, že pan Hofman mohl zaplatit přímo na místě v hotovosti: 20 euro na den.

Poté už nic nebránilo v cestě směrem na Ženevu.

Snídaně před Ženevou

Před půl sedmou ranní zastavujeme na odpočívadle, na kterém jsem se probouzel i při mé minulé cestě do CERNu v roce 2003. Je to jedno z posledních odpočívadel (ne-li úplně poslední) před Ženevou. Postupně se začínají z autobusu trousit mátožné postavy, které se ospale rozhlížejí kolem sebe. Na odpočívadle je občerstvení, v němž jsou poměrně slušné a hlavně bezplatné záchody. V umyvadlech dokonce teče i teplá voda, takže je možné si v klidu a i relativně pohodlně vyčistit zuby, upravit vlasy, … prostě uvést se do takového stavu, který každému vyhovuje nejlépe.

Dříve než se jdu umýt, vyndávám z tašky 3 bábovky, které jsem v úterý odpoledne upekl. Doufám, že jim 2 dny v autobuse příliš neublížily. Nakrájím je na stolečku, který vzal s sebou pan Hofman a jdu se mýt. Než se vrátím, jsou bábovky snězené. Ani na mě nezbylo! Z toho usuzuji, že asi nebyly až tak špatné.

Pohled směrem k Ženevě a na hory v dáli naznačuje, že dnes by mohlo být poměrně slušně. Problém je, že dnes nás to tolik netrápí. Hlavně aby bylo hezky v sobotu.

Když jsou všichni nasnídaní, vyčůraní, umytí a dostatečně pokochaní horami, pokračujeme dále. Je krátce po sedmé, takže máme na cestu přímo k CERNu o něco více než hodinku. Snad to zvládneme …

"A kde to vlastně je?" ptá se pan Hofman. "Já se díval do mapy už doma a nemohl jsem to najít."

"To se nedivím," usmívám se. "V mapách to určitě nebude vedené jako CERN. Ale snad to najdeme. Já mám vytištěnou mapku z Google Earth. Je to jen okolí a nevím, jak se na ní napojíme, ale určitě se to povede."

"Já mám CERN uložen v GPSce," uklidňuje Jakub Šerých a už mává rukou, v níž přístroj drží, u okna, aby našel signál.

Signál je nalezen, CERN v přístroji zobrazen a tak můžeme vyrazit. Cestou se asi dvakrát zamotáme ve spleti různých (ne zrovna dobře značených) odboček, ale nejsou to žádná velká zdržení nebo zajížďky.

"Jo, támhle to už bude," ukazuje Jakub na železniční vedení v dálce. "Za tou železnicí to je!"

Nemýlil se. Jakmile jsme přejeli železniční přejezd, uviděli jsme ceduli, která ukazovala na CERN. Po několika minutách jsme zastavili u Recepce číslo 33. Bylo 8:10.

CERN - dopoledne

Spolu s Jakubem se vydáváme vstříc paní, která nás jde vítat. Bohužel, má tendenci mluvit francouzsky, ale nakonec pochopí, o co nám jde. Dokonce nám ukáže i telefon, z něhož můžu zavolat Ruperta Leitnera. Pracuje zde a byl jedním z těch, které Jiří Dolejší prosil o pomoc při naší návštěvě v CERNu. Ukazuje se ale, že nemá čas.

Mezitím probíhá horečné zařizování ze strany francouzsky hovořící paní, která zřejmě nestíhá. Před recepcí totiž zastavil další autobus a patrně i lidé, kteří jím přijeli, se dožadují vstupu do CERNu.

"Fakt nás vezmou teď?" ptá se Jirka Malát.

"Mám to potvrzeno," uklidňuji ho a doufám, že to tak skutečně je.

Čekáme před recepcí, protahujeme se a užíváme sluneční paprsky. To ještě nikdo z nás netuší, že budou jedny z posledních, které zažijeme …

"Cau bracha, tak ma byt slunecno az zatazeno a foukat vitr, ktery bude postupne silit," čtu si právě doručenou SMSku od sestry, která měla za úkol na webu přečíst počasí v Chamonix, kam jsme měli namířeno v sobotu.

"No nevím, mě psali známí něco jiného," usmívá se Martina Vlčková z 04M. "Prý má pršet a vůbec být hnusně!"

"No uvidíme, nějak to dopadne," usmívám se a doufám v optimistický scénář.

"V jakém jazyce jsi objednával tu exkurzi?" ptá se Jakub.

"Anglicky nebo drze česky," usmívám se.

"Já si to myslel," odpoví Jakub a znovu se obrací na tu slečnu.

"Snad to bude dobrý - jen musí najít jiného člověka. Ten, co tu byl, anglicky nemluví!"

Za chvíli přichází náš průvodce po CERNu. A jako první pokládá dotaz, zda může mluvit francouzsky. Jakub ho ubezpečuje, že anglicky. Je evidentně nerad, ale souhlasí!

Vydáváme se za ním do přednáškového sálu. Když usedneme na připravené židle, mnoho volného místa už nezbývá. Za moment začíná přednáška, která do značné míry kopíruje to, co říkal na své přednášce v Panské Jirka Dolejší. Jen je to v angličtině. Nicméně dozvídáme se řadu zajímavých věci, které se týkají samotného běhu CERNu, jeho experimentů, zaměstnanců, …

Druhá část exkurze se bude odehrávat jinde. Pojedeme autobusem k šachtě, v níž se staví detektor LHCb. Společně s námi jede pět průvodců, protože takhle velkou skupinu není možné dolů vzít. Proto je nutné se rozdělit.

Cesta utíká rychle a náš průvodce popisuje kudy jedeme, co vidíme v okolí. To, na co jsem studenty upozorňoval už ve škole, se stává skutečností: projíždíme švýcarsko - francouzskou hranicí. Průjezd málem ani nezpozorujeme, protože autobus sotva zpomalí. Máme totiž za oknem oficiální návštěvní list z CERNu a průvodce evidentně místní celníky zná. Stačí mávnutí a celníci ustupují z cesty a pouští nás dál.

Po příjezdu k šachtě, v níž se staví detektor LHCb, se rozdělujeme na pět skupinek. Každé z nich se ujímá jeden průvodce. Jak jsme následně zjistili, tak průvodce, který nám na začátku exkurze přednášel, je z nich asi nejhorší. Neustále se dotazuje, zda nemůže mluvit francouzsky, na většinu dotazů odpovídá, že to neví nebo, že to je na webu CERNu.

Nafasujeme ochranné přilby a sjedeme výtahem do hloubky 100 metrů pod povrch Země. Cestou nás překvapuje, že na to, jak jede výtah rychle (za poměrně krátký čas jsme na dně šachty) tak není vůbec cítit setrvačná síla. Ve srovnání s našimi výtahy je ten CERNský opravdu dobře zmáknutý! Patrně nechtějí dopustit, aby personál, který jím musí jezdit několikrát denně, měl stále nutkání na zvracení … :-)!

Po vystoupení z výtahu získáváme základní informace o místě, kde jsme se ocitli. Pak se jdeme podívat úzkým temným tunýlkem do místnosti, kde se kompletuje detektor.

Při návratu zpět má Jarda Hrouda starost, aby někdo neudělal nějakou ostudu.

"Héééj, co to děláš? Nechovej se jako gauner!" spustí Jarda na člověka v tunýlku před sebou, který tahá ze zdi nějaké dráty. Ten se otočí a vyděšeně se dívá na Jardu. Byl to zaměstnanec, který byl normálně na směně.

"No nevím, kdo dělá ostudu," usmívám se. "Kdo je tvůj třídní, Járo?"

Projdeme ještě kolem dalších pracovišť a pak se vracíme výtahem nahoru na povrch. Během doby, kterou potřebují ostatní skupiny na prohlídku podzemí, nám náš průvodce poskytuje další informace u názorných obrázků CERNských urychlovačů. Jarda Hrouda a Martin Všetička s ním plynně konverzují a ptají se na další věci.

Když se vrátí všechny skupiny zpět, vracíme se k autobusu a jedeme zpět před Recepci 33. Tam poděkujeme našim průvodcům a loučíme s nimi.

CERN - oběd

"Já myslel, že na oběd pojedeme hromadně s tím průvodcem a že tam bude nějaká rezervace," přemýšlím nahlas, když se vidím, že nás průvodce definitivně opouští. "Takhle to bude dost zajímavý!"

"Jedeme na oběd," obracím se na osazenstvo autobusu. "Nebude v našich silách odfiltrovat, kdo si co dá. Odmítám a nebudu řešit hlášky typu, že on měl o rohlík víc než já. Natolik si budeme věřit!" Všichni se usmívají a mě jímá trošku hrůza z toho, jak to zvládneme. "Vytvoříme kompaktní frontu a nikoho mezi sebe nepustíme," pokračuji. "Systém je takový, že si naberete polívku, jídlo, salátek, pití, desert a co já vím co ještě a pak to šoupete na tácu k pokladně. Poslední půjdu já s Lukášem a Míšou. Já to zaplatím, oni budou případně vysvětlovat pokladní, že to platím za hafo lidí najednou."

Všichni se tváří, že to pochopili. To jsme ale už dorazili kousek od jídelny. Zastavujeme a vystupujeme z autobusu a míříme k jídelně. Před vchodem se štosujeme do husté fronty a nikoho nepouštíme mezi sebe. V této formaci čelo fronty pod vedením Jakuba Šerých vyráží …

Působíme patrně silné zmatky, ale vědci z CERNu jsou zvyklí na ledasco, takže je parta divně mluvících a divně se chovajících lidí nemůže vyvést z míry. Po schodech to ještě jde, ale v 50ti lidech se nám podařilo úspěšně ucpat samotnou kantýnu - výdejní prostor. Když se tam nahrne 50 lidí a ti neodcházejí, ale čekají, až se v tomto prostoru vyznají všichni z těch padesáti, tak logicky vznikne zácpa. Jakub vpředu podle svých možností a odhadu, jak dlouho to bude nám na chvostu ještě trvat, pouští či nepouští vědce, nositele Nobelovy ceny a uznávané kapacity k pultíku s pokladnou.

"Hoďte sebou," volá nešťastně od jedné z pokladen za chvíli Jakub, "já už svojí pozici dlouho neudržím!"

Snažíme se pospíchat, ale v přecpaném prostoru kantýny to prostě nejde! Nakonec se podaří, že i já se postupně dostávám k pokladně. Paní zuřivě markuje a přitom po nás podivně pošilhává.

"799 franků" oznamuje paní francouzsky. Překládám si vyřčenou sumu pomocí obrazovky počítače, na které tato částka poblikává.

"Já mám ale jenom eura," usmívám se a spolu s anglickou hláškou, že franky prostě nebudou (čímž si zadělávám na malér), pokládám před pokladní pětiset eurovou bankovku.. Absence franků paní pokladní dostala. Neřešitelná situace! Tváří se zmateně, pak zbledne a začne obíhat své kolegyně u ostatních pokladen. Nakonec se vrací zpět ke své pokladě a v rukou stále svírá bankovku. Bleskurychle přepočítá franky na eura a z mého obnosu mi ještě část vrací. Ve francích!

Jsem šťastný, že to tak dopadlo a že i já můžu jít konečně jíst.

Po obědě se setkáváme venku. Původně jsme mysleli, že půjdeme rovnou do autobusu, ale Jakub Šerých tu měl nějakého známého, s nímž se potkal, a ten nám nabídl jít se podívat na počítačový park CERNu. Souhlasíme.

"Je nutné se rozdělit na tři skupinky," říká slovensky pán.

To je problém, který se nedá dobře zvládnout. Navíc na obědě se většina studentů nacpala k prasknutí a teď jim to nemyslí.

Nakonec se dílo podaří a my vyrážíme. Vtom se za námi přižene pokladní, u níž jsem platil oběd, se svojí kolegyní. Ještě že u toho byl známý Jakuba - jinak bychom si mysleli, že jí nerozumíme. Ten mluvil francouzsky, ona také, takže nebyl problém se domluvit.

"Dlužíte jim nějaké peníze," zkonstatoval Jakubův známý. "Místo 500 euro ona namarkovala 5000 a tím pádem jí tam vznikla chyba."

Situace ale byla trošku jiná: Paní pokladní zřejmě na počítačem řízené pokladně špatně spočítala převodní kurz mezi eurem a frankem.

"Chce asi 60 franků," překládá Jakubův známý.

"Nemám," odpovídám. "Mám jen ten zbytek, co mi vrátila."

"Tak jí to dejte."

Poslechnu překladatele, ale paní pokladní se to pořád nezdá: "Prý je to málo!"

"Jak to?" divím se!

"To neví nikdo. Tyhle pokladní jsou divný," konstatuje náš překladatel.

"Ale já franky nemám," říkám už asi potřetí.

"Tak 20 euro," přenáší k nám myšlenky paní pokladní překladatel.

"A teď mi nesedí účty a finance! Na účtence je něco jiného než jsem zaplatit." Co ale můžu dělat. Musím doufat, že to Ing. Matocha a paní Horáková vezmou v pohodě.

CERN - odpoledne

"To by se správcovalo, co?" usmívám se na Jakuba Šerých, který má v Panské na starosti počítačovou síť, když se ocitneme v počítačovém centru CERNu.

"Nechtěl bych to ani vidět!" děsí se.

Trefili jsme se zrovna do období, kdy se počítačový park CERNu obměňuje. Některé stojany připravené na nejmodernější počítače, byly tedy zatím prázdné. Ale i tak na nás udělala budova výpočetního střediska mocný dojem. Náš průvodce mluvil o terabajtech a pentabajtech uložených informací stejně nevzrušeně jako my mluvíme o kilobajtech nebo megabajtech … Prostě nádhera!

"A jak to řešíte s energií?" zněl jeden z několika dotazů.

"Bereme ji z francouzské strany," vysvětluje náš průvodce. "A když dojde k nějaké poruše, máme vlastní zdroje. Jsou totiž experimenty, které není možné ukončit tak, že přerušíme přívod proudu. Tyto experimenty se musí vypínat postupně, abychom nepřišli ani o data, ani o drahá zařízení, která data snímají. Zrovna tento týden byla taková porucha, že CERN byl bez elektřiny několik hodin. Ale zvládlo se to v pohodě."

Ve spodním patře budovy jsou laboratoře, v nichž vládne přísná čistota a sterilní prostřední. Nachází se zde totiž počítače, které jsme měli možnost z horního patra přes sklo vidět.

Venku nám pak ještě ukazuje mohutné transformátory, které jsou určené speciálně pro budovu výpočetního střediska.

Poděkujeme a jdeme se zpět k autobusu a znovu se vracíme k Recepci 33.

Odtud je to kousek do Mikrokosmu - malého muzea, které formou různých panelů, modelů a interaktivních exponátů seznamuje návštěvníky se základními fyzikálními modely a jevy, na nichž je fungování urychlovačů a detektorů v CERNu založeno.

Původně se tu s námi měli potkat fyzikové, které naexcitoval mailem Jirka Dolejší, ale nakonec jsme se domluvili, že se sejdeme až kolem třetí hodiny odpoledne. Necelou hodinku jsme tedy měli na prohlídku muzea. Jsou zde k vidění základní představy o silových interakcích, detektorech radioaktivního záření, modely urychlovačů částic i část tunelu, který má ve skutečnosti délku 27 kilometrů a z CERNu pod zemí vybíhá až pod Ženevské letiště.

Funkce řady exponátů je jasná a jejich ovládání intuitivní, řada z nich ale potřebuje trošku okomentovat. Nejen překlad, ale i fyzikální podstatu. Venku v areálu CERNu jsou rozmístěny části detektorů a dalšího vybavení z CERNu, které už dosloužilo svému účelu. Proto z něj v CERNu vytvořili alespoň dekoraci areálu.

Krátce před třetí se scházíme opět na Recepci 33, kam si pro nás mají přijít doktoři Peter Kodys a Petr Šícho. Po několika neúspěšných pokusech je sehnat, nakonec přicházejí.

"Tak kde jste všude byli," ptá se doktor Šícho.

Popisujeme mu v rychlosti, co vše jsme stihli absolvovat od našeho příjezdu do CERNu. O trapasu na obědě se nezmiňujeme …

"Aha - to je škoda, že jste nebyli na ATLASu," mračí se Petr Šícho. "Mohli jste si vybrat, kam půjdete?"

(Prostřednictvím internetu se lze do montážní haly experimentu ATLAS podívat.)

"Právě že ne - dostali jsme standardní program."

"Ale do ATLASu se někdy exkurze vodí!"

"Tak mají patrně více variant a náhodně o nich rozhodují," usmívá se Petr Kodys.

"Další důvod, abych se o tom někde zmínil a nebo si udělal ty průvodcovské zkoušky," mračí se Petr Šícho.

"Na to jsou zkoušky?" divím se.

"Nějaký jo, ale více méně formální!" dodává Petr Šícho a vyrážíme s ním na další prohlídku CERNu. Jdeme pěšky - hala SR1, kde se kompletuje vnitřní detektor, je kousek od vchodu do areálu.

Když přijdeme před halu, rozdělujeme se na čtyři skupinky.

"V padesáti lidech je nemožné tam jít," usmívají se naši průvodci.

První skupinka vedená Jakubem Šerých vyráží. Jsou pryč skoro hodinu.

"To není možné, co tam dělají," ptají se studenti.

"To víte, je tam Šerých," odpovídám, "a toho tyhle věci zajímají. Jestli se tam staví nějaký detektor z drátů, tak tam budou do půlnoci!" Naštěstí se ukázalo, že jsem Jakubovu touhu po vědění přecenil. A nebo že by to bylo tou nocí strávenou v autobuse?

Každopádně se postupně vystřídáme všichni. Před budovou, v níž se kompletuje barel TRT&SCT dostáváme přednášku od kolegy Petra Kodyse. Pán mluví zajímavě, ale velmi potichu, takže je nutné dávat velmi dobrý pozor na každé jeho slovo. A to je po noci strávené v autobuse v polospánku téměř nadlidský úkol.

Pak se jdeme podívat dovnitř do budovy. Do superčistých prostor, kde se kompletuje barel TRT&SCT, se ale nedostáváme. Je nás příliš mnoho a bylo by to technicky velmi náročné, ne-li nereálné. I tak si ale dokážeme udělat představu o práci fyziků, techniků a programátorů, kteří zde pracují.

Krátce před pátou se vracíme k autobusu. Děkujeme našim průvodcům za jejich čas, který nám věnovali, nastupujeme do autobusu a pokračujeme dál.

Po krátké zastávce u supermarketu na doplnění zásob, pokračujeme dál. Dalším dnešním úkolem je najít ten správný hotel Formule F1.

Hotel Formule F1

Ačkoliv jsme najeli na správnou dálnici, za chvíli jsme se přestali orientovat. Bylo to proto, že na cestě mezi supermarketem a Annemasse (tím směrem leží Formule, v níž máme objednané ubytování) je objížďka. Po chvíli usilovného hledání se na mapě, použil Jakub Šerých moderní techniku: GPSka nám námi odhadovanou polohu autobusu potvrdila. Konečně jsme zdolali objížďky a nabrali ten správný směr. Ačkoliv se Formule nacházela značně daleko od dálnice, po které jsme jeli, byla dobře značená. Našli jsme jí velmi dobře.

Po příjezdu k Formuli jde se mnou Lukáš Knotek do recepce vyřídit formality. Paní je velmi příjemná a vše probíhá hladce.

Mezitím začíná pan Hofman s Pepou chystat věci na vaření večeře. Bude instantní polévka s českým chlebem. S autobusem po vystoupení všech lidí zajeli natolik šikovně, že mezi naší improvizovanou kuchyní a Formulí je právě autobus. A to je dobře. Když jsem vyřizoval formality v recepci, všiml jsem si, že tam mají na monitoru obraz z několika bezpečnostních kamer. A jedna mířili i na parkoviště, na kterém stál autobus.

S Jakubem jim pomáháme. Postupně začínáme drtit nudle v zavřeném sáčku, pak sáček otevřeme, vyjmeme ten menší s kořením a jeho obsah vsypeme do vody. Otevřený sáček s nudlemi necháme na stole, odkud si ho pak budou brát hladovci. Během otevření pár sáčků vyvineme s Jakubem manufakturu, že nás ani Vašek Matyska s Jirkou Malátem dohromady nestíhají.

"Kolik toho tam dáte?" ptá se pan Hofman, kterého postupně naše manufaktura vytlačila ze hry.

"Počítali jsme pytlík na dva lidi, ale máme rezervu."

"Já bych skoro počítal pytlík na jednoho!" soudí Jakub.

"Je fakt, že po opuštění kantýny v CERNu se tvářili, že nebudou jíst dřív než na Vánoce, ale počítám, že je tahle prognóza přešla," odhaduji chování našich svěřenců.

"No prostě budeme drtit, otvírat a sypat tak dlouho, dokud bude poptávka," uzavírá Jakub.

Za chvíli se začali trousit první hladovci.

"No vždyť jsem to říkal, ani nevědí, že chystáme večeři a už jsou tady!" usmívám se.

"To by to nesmělo být cítit celým hotelem," usmívají se.

Po večeři a umytí nádobí, o což se postarali kluci z 03L, jdeme spát.

Cesta do Chamonix

Snídaně začíná v 7:30. Ale snídat můžeme pouze po deseti lidech, protože víc se nás prostě ke stolům před recepcí nevejde. V první etapě jdu já, Jirka Malát, Jakub Šerých a oba řidiči. Pak popoháníme ostatní, aby zbytečně nevznikaly prostoje. Během hodinky, přesně tak, jak jsme to plánovali, jsme po snídani a můžeme vyrazit na další cestu.

Už sedíme v autobuse, když se za námi rozběhne jakási mladá slečna. Doběhne až ke dveřím, které pan Hofman mezitím otevřel, a podává nám pantofle.

"Není to někoho z vás?" ptám se osazenstva autobusu.

"Ty jsou moje," přihlásí se Matěj Labonek z 03M.

"Mám jenom jeden jediný dotaz: kdo je tvůj třídní?"

Poté už vyrážíme do Chamonix (které má i další webové stránky). Nájezd na dálnici vedoucí do Chamonix jsme našli dobře a cesta probíhá bez nejmenších komplikací. Pak se ale rozpovídáme o tunelu, kterým se prý nově do Chamonix jezdí. Já si ho z doby před třemi lety nepamatuji, ale vím, že nějaké neštěstí v horách a v tunelu bylo - jen mi to splývalo a nevěděl jsem kde.

Když se blížíme k tunelu, který vede pod horským masívem Alp, vidíme vedle sebe po pravé straně silnice za několikerými svodidly jakousi strážní budku. A z ní na nás kyne černoch, že se máme vrátit a jet k němu. Takže začíná asi stometrové couvání - naštěstí už nejsme přímo na dálnici.

Ve strážním domku u černocha zjišťujeme, že kontroluje technický stav vozidla. Podle technického průkazu se dívá na rozměry, aby se nestalo, že se autobus někde v tunelu zasekne, a sleduje stav. Patrně kvůli emisím a výfukovým plynům. Na důkaz toho, že je vozidlo v pořádku, dostáváme samolepku, kterou lepí pan Hofman na sklo. A můžeme pokračovat dál.

Asi po dvou kilometrech přijíždíme k tunelu. Nejdříve musíme projet senzory, které kontrolují teplotu podvozku - konstruktéři tunelu se zřejmě bojí dalších požárů. Pak se dostáváme k pokladně, kde platíme za cestu tam 113,20 euro. Jen tak pro zajímavost (která se ukáže být docela na místě): zpáteční lístek stojí asi 120 euro. Po zaplacení můžeme vjet do tunelu.

Tunel je lemovaný žlutými světly, mezi nimiž se v pravidelných intervalech objevují světla modrá. A světelné panely nad vozovkou upozorňují, že řidič má jet tak, aby mezi ním a vozidlem před ním byla alespoň dvě modrá světla. Opět kvůli bezpečnosti provozu. O tom, že je v tunelu omezená rychlost, se nezmiňuji - to je normální.

Po projetí 11 kilometrů tunelu se vynoříme na druhé straně. Jak pokračujeme v jízdě, matou mě italské vlajky a nápisy typu "Vítejte v Itálii". Pravda je krutá: jsme skutečně v Itálii.

"Sakra, jak se to stalo," zlobí se pan Hofman a je vidět, že ho to mrzí.

"To je v pohodě, nic se neděje," uklidňuji ho. Je vidět, že mu to vadí!

"Teď ale problém, jestli nebudeme muset jet někam dál do Itálie, abychom projeli tou technickou kontrolou," obává se.

"Tak se zeptáme u támhle té benzínky," navrhuje Jakub Šerých a ukazuje na čerpací stanici před námi.

Zajedeme k benzínce a Jakub se jde ptát obsluhy a prodavačů do krámku vyzbrojen angličtinou, španělštinou a italštinou, kterou se učil kdysi dávno. Pan Hofman se jde ptát řidičů kamionů vyzbrojen pouze češtinou. Vrací se oba najednou se stejnými výsledky: není nutné jezdit dál do Itálie, kontrolu dělají u tunelu na hranicích.

Vracíme se tedy zpět.

"Jé, zase tunel," probouzí se Zuzka Žánová z 03M, když vidí vjezd do tunelu před sebou.

"To kvůli vám se vracíme," usmívá se Jakub Šerých. "Spala jste a z tunelu jste nic neměla, tak abyste viděla, jaké to je. Mimochodem: kdo je váš třídní?"

Podle toho, jak se tváří celníci, kontrola technického stavu vozidla byla vskutku ve vnitrozemí. Ale když je přesvědčujeme, že máme kontrolu od Francouzů, nechají se přesvědčit a za 113,50 euro nás pouští do tunelu.

"To by mě zajímalo, proč je to z italské strany dražší?" přemítáme v autobuse, ale rozumný důvod nás nenapadá. Znovu si vychutnáváme jízdu tunelem - doufáme, že naposledy.

Když vyjedeme z tunelu, najdeme bez problémů cestu do Chamonix. Tam přijíždíme krátce po půl jedenácté.

Chamonix

Pohled na oblohu nevypadá optimisticky, ale pořád je tu naděje (o níž mluvili i Peter Kodys a Petr Šícho v CERNu), že bude inverze a ve větší výšce bude krásně!

Pokladní u lanovky nám říká smutnou zvěst: lanovka v horním úseku, tj. z Plan de l´Auiguille na Auiguille du Midi nejede. Je tam silný vítr. A podle předpovědi to bude minimálně do 13:30. A jak to bude vypadat dál, to paní neví. A asi nikdo …

"Tak to zkusíme jen do té mezistanice," říkám Lukášovi Knotkovi, který je se mnou jako tlumočník.

"To ale nemá smysl - tam není nic zajímavého," zrazuje nás paní.

"Pak zbývá jedině ten vláček na Montenvers," napadá mě poslední věc.

"Jo - tak přesně to teď nabízí," usmívá se Lukáš. Dostaneme mapku a vracíme se k autobusu, abychom zvěstovali novinky.

Vzhledem k tomu, že řidiči spali minulou noc v hotelu, není nutné dělat dlouhou pauzu.

"Můžeme jet klidně rovnou," říkají oba. "Máme každý 9 hodin jízdy a to do Prahy stihneme."

Rovnou nepojedeme. Když už tu jsme, tak se někam podíváme. Řidiči se rozhodují, že půjdou s námi. Jakmile vyjdeme ke stanici vlaku, začíná pršet. Vlak, který jede za minutu už nestihneme, ale stihneme ten za hodinu.

S Lukášem jsme vyčetli, že lístek tam stojí 13 euro, zpáteční 16.

"Koupím zpáteční," rozhoduji. "Neušetříme skoro nic a navíc se může stát, že tam bude hnusně a pojedeme vláčkem i dolů."

Když Lukáš vyjeví toho přání u pokladny, sympatický pokladní nám dá slevu. Místo 49 lístků za 16 euro bude počítat jen 47 za 15,60 a dva nám dá zdarma.

"To je příjemný," usmívám se a čekáme, až se 49 lístků natiskne!

"To je hrozný, mají tu českou vlajku, ale uvnitř rusky psaného průvodce," rozčiluje se Jára Hrouda, který dorazil do pokladny za námi, při prohlížení boxu se stručným průvodcem po Chamonix. Nutno říci, že průvodce je velikosti asi tak formátu A4 jen šikovně poskládaný. "Oni si snad myslí, že jsme nějací Rusové nebo co?"

Když s Lukášem zaplatíme a lístky rozdáváme ostatním, přijde za námi pokladní a nese štos průvodců v češtině. Jára i ostatní jsou tedy spokojeni. A zatím venku krásně poprchává.

Blíží se dvanáctá hodina a před pokladnami u zatím ještě provazem zavřeného přístupu na nástupiště se začínají houfovat Japonci. Mají z nás několik šoků. První z Jakuba Šerých a jeho úžasné pokrývky hlavy. Má deštníček, který se nasazuje přímo na hlavu. A vypadá fakt roztomile. Ten deštníček … :-)

Druhý šok mají ze mě a mého báglu, z něhož trčí prázdná PET láhev, na níž je připevněn prezervativ. Tuto pomůcku jsem vyrobil v autobusu cestou do Chamonix, protože jsem předpokládal, že se podíváme na Auiguille du Midi do nadmořské výšky 3842 metrů. A tam by se prezervativ na láhvi krásně nafoukl, protože vnější atmosférický tlak výrazně poklesne oproti tlaku dole. Nicméně prezervativ je tak citlivý, že reaguje i na změny teploty.

S Jakubem se dohadujeme, koho si fotí víc - jestli mě nebo jeho!

Po nastoupení do vláčku máme pro sebe skoro celý jeden vagón. Japonci si už našli jiné objekty zájmu, takže Jakubův deštníček a můj prezervativ je už tolik nelákal. Vláček se rozjíždí a skoro všichni se stahují k oknům, aby mohli fotit tu nádheru, která nás čeká.

Je pravda, že kdyby bylo jasno, byl by rozhled z jedoucího vláčku krásný. V údolí, které se pod námi za chvíli rozevřelo, se krčí celé Chamonix. Je to poměrně rozsáhlé městečko - ostatně jako většina horských měst či vesnic - které z výšky vypadá malebně. Jenže dneska nám počasí nepřeje a není skoro nic vidět. Městečko dole více méně tušíme za hustými proudy deště. Bohužel s rostoucí nadmořskou výškou roste i hustota mraků a deště. Je to škoda. Pořídit pár fotografií ale je možné - pokud si tedy vyčíháme ten správný okamžik mezi sloupy lemujícími trať.

"Hele jak se ti už topoří," směje se Jakub Šerých. Jak stoupáme vláčkem stále výš, prezervativ se začíná nafukovat.

"Tak to je hustý," reagují ostatní, když zvednu bágl, ve kterém je láhev s prezervativem. Dokonce i Japonci na chvilku znovu zareagovali.

Šplháme stále výš a výš a vláček má místy docela slušné stoupání.

"To je až dost nepříjemné na kolena," stěžuje si Jakub. Když zkusíme improvizovanou olovnicí (něčí hodinky) určit svislý směr, jsme v šoku! Úhel stoupání vlaku je opravdu šílený.

Vyhlídka, která se nachází jen kousek od nástupiště, na němž vystupujeme, by za krásného počasí byla nádherná. Dnes je tu ale zima, prší a fouká poměrně silný vítr. Pořídíme několik fotografií a jdeme se schovat do přístřešku vedle budovy, v níž je čekárna a restaurace.

"Můžeme se podívat do jeskyně s minerály," uklidňuji.

Vyrazili jsme. Výstava minerálů je asi sto metrů od přístřešku, pod nímž jsme stáli. Cesta vede směrem dolů kolem několika stánků se suvenýry. Chvilku před nimi postáváme a pak se jdeme podívat na minerály.

"Ježíš, to je nádhera," jásá Dáda Marušáková u první výkladní skříně. A pak u každé další!!! Minerály jí evidentně udělaly radost.

Mezitím stále hledám řidiče. Vyjeli sem s námi a rád bych jim řekl, že sraz v pět hodin odpoledne, na kterém jsme se domluvili, je blbost. V tomhle počasí tu nevydržíme tak dlouho. Proto bych chtěl navrhnout, že sjedeme dolů a budeme pokračovat dál směrem na Prahu. A večeři uděláme někde cestou. Jenže tu nejsou. Víme jen to, že patrně odjeli dolů hned tím samým vlakem, který nás sem přivezl.

Vracíme se zpátky k budově. Vlak, který má jet někdy touto dobou nestihneme, ale za půl hodiny jede další. Koukneme se do restaurace, která je plná. Proto zůstaneme na rozhraní restaurace a čekárny a povídáme si, jíme své vlastní jídlo a čekáme na vlak, který nás zaveze zase zpátky dolů.

"Už ti zase ochabuje," směje se Jakub mému prezervativu cestou ve vlaku. Jsme ve vagóně s malými dětmi, které jsou vybaveny cepíny, mačkami a lany. Viděli jsme je přicházet zezdola z míst, která jsou ještě níže než jeskyně s minerály. "Jsou z toho docela vykulené," pokřikuje na mě Jakub skoro přes celý vagón.

Cestou dolů už tolik nefotíme. Jednak nejsme u oken a jednak už máme nafoceno z cesty nahoru. A proč fotit hnusný déšť tolikrát?

"Já musím na palačinku," sbíhají se sliny Jakubovi po vystoupení z vláčku. Už si nějakou vyhlédl v době, kdy jsem já kupoval lístky.

"Dobře, kdo chce palačinku, běžte si, ve tři v autobusu," rozhoduji.

Na palačinku odchází celá 03M a 03L a Jirka s Jakubem. My ostatní (tedy 03K) míří do autobusu, protože se nikomu nechce čekat někde venku v dešti.

"Tak je za minutu tři," volá Vašek Matyska ze zadu autobusu. "Když tu za minutu nebudou, začneme vybírat."

"Nebudou," usmívám se. "Psal mi kolega Šerých, že sedí v té kavárně či co to je a čekají na obsluhu. Do tří to prý rozhodně nestihnou."

"Tak to bude super! To se kasička pěkně nakrmí!" usmívá se kdosi vzadu.

"Jé hele - už jdou!" volá někdo asi dvacet minut po třetí hodině. "To bude pěkně drahý!"

Vezmu kasičku a jdu si sednout na sedačku proti prostředním dveřím. Předními se nenastupuje, takže mi nikdo nemůže proklouznout.

"Dobrý den, pustil byste nás dovnitř?" ptá se první opozdilec.

"Pustil, ale až zaplatíš!"

"Já nemám u sebe drobný," vymlouvá se dotyčný.

"Nevadí, já ti rozměním," usmívám se.

"No moment, já vlastně nemám český u sebe. Chcete to v českejch, že jo?"

"Chci! Tak si půjč!"

"To určitě půjde i bez toho," snaží se protlačit do autobusu. Marně.

"Hele já ho znám už tři roky. Tenhle výraz je dost nebezpečnej, já bych to nehrotil," varuje Vašek Matyska dotyčného opozdilce přede mnou.

Nakonec všichni, co stojí v hustém dešti před autobusem, pochopí, že je dovnitř bez zaplacení symbolické pokuty nepustím. Začínají šátrat v kapsách a peněženkách a najednou české drobné desetikorunky u sebe mají. Nejsem taková mrcha, abych vybíral celou dlužnou částku, která navíc během mého rozhovoru s prvním opozdilcem značně narostla.

"Když přišla odpověď na mojí SMSku ve tvaru ‚Díky za informace', bylo mi jasný, že si připravuješ kasičku," usmívá se Jakub Šerých.

Konečně jsme všichni a tak krátce po půl čtvrté vyrážíme na cestu k domovu.

Z Chamonix sjíždíme dolů k hranicím se Švýcarskem. Znovu vjedeme do Švýcarska a znovu tedy zaplatíme poplatek ve výši 20 euro. Do půlnoci bychom měli stihnout v pohodě Švýcarsko přejet. Cestou z hor vidíme, že počasí nebylo špatné jenom v Chamonix. Všude je vidět, jak hustě prší a nebo se ze zalesněných kopců zvedají oblaka hustého dýmu, jak se lesy po vydatném dešti páří. Je zvláštní jen jedna věc: tento jev většinou nastává po dešti, kterému předcházel velmi teplý letní den. To si ale nedovedu nějak tady představit …

Nejen na horách, ale i v níže položených oblastech prší. A přitom tady svítí sluníčko. Bystrému fyzikovi není nutné dávat více indicií, aby přišel na to, že za této konstelace může vzniknout duha. A ne jedna! Duha lemuje naší cestu několik desítek kilometrů. A to se pak autobusem line hovor typu:

"Můžu fotit!"

"Jo, ale za dvě vteřiny bude most!"

"Blázne, tak rychle to ten foťák nezaostří!"

"Až skončí ten násep, pak je tam dost široká mezera," hlásí ten, co vidí, kam autobus jede, kamarádovi, který se dívá přes hledáček fotoaparátu na duhu, aby byl připraven ve správný okamžik stisknout spoušť.

Gulášek

Zhruba za další hodinu až dvě jízdy zajíždíme na odpočívadlo, které se zdá vhodné pro náš záměr uvařit resp. ohřát guláš. Pan Hofman jde obhlédnout terén.

"Je to dobrý, dáme to vedle autobusu a to bude dobrý. Jen musíte dát pozor - támhle za tím stolkem je nějaké hovno, tak abyste to neroznesli pak po autobuse.

Všichni slíbí, že se mu vyhnou a tak můžeme začít vařit. Otvíráme konzervy a vyklápíme je do hrnce, do něhož napustil Pepa trochu vody. Práce jde svižně od ruky, protože jsme zaměstnali řadu lidí s otvíráky konzerv. Hrnec se pomalu plní, ale máme strach, že toho bude málo.

"A co do toho přidat ty párky?" navrhuji.

"Klidně," usmívá se pan Hofman. "Je to vaše, tak to snězte."

S přípravou guláše pomáhá Klára Valentová z 03M, která se ujala role vrchní míchačky. Vzhledem k tomu, že párky jsou dost dlouhé, je potřeba je nakrájet. Tuto činnost koordinuje Jirka Malát a pomáhá nám i Matěj Labonek z 03M.

Ostatní se kolem tísní a provokativně poklepávají lžící na své mističky a ešusy.

"To snad už vydržíte, ne?" usmívá se Jakub Šerých a jeho fotoaparát cvaká jak nezavřený. Chce to všechno zdokumentovat!

Guláše se ohřívají, párky jsou už nakrájené, takže za chvíli se bude jídlo podávat. Guláš nalévá Klára Valentová, která odmítla tuto funkci předat dál, když už u toho tak dlouho seděla.

A rázem je ticho. Je slyšet je klapání lžic - to ještě ne všech, protože některé lžíce v některých nádobách necinkají ani jinak nehlučí. Podle toho, že zbylo guláše jen trošku na dně hrnce, asi chutnal všem. Někteří si byli dokonce i pro nášup!

Pak usedáme znovu do autobusu a vyrážíme směrem na Prahu.

Další cesta probíhá bez vážnějších komplikací. Asi za hodinu po zastávce na jídlo přejíždíme ze Švýcarska do Německa. Tady chtějí zaplatit poplatek ve výši asi 120 euro. Je to zvláštní, že ve srovnání se Švýcarskem chtějí víc.

"A navíc, já mám registraci a dělám do Německa každý rok daňové přiznání," diví se pan Hofman. "To jsem zvědavej, jak budu koho přesvědčovat, abych to neplatil dvakrát!"

Během noci stavíme dvakrát na parkovišti, abychom se mohli protáhnout po dlouhé době strávené v autobusu.

Přejezd hranice směrem do České republiky ani nezaznamenáme. Jsme zase v Čechách. Ve srovnání se středeční jízdou, kdy jsme do Plzně jeli asi dvě hodiny, cesta ubíhá velmi rychle. Krátce po sedmé jsme v Praze na Smíchově.

Všichni se balí a vystupují z autobusu. Jen já, Martin Všetička, Dáda, Jakub Bureš a David Lajpert pokračujeme s řidiči. Jedou do Kolovrat a to je pro všechny zúčastněné podstatně výhodnější, než se kodrcat přes celou Prahu metrem. Proto se se všemi loučíme a přejeme si navzájem krásných čtrnáct dní, během nichž se neuvidíme. Studenti mají volno, během kterého čtvrté ročníky budou maturovat a oni zpracovávat vybrané ročníkové práce.

Cestou uklízíme to, co v autobuse zapomněli ostatní. Krabice, která sloužila během celé exkurze jako odpadkový koš a o kterou se vzorně starali Ondra Pluhař a Jirka Matoušek, se opět naplnila rychle.

Autoři fotografií

Michal Babák (03L)

Jakub Bureš (03K)

Matěj Gloser (03L)

Jiří Holer (03L)

Jakub Jansa (03K)

Lukáš Konarovský (03L)

David Krupička (03K)

Jiří Malát

Václav Matyska (03K)

Minh Pham (03K)

Jaroslav Reichl

Jakub Šerých

Jan Tahovský (03K)

Martin Všetička (03K)

© Jaroslav Reichl, 2006