JE TEMELÍN
Ve středu 21. 12. 2005 vyrážíme v 8:00 z autobusového nádraží nedaleko od Smíchovského nádraží v Praze autobusem Josefa Hofmana na exkurzi do Jaderné elektrárny Temelín společnosti ČEZ, a. s. Jede celá třída 03K a vybraní studenti ze třídy 03L a 03M.
Krátce po výjezdu z Prahy se chápu mikrofonu a seznamuji studenty se základními organizačními pokyny. Vzhledem k tomu, že tématiku jaderné energetiky budou studenti probírat až ve čtvrtém ročníku, připadá mi vhodné pár slovy říci základní informace o tom, jak funguje jaderná elektrárna, jaké principy se uplatňují při výrobě elektrické energie, … Bude se to bez obrázků vysvětlovat těžko, ale snad to nakonec úspěšně zvládneme.
Aniž jsem si všiml, základní informace o Jaderné elektrárně jsem podával zhruba tři čtvrtě hodiny. Snad to nebylo pro studenty příliš nudné a nezáživné. Zdálo se, že poslouchají všichni. Pravda, část přednášky jsem musel udělat tak, že jsem seděl zády k ostatním, protože nějak zlobil konektor u mikrofonu, ale předpokládám, že to nikomu příliš nevadilo …
Po mém proslovu se objevilo i několik dotazů, které se mi snad povedlo úspěšně zodpovědět.
„Dobrý, řekl jsi toho dost,“ konstatoval kolega Jiří Malát, když jsem povídání o elektrárně dokončil.
Při mém proslovu jsem nemohl nezmínit i Geigerův počítač, který se používá k registraci počtu částic a který si domů z bazaru pořídil tatínek Tomáše Holuba. Po vysvětlení základního principu jeho činnosti jsem si zašel dozadu autobusu za Tomášem, abych se na přístroj podíval pořádně. Přístroj byl sice na první pohled starý, ale o to více mě zajímal. Půjčil jsem si ho dopředu a chvíli jsem si s ním hrál a zkoumal ho. Autobus ale příliš radioaktivní nebyl, takže jsem toho moc nenaměřil … Bohužel to bylo naposledy, co jsme měli ten den Geigrův počítač v ruce. Brát ho do Informačního centra JE Temelín bylo zbytečné a do elektrárny by nám ho stejně nepovolili … :-(
Informační centrum JE Temelín se nachází nedaleko od objektu samotné elektrárny ve Vysokém Hrádku. Jedná se o renesanční zámeček, který byl v devadesátých letech 20. století odkoupen společností ČEZ, a. s. od posledních majitelů a byl přestavěn na Informační centrum JE Temelín. Jaderná elektrárna, která se začala projektovat už v roce 1979, byla dokončena v roce 2000. Od poloviny devadesátých let funguje informační středisko, kde se za tu dobu vystřídalo více jak čtvrt milionu návštěvníků.
Po počátečních zmatcích s odložením báglů odkládáme svoje věci v zamykatelné šatně a jdeme za průvodkyní do třetího patra do kinosálu.
Průvodkyně nás vítá v Informačním centru JE Temelín a seznamuje nás s bezpečností procedurou, kterou budeme muset absolvovat při vstupu do elektrárny: nechat dole v šatně foťáky, mobily a další věci, které by mohli rozhoukat detektory kovů, kterými budeme procházet. Namátkou vybraní jedinci budou navíc podrobeni dechové zkoušce.
Pak přichází na řadu první film Cesta za Sluncem pojednávající o významu energie v přírodě, o postupném objevování různých energetických zdrojů (oheň, voda, pára, …) a jejich využívání v praxi. Film je promítán na jedno hlavní a dvě vedlejší plátna (na nich se objevují jen doprovodné fotografie).
Následuje výklad průvodkyně o základní funkci a principech jaderné elektrárny. Je to obdoba toho, co jsem říkal já v autobuse s doplněním technických detailů (teploty vody v okruzích, …). Jen pro zajímavost: na výrobě paliva spolupracuje firma Westinghouse z USA, která zpracovává českou rudu obsahující uran a vyrábí z ní uranové palivo. To pak vozí zpět do České republiky. Na závěr následuje 3D film o stavbě jaderného reaktoru, zavážení palivem a simulaci průběhu jaderné reakce, která uvnitř probíhá.
Po zajímavém filmu máme asi půl hodiny na prohlídku Informačního centra. Začínáme přímo v kinosále prohlídkou mlžné komory, která registruje průlety částic. I když jsme v uzavřené budově, je možné sledovat částice, které tvoří tzv. radioaktivní pozadí, případně záření kosmického původu.
Neméně zajímavé exponáty nás čekají ve spodních patrech Hrádku: počítačový program Joulinka, který seznamuje hravou formou nejmenší děti s jadernou energetikou, modely výroby elektrické energie pomocí vody a páry, model palivových kazet, ale i celého jaderného reaktoru a řada informačních tabulí.
Po zrychlené prohlídce exponátů si vyzvedneme v šatně oblečení a necháme tam fotoaparáty, mobilní telefony, … a jdeme pěšky ke vstupní bráně elektrárny. Cestou si průvodkyně pochvaluje, jak jsou naši studenti vnímaví, komunikativní a hodní.
Postupně projdeme bezpečností a radiační kontrolou a nasedáme do autobusu, který na nás čeká (důkladně zkontrolován ochrankou elektrárny) v areálu elektrárny. Spolu sprůvodkyní a jedním členem ochranky se vydáváme na asi dvacetiminutovou projížďku areálem elektrárny. Průvodkyně doplňuje informace, které nám říkala v kinosále, upozorňuje na zajímavosti, …
„Teplo, která vzniká v elektrárně se využívá i k vytápění nedalekého Týna nad Vltavou. Původně se měly vytápět i Budějovice, ale než se vláda rozhoupala, jestli se Temelín dostaví a nebo ne, tak si Budějovice postavili vlastní teplárnu.“
Autobus přijíždí až k plotu, který vymezuje areál elektrárny. Za vnitřním plotem je asi dvoumetrový pás, za nímž následuje další tentýž plot.
„Nahoře na tom plotě je stočený drát, který, když se přestříhne, tak se ještě více zamotá,“ informuje průvodkyně, když se dostaneme těsně k plotu. „Všimněte si, že na tom drátu jsou nedaleko od sebe vždy dvě žiletky zkřížené jakoby do tvaru přesýpacích hodin. To má zabránit případnému nežádoucímu vniknutí dovnitř do areálu elektrárny.
Pokud byste chtěli ten plot podříznout,“ pokračuje průvodkyně, „tak vždy spadne na tu stranu, z níž řežete. A ty žiletky nahoře udělají své. Pokud byste se chtěli podhrabat, tak to taky nepůjde. Jak jsou základy hluboké vám neřeknu, ale je to dost! A navíc v pásu mezi ploty jsou detektory pohybu a kamery,“ uzavírá optimistickou pasáž o plotu průvodkyně.
Dále projíždíme kolem chladících věží, které stojí jen na takových „maličkých nožičkách“. Člověk by řekl, že by nožičku naložil na záda jako nic. Ale průvodkyně nás zchladí: jedna nožička má hmotnost 2 tuny. A je jich tu 56 párů!!!
Za chladícími věžemi naše projížďka končí. Po další nezbytné kontrole autobusu vyjíždíme z areálu ven a vracíme se do Informačního centra pro své věci.
Poděkujeme průvodkyni za skvělou exkurzi, zapíšeme pár řádek do návštěvní knihy na recepci centra a vracíme se do autobusu.
Cesta do Prahy probíhá v poklidu a v pohodě. Při průjezdu Čimelicemi studenty upozorním, kde má kořeny část naší školy, ale přitom stále jedeme směrem na Prahu.
Krátce před půl čtvrtou vystupujeme na Smíchově u metra.
Doufám, že všichni byli s exkurzí spokojeni.
Podívejte se na fotoreportáž.
(Po kliknutí na odkaz se zobrazí stránka s náhledy fotografií. Po kliknutí na fotografii se tato fotografie zobrazí v samostatném okně spolu s popisem.)
Autoři fotografií:
Jakub Jansa
Jaroslav Reichl
© Jaroslav Reichl, 2005