Měření výkonu

Ačkoliv jsme se žáky třídy 14M SPŠST Panská zavedli fyzikální veličinu mechanický výkon názorně, vyzval jsem je na jedné dvouhodinovce fyziky k tomu, aby vymysleli metodu, jak změřit vlastní výkon. Nápady, které po chvíli rozmýšlení ve skupinkách, říkali, byli fajn, ale já jsem je většinou odmítal. Nemáme váhy, nemáme závaží, nevíme, jak změřit sílu běžce běžícího sto metrů a podobně.

„Tak jedině něco zvedat!“ padlo nakonec.

„Super. A co bychom mohli zvedat, aby to těleso mělo relativně velkou hmotnost?“ ptám se. To už jsme si rozebrali, že je vhodné pracovat s většími hmotnostmi, silami a časy, abychom minimalizovali chyby v měření.

A opět jsem slyšel, co všechno by se dalo zvedat.

„A co třeba zvednout spolužáka?“ vymyslel Matyáš.

„Výborně,“ jásám. „A jak nebo kam? Zkuste se tohohle chytit!“

Po několika dalších více či méně zdařilých nápadech se výsledek dostavil: budeme zvedat sami sebe do schodů. Jakmile bylo vymyšleno, mohli jsme přejít od slov k činům.

Skupinky žáků se rovnoměrně rozdělily na čtyři mezipatra budovy školy a měření mohlo začít.

Po návratu do třídy bylo nutné z naměřených dat vypočítat hledaný výkon. Vinou špatných převodů jednotek se ve třídě objevilo málem několik nadlidí s vlastnostmi supermanů. To jsme ale včas odhalili, chybu opravili a vrátili se k realitě: výkony s hodnotou přibližně 500 W byly už přijatelné.

„Takže se můžete chlubit, že máte čtvrtinový výkon, než má rychlovarná konvice,“ uzavřeli jsme měření.

Atmosféru z měření výkonu člověka zachycují fotografie.

Autor fotografií: Jaroslav Reichl

© Jaroslav Reichl, 29. 1. 2015