Druhý let sondy do stratosféry

Na sobotu 9. 3. 2019 jsme plánovali s Jakubem Dvořákem ze třídy 15M SPŠST Panská druhý let sondy do stratosféry. Ačkoliv minulá věta zní velmi fádně a prostě oznamuje chystaný let sondy, skutečnost byla daleko bohatší.

Jednání na ÚCL

Druhá sonda měla nést dle původního Jakubova plánu více senzorů. Její hmotnost byla tedy vyšší, než bylo možné vypustit s meteorologickým balonem, který nesl Jakubovu sondu při prvním měření v rámci pravidelného měření Českého hydrometeorologického ústavu. Bylo tedy nutné zakoupit větší balon, objednat k němu padák, na kterém bude sonda ze stratosféry padat, dovybavit sondu přístroji a hlavně získat povolení k letu od Úřadu pro civilní letectví. Tento poslední krok se ukázal jako nejvíce adrenalinový z celé akce. Alespoň mně a Jakubovi se to tak zdálo do oné soboty 9. 3. do přibližně 16:00.

Schůzku na ÚCL jsme měli již v létě 2018, abychom sondovali terén - zda je takové povolení možné získat, v jakém časovém horizontu, co je pro to vše nutné splnit a dodat, … Zástupce ÚCL Ing. Petr Plaček při rozhovoru s námi vyjádřil podporu takových projektů a ujišťoval nás, že povolení získáme. První pracovní týden v lednu roku 2019 jsme pak na ÚCL jednali s panem Plačkem znovu. Opět jsme měli z rozhovoru s ním pocit, že je vše na dobré cestě a že získání povolení nic nebrání.

„Můžeme to začít řešit tedy hned?“ ptám se během rozhovoru „Když plánujeme let na začátek března?“

„Určitě, to není problém,“ ujišťuje nás Petr Plaček. „Podejte žádost, my jí vyřídíme a rozhodnutí může být vydáno klidně několik týdnů předem.“

„Může být kontaktní osobou Jakub?“ ptám se ještě. „Pokud budete potřebovat nějaké detaily k sondě, způsobu uchycení rámu a podobně, bude to vědět on. Stavba sondy je plně v jeho režii.“

„Určitě. Je to naopak velmi dobré řešení, protože s ním domluvím všechny zmíněné detaily,“ souhlasí pan Plaček.

Optimisticky naladěni odcházíme a druhý den začínáme vyplňovat příslušné formuláře. Zhruba do 14 dnů odchází z datové schránky školy žádost o povolení startu bezpilotního letadla. Přesně dle instrukcí pana Plačka. Pro jistotu posílám mailem informace o tom, že žádost odešla.

Pojištění odpovědnosti

Mezitím řešíme s Jakubem a ekonomem školy Ing. Vladimírem Rumlem pojištění sondy.

„To musíme sehnat za pár stovek, je to pojištění odpovědnosti na jeden den!“ usmívá se Vláďa Ruml.

„No nevím, Jakub se informoval a vychází to asi na 5000,- Kč,“ kazím Vláďovi radost.

„Nesmysl! Seženeme levnější!“ končí domluvu na toto téma Vláďa.

Začínají tedy lítat maily na všechny strany. Shání Vláďa, zkouším štěstí i já přes sestru, která je zaměstnaná sice na ředitelství pojišťovny nabízející pojištění osob, ale nějaké kontakty na obchodní zástupce jiných pojišťoven jistě má. Po přibližně 14dnech začínám být jako na trní.

„Musíme vyřešit tu pojistku,“ tlačím na Vláďu. „Je to součást žádosti, jinak povolení nebude!“

„Zítra mám dostat nabídku,“ uklidňuje mě Vláďa. „Pak to rozsekneme.“

Souhlasím, že den prodlení nevadí.

Druhý den potkávám Vláďu: „Jestli má Jakub kontakt na někoho, kdo to umí pojistit, tak ať to udělá,“ říká mi smutně. „Já dostal nabídku, že by to možná někdo udělal za cenu 4500,- Kč. Takže to je stejná cena a navíc ten Jakubův kontakt to bude určitě umět.“

Předávám zprávu dále Jakubovi a během dne Jakub posílá tiskopis na plnou moc, aby dotyčný mohl jednat jménem školy. Během dne je žádost vyplněna, podepsána panem ředitelem, naskenována a odeslána zpět Jakubovi. Do týdne pak mám v mailu příslušné formuláře: pojistku, fakturu a jakýsi další tiskopis, který chce pojišťovna potvrdit od školy.

Opět vše potřebné posíláme do datové schránky ÚCL. A zase bez žádné další reakce.

Testování baterií v kapalném dusíku

Mezitím Jakub dále pokračuje s přípravou přístrojů, které budou na sondě.

„Mohli bychom požádat o kapalný dusík? Potřeboval bych vyzkoušet odolnost baterií v extrémních podmínkách,“ ptá se Jakub.

„Není problém, zeptám se Petra Kotlíka,“ usmívám se.

Druhý den ráno vše se školníkem Petrem Kotlíkem domluvím. Dusík máme na požadovaný den připraven. Jakub osadí baterie čidly vlastními i senzory firmy Vernier a při experimentu, který připomíná trošku i alchymii, testuje výdrž baterií.

Kapalný dusík má teplotu cca mínus 200 stupňů Celsia. Ve stratosféře odhadujeme na základě prvního měření, že bude cca mínus čtyřicet stupňů Celsia. Proto Jakub v zapůjčeném polystyrenovém boxu vytváří z dusíku a vodní páry směs, jejíž teplota se odhadované teplotě ve stratosféře blíží. Po cca hodinovém měření je spokojen - baterie své napětí drží, mělo by vše dopadnout dobře.

Domluva s ČHMÚ

Dalším kontaktem, který je nutné znovu oživit, je kontakt s Mgr. Martinem Motlem z ČHMÚ, který nám při prvním výsadku pomáhal s jeho realizací.

„Počítám s vámi, ale tu sobotu tu nebudu. Ale řeknu kolegům a oni vám pomohou. Počítáme s vámi,“ čtu v odpovědi na můj mail. Prima, takže místo startu máme. Už při prvním startu jsme se domlouvali, zda bychom mohli startovat opět z observatoře v Libuši. Jednak tam jsou lidé ochotní pomoci s úvazy na sondě, s napouštěním plynu a startem, jednak z tohoto místa startují sondy denně, takže je na ÚCL a letišti evidováno. Tuto myšlenku navíc Ing. Plaček z ÚCL ocenil jako velmi dobrou, že i pro ÚCL bude administrativa jednodušší.

Několik dní před plánovaným startem si pak vše telefonicky s Martinem Motlem potvrzuji a dozvídám se skvělou zprávu: v sobotu v Libuši bude, takže nám se vším pomůže.

Plyn

Samotnou kapitolou pak je shánění plynu. Původně nalezený kontakt se ukázal být jako neschůdný. Pán, kterému jsem se dovolal, fungoval jako v hospodě Na mýtince - má firmu na prodej plynů, ale zákazníci ho evidentně štvou. Na doporučení Zdeňky Koupilové a Miloše Rottera z MFF UK Praha jsem nakonec oslovil firmu SIAD. Její zástupce je velmi vstřícný a informace, které při našem prvním telefonickém rozhovoru neznal, do dalšího hovoru sehnal. Takže nakonec se domlouvá s ekonomem školy na elegantním řešení: v pátek před plánovaným vzletem, nám připraví 2 dvacetilitrové láhve hélia. Nám by měla na nafouknutí balonu stačit jedna, druhou máme jako rezervu. Takže když druhou neotevřeme, vrátíme jí zpět a budou nám fakturovat pouze jednu.

Start se blíží a povolení zatím není

Po dvacátém únoru začínáme být s Jakubem nervózní, že se nic ze strany ÚCL neděje. Zkoušíme volat Ing. Plačka a bez úspěchu. Po cca týdnu se dozvídáme od paní z ústředny, že je nemocný. Zkoušíme tedy volat jeho nadřízeného a dostává se nám uklidňující odpovědi:

„Pan Plaček se vrací v pondělí a do pátku stihne vše vyřídit, nebojte se. Pošlete mu fotografie sondy, aby je měl k dispozici,“ zní uklidnění z ÚCL ve středu 10 dní před plánovaným startem.

Jakub tedy posílá fotografie již běžným e-mailem, jak bylo řečeno ze strany ÚCL. Ve středu 6. 3. pak má na ÚCL domluvenou schůzku s Ing. Plačkem, který chce sondu vidět na živo. Doporučuje nějaká vylepšení (zpevnění nosného rámu gafou, obalení hran molitanem) pro bezpečnější provoz sondy. Rada ohledně zpevnění rámu se ukázala později jako velmi dobrá!

Předpovď počasí

Mezitím pečlivě sleduji v České televizi předpovědi počasí. Stíhám jen krátkou relaci před 19:00, ale i to stačí na to, abych věděl, že bude asi problém. Na sobotu je týden předem hlášena zatažená obloha (piktogram předpovědi se v průběhu týdne mění od obláčku se sluníčkem přes světle šedý obláček až k tmavě černému oblaku, ze kterého padají kapky) a velmi silný vítr. Dle propozic ÚCL nemá být v okamžiku startu zataženo. Důvod je ten, aby piloti letadla balon viděli. Nemusím ani nic počítat, aby mi bylo jasné, že několikatunové letadlo nemá šanci, když pilot spatří balon, nějak manévrovat. Nicméně ve snaze se uklidnit se obracím na Mgr. Michala Žáka, který byl v naší škole před zhruba rokem a půl přednášet, s drzou prosbou o upřesnění výhledu na sobotu.

„V sobotu má být opravdu nejhůře,“ čtu v mailu. „Oblačnost se bude měnit a v různých patrech bude různá. Ale jasno příliš nebude.“ Pan Žák dále popisuje detailní průběh očekávané oblačnosti v různých patrech atmosféry.

Která patra (tj. jaké výšky) jsou pro oblačnost důležité, nevíme. Jakub se z ÚCL vrací s tím, že když nebude vysloveně černá obloha, startovat můžeme.

Vyzvednutí bomb s plynem

V pátek ráno vyzvedávám zásoby helia a redukční ventily na láhve. Tentýž den po 14:00 přichází z ÚCL výzva na zaplacení poplatku; po uskutečnění platby bude vydáno rozhodnutí. Vláďa Ruml do mého telefonu slibuje Ing. Plačkovi, že platbu po skončení hovoru ihned posílá. Během několika desítek minut mám v mailu (a škola v datové schránce) rozhodnutí o povolení letu. Takže v sobotu můžeme vyrazit.

Start sondy

V sobotu se v naprosto dokonalém a nepřipraveném načasování potkáváme před branou libušské meteorologické observatoře s Mgr. Martinem Motlem. V jeho kanceláři si prohlíží sondu, zkoumá vylepšení od minule a oceňuje rady ÚCL ohledně zpevnění rámu. Pak pomáhá nasunout padák do balonu a vymýšlí, jak sondu přivázat a hlavně jak jí bezpečně vypustit. Venku totiž, v souladu s předpovědí, fouká silný vítr.

„Musíme vzít náš vypouštěč. Ten dovolí po vzletu balonu postupné odvíjení provazu, na kterém je přivázaná sonda. Když to vypustíme z ruky, tak v tomhle větru nebude balon stoupat svisle vzhůru a sonda kývne a rozbije se o zem,“ dodává na vysvětlenou Martin Motl.

Technickým rébusem se pak ukázalo, jak propojit láhev helia s balonem. Už při sundávání ochranného krytu z ventilu láhve nastalo málem poranění: pod krytem byla ukrytá živá vosa. Nicméně svoboda jí byla milejší, než píchání tří lidí, kteří stáli poblíž, takže nakonec jsme se jen lekli. V silném větru všechny krabice, igelitové sáčky, papírová prohlášení, … poletovaly po areálu tak, že jsme s Jakubem naběhali snad několik kilometrů, než jsme příslušný kus chytili a navrátili do krabice nebo bezpečněji do auta. Tím se stalo, že sáček s druhým těsněním k redukčnímu ventilu zapadl do jiné krabice, která byla vhozena do kufru auta. Proto jsme se nemohli divit, že redukční ventil sice na láhev pasoval perfektně, ale helium unikalo. Proto jsme použili těsnění ze soupravy balonu, které pasovalo a které už helium dokázalo zadržet. Ze stejné soupravy jsme použili i hadici, pomocí níž se balon nafukoval lépe. Tu s trochou vypětí ale notnou dávkou šikovnosti našrouboval na redukční ventil Jakub.

V uzavřené plnírně se balon začal velmi rychle nafukovat. Tohoto úkolu se ujal Mgr. Motl za mé nebo Jakubovi asistence. Když Jakub viděl, že jsme s Martinem Motlem soběstační při nafukování balonu, začal dolaďovat poslední přípravy před startem. Zapnout přístroje, vložit do nich paměťová média, uvést do chodu sledovací zařízení.

Na palubě sondy byly tyto přístroje:

Po nafouknutí balonu jsme ho odložili na místní držák a Mgr. Motl chtěl přivázat k balonu a k padáku sondu.

„Moment, já chci počkat, až se sledovač ohlásí první SMSkou, abych věděl, že je vše v pořádku,“ přerušuje proceduru Jakub.

„Tomu rozumím, aby pak nebylo vše ostatní zbytečné,“ usmívá se Martin Motl, zatímco Jakub vybíhá i se sondou ven, aby sledovač měl přímý výhled na oblohu a snáze zachytil signál z družic GPS. Po chvíli se Jakub vrací a hlásí, že je vše v pořádku a sledovač se hlásí.

Pod dohledem Martina Motla pak Jakub přivazuje sondu k balonu a padáku.

„Přivažte si to sám, ať to pak není na mě, kdyby se sonda utrhla,“ usmívá se Martin.

„Nějaký speciální uzel nebo můžu normální?“ ptá se Jakub.

„Já dělám normální. Do skauta jsem nechodil, tak žádné speciální uzly neumím,“ ubezpečuje Jakuba Martin Motl.

Spolu s Jakubem pak pomalu vynášejí balon ven. A venku se začínají dít věci! Balon se divoce zmítá a to ho drží Martin Motl pevně v ruce. Jakmile jej Martin uvolní, balon letí téměř vodorovně při zemi. Ačkoliv se právě částečně vyjasnilo, silný vítr nepolevuje! Jakub s Marinem postupně vypouštějí balon a já vše dokumentuji. Oba s balonem a se sodnou běží až ke konci pozemku observatoře a balonu se nahoru moc nechce. Vztlaková síla byla dostatečná, ale dodatečná síla proudícího vzduchu nebyla zanedbatelná! Jakub stále drží sondu v ruce, Martin se stačí tahem za provaz částečně korigovat směr letu balonu. V okamžiku, kdy balon začíná těsně před plotem sloupat, vidím, jak Jakub částečně zmizel v jakémsi křoví. Nakonec vidím, jak vyhazuje sondu směrem vzhůru a ta i s balonem začíná konečně stoupat. Ovšem ne kolmo vzhůru - ale s velmi plochou trajektorií letu. Nicméně okolostojící budovy už jistě přeletí!

„Co se stalo?“ ptám se, když vidím, že Martin Motl má zraněný prst.

„Ale nic, jen jsem se trošku řízl o provaz,“ usmívá se. „Hůř ale asi dopadla sonda!“

„Jak to?“ ptám se.

„Narazila do toho křoví a asi praskla jedna laťka,“ vysvětluje Jakub. „Ale snad tam bylo dost gafy, aby ta konstrukce vydržela!“

Je krátce před jednou hodinou odpoledne. Poděkujeme Martinovi Motlovi a vyrážíme s Jakubem na cestu.

Cesta za balonem

Podle poslední předpovědi měla sonda dosednout přesně doprostřed dálnice nedaleko Velkého Meziříčí. Cestou si děláme srandu, že nemáme smetáček a lopatičku, abychom po sobě sondu z dálnice uklidili. A nebo, že nejsme vybavení na to, bychom sledovali sondu na kamionu do Maďarska nebo na Ukrajinu. To jsme ještě netušili, jak blízko pravdě jsme se těmito vtípky dostali!

Dálnice D1 je celkem v pořádku a kromě úseku Strančice - Mnichovice, který na doporučení Zelené vlny Českého rozhlasu objíždíme po okreskách, není nikde žádný problém. Jakub průběžně hlásí polohu sondy a zatím míří správným směrem. Nadmořskou výšku, kterou sledovač zasílá, nelze brát dle Jakuba vážně, takže nemáme představu, jak je sonda aktuálně vysoko. Nicméně výpadek v hlášení, který nastává tehdy, když se sonda dostane do vyšších vrstev atmosféry, nastal dle předpokladů. Když se sonda znovu ohlásila, byla severněji, než zněla předpověď. Ale směr na východ si držela.

„Asi vítr!“ shodneme se s Jakubem a pokračujeme v cestě. Když už se zdá, že se informace o poloze nemění, zadává Jakub souřadnice do mého přístroje GPS a dle pokynů sjíždíme z dálnice. Cesty jsou úzké, ale přehledné, takže lze jet poměrně svižně. Když máme do nového cíle asi půlhodiny jízdy, Jakub zbledne:

„Sonda se pohnula a dále letí!“

„Co?“ nevěřím vlastním uším. „Takže kam teď?“

Jakub přenastavuje další souřadnice a na displeji se objeví čas příjezdu do cíle kolem 18:00.

„To už bude určitě tma v tomhle počasí,“ říkám. Až dosud jsme se radovali, že to tak dobře jde a budeme u sondy za světla a budeme jít moct snáze najít.

Pokračuji v cestě k novému cíli a Jakub s pohledem upřeným na displej svého mobilu začíná opatrně: „Původně jsme nechtěli do ciziny, co?“

„No nechtěli,“ odpovídám a trošku se děsím.

„No tak sonda právě přeletěla hranice a je na Slovensku,“ neutrálním hlasem říká Jakub.

„A já si ve škole dělal srandičky, že o víkendu pojedu pro sondu do Beskyd,“ vzpomínám na rozhovory s Vláďou a zástupci ředitele ve škole.

Krize - konec cesty

Chvíli pokračujeme mlčky a v městečku Lipůvka Jakub prosí: „Měli bychom zastavit a domluvit se, co dál!“

Sonda stále letěla a byla už nad středním Slovenskem.

„Sonda nesmí opustit hranice státu, ze kterého byla vypuštěna,“ cituje Jakub předpisy.

„Co naděláme, no. Stalo se!“ říkám a zastavuji na parkovišti před prodejnou potravin.

Sonda mezitím definitivně dosedla na pole nedaleko obce Horné Chlebany nedaleko od Topoľčan v Nitranském kraji.

„Na poli se bude dobře hledat,“ shodujeme se oba a přemýšlíme, co dále. Jsme přibližně v polovině cesty a je krátce po čtvrté hodině odpoledne.

„Tam je to možná tři hodiny, zpátky do Prahy pak dalších pět,“ počítáme čas nutný na překonání vzdálenosti. Jakub přitom hledá nějaké kontakty v okolí. Místní úřad je nedaleko od místa dopadu sondy, ale je sobota odpoledne. Dle očekávání telefon vyzvání dlouho bez reakce. Hospoda dle mapy v okolí není - pouze pizzerie. Ani tam se nikdo nehlásí. Nejbližší policie je psaná až v Topoľčanech a navíc nerozumíme hierarchii místní policie a informacím z webu.

„Já bych to zabalil a vrátil se,“ rozhoduje Jakub.

„Mě je to jedno, ale nerad bych jel do ciziny, když na to nejsem přepraven. Ano, kartu mám, takže bychom nocleh, benzín i jídlo sehnali, ale nebyl bych ve své kůži. Nicméně je to tvoje akce, tak rozhodni ty!“

„Jedeme domů, snad se to k nám vrátí,“ říká Jakub.

„Dobře, ale nechci pak poslouchat výčitky, že jsem ti zkazil tvojí akci,“ ubezpečuju se. „Rozhodni se podle času a možností, ne podle toho, že je to tvoje maturitní práce!“

„Jedeme domů,“ říká rozhodně, ale evidentně zklamaně Jakub. Téhle akci obětoval příliš mnoho času, takže je jasné, jak těžko se mu taková slova říkají.

A co se týče absolventského projektu: i kdyby se data ze druhého výsadku nenašla, absolventský projekt i tak může Jakub zdárně dokončit. Udělal na něm už tak dost práce a data z prvního měření má už zpracovaná.

Rozhodujeme tedy, že se vrátíme a zkusíme zavolat na místní úřad v pondělí a požádat je o pomoc. Ohlásíme tyto neradostné informace domů a vydáváme se k dálnici směrem na Prahu. Cestou se Jakub dovolal do pizzerie, která je ve vedlejší obci. Ale paní, se kterou mluví, je z Topoľčan a v pizzerii nikdo není. Takže máme smůlu.

Nová naděje

Před Prahou nabízím Jakubovi, že ho zavezu domů, ať si namačká do mé GPSky adresu.

„To je dobrý, to dojedu. Jsme na D1 tak z Chodova to jezdím dost často, tak to zvládnu,“ odmítá nabídku. „Navíc nevezu kromě báglu nic víc,“ laškuje ještě.

„Takhle jsem se snad nikdy netěšil z víkendu na pondělí,“ říká Jakub, když se loučíme. Slibuji, že na místní úřad na Slovensko zavolám hned v pondělí ráno.

Doma povečeřím a za chvíli volá Jakub: „Našel jsem číslo na nějakého automechanika a ten mi dal soukromé číslo na starostu obce.“

„Dobrý,“ raduju se. „Jestli chceš, zavolám mu!“

Jakub nadiktuje číslo a já ho vytáčím. Ozývá se mužský hlas a já se představuji a líčím náš problém. Pan starosta Jozef Ladický je ochotný se zítra (v neděli) dojít na pole podívat. Dává mi na sebe kontakt a já mu posílám Jakubem vygenerovanou část mapy, kde je vyznačeno místo dopadu, a fotografii sondy. Píšu zprávu Jakubovi, loučím se a jdu spát.

Sonda nalezena!

V neděli krátce po 10. hodině volá pan Ladický, že sondu našel a má ji u sebe.

Mám neuvěřitelnou radost, že se to podařilo!

„Syn pojede odpoledne do Drážďan tak by vám to mohl přivést,“ nabízí starosta.

„Do Drážďan? Tak to pojede po D1, ne?“ ptám se a jiskřička naděje roste.

„Ano.“

„Tak to by bylo fajn, já jsem kousek od D1. Mohl bych někde na benzínce na něj počkat,“ říkám.

„Já se zeptám a domluvíme se odpoledne,“ říká pan starosta.

Po dvou odpoledních telefonátech je jasné, že vlivem nějakých komplikací syn zatím neví, kdy bude odjíždět a kdy tedy bude v Praze. Proto nalezenou sondu pošle pan Ladický druhý den poštou. Tak snad zásilka doputuje v pořádku do Prahy.

Posílá alespoň fotografie z nálezu sondy, o které jsem ho v sobotní komunikaci prosil. Na první pohled vypadá sonda v žalostném stavu, ale přístroje tam jsou všechny a zdají se být neporušené.

„Mám fotky, ale nevím, zda je chceš vidět!“ píšu okamžitě Jakubovi.

„Až tak, jo?“ děsí se Jakub. „Ale vidět je chci!“

„Ok, jak myslíš,“ píšu do chatu na sociální síti a fotky přeposílám z iVěci. Ta technika nás jednou zabije!

„Tak to je v pohodě,“ píše Jakub. „Čekal jsem to horší. Přístroje vydají v pořádku. Trocha gafy a sonda bude jako nová!“

Sonda se vrací!

V úterý dostávám zprávu ze Slovenska: sonda je zabalená a poslaná Slovenskou poštou do školy. Hlásím tuto zprávu Jakubovi.

„Jo, já vím, sonda se pohnula. Přišla mi SMSka,“ usmívá se Jakub.

V závislosti na tom, jak je krabice se sondou natočena v autě nebo v jiném dopravním prostředku, kterým právě cestuje, podává o své poloze průběžně zprávy. V úterý večer mířila směrem na Nitru.

„Sonda už je v Kútech,“ hlásí ve středu po hodině fyziky Jakub. „Včera večer skončila cestu v Bratislavě.“

„No hlavně doufám, že ten balík nepůjde přes žádnou celnici,“ děsím se. „Jednak je to v rámci Evropské unie, navíc snad jsou vztahy mezi našimi bývalými republikami přátelské.“

„No nemusel by,“ usmívá se Jakub. Pak mu to dojde. „To by byl průšvih!“

„No právě!“ souhlasím. „Jestli ten balík někdo projede rentgenem, tak volá zásahové komando, rozvědku, ministerstvo vnitra a kdovíkam ještě!“

Jakub zbledne. „To je fakt! Pro někoho, kdo netuší, oč jde, to bude vypadat jako bomba!“

„Zvlášť, když je sledovač stále aktivní - patrně bliká a možná i pípá!“ zkouším, co Jakub vydrží. Naštěstí zazvonilo a Jakub musel na další hodinu.

Odkládám věci, které jsem měl s sebou v hodině, a kontroluju mobilní telefon.

„Ahoj, byla tu listonoška a měla pro tebe dopis z Úřadu pro civilní letectví. Mně to nedala, chtěla Tvojí občanku. Včera sis dělal legraci, že sonda neměla opustit ČR, a už tu máš dopis. Měj se dobře. Máma!“ čtu zprávu od mamky. Přeposílám jí Jakubovi.

„Ajj, snad z toho nebudou problémy! Tohle jsme přece nemohli ovlivnit!“ přichází odpověď. Uklidňuji Jakuba, že patrně jde o písemné povolení sobotního startu - téhož povolení, které přišlo do školy a mně elektronicky v pátek odpoledne.

Po vyzvednutí dopisu na poště jsem zjistil, že můj odhad byl správný. Teď jen, aby balíček v pořádku dorazil!

Sonda je zpátky doma!

„Tak balík je už na Masarykově nádraží,“ hlásí v pátek v deset dopoledne Jakub před začátkem hodiny fyziky.

„Super,“ oddechuji si. Problém s celníky zřejmě nenastal. „To zní nadějně, to by se mohlo stihnout i dneska.“

„To by bylo fajn - přes víkend bych to zpracoval,“ usmívá se Jakub.

„Kdyby to bylo až v pondělí, tak máš určitě ještě volné hodiny, které můžeš na práci na absolventském projektu použít,“ nabízím.

„To ne, to bych nějak stihnul,“ odmítá Jakub. Do odevzdání práce zbývá 12 dní.

O volné hodině, o které se běžně v pátek dívám na maily a vyřizuji administrativu, supluji. Nevadí mi to, ale o víc jsem jako na trní. Po skončení výuky ve druhé budově naší školy bez odkladů směřuji do centrální budovy. V kabinetu ze sebe shodím bundu a vyrážím do sekretariátu.

„Dobrý den, nemám tu náhodou …“ nestačím dokončit větu.

„Máte tu ten balíček ze Slovenska,“ skončí mi do řeči paní sekretářka. První vlna radosti a úlevy se dostavila.

„Paráda! Jste skvělá! Díky moc,“ beru si balíček, který se zdá na první pohled menší, než bych čekal, a vracím se do kabinetu.

„Ahoj, mám dobrou zprávu,“ píšu do SMSky Jakubovi a vzápětí posílám fotku. Slovenská adresa odesílatele, slovensky napsané jméno naší školy - co jiného by to mohlo být!

„Paráda - za pár minut jsem tam,“ přichází téměř okamžitě odpověď.

I Jakub má zjevnou radost, jakmile balíček uvidí. Otvírá svůj nožík a začíná se do balíčku vloupávat.

„Tak jak to vypadá?“ ptá se Vláďa Ruml, který šel právě kolem.

„Uvidíme, ještě tam nejsem,“ usmívá se Jakub.

Pobíhám kolem něj s iVěcí, protože foťák je ve Štupartské, a pořizuji dokumentační fotografie. Pro tuto chvíli to musí stačit!

Za několik desítek sekund sundává Jakub víko krabice a všichni tři hledíme na trošku ušmudlaný padák. Když ho Jakub zvedá, tajíme dech.

Dřevěný rám sondy je poničen i v souladu s instrukcemi, které jsem panu Ladickému posílal. Ale přístroje se zdají být v pořádku! Jakub okamžitě testuje jednu z kamer - a skutečně: i na malém displeji je zřetelný pohled na oblaka shora!

„Tak co?“ ptá se Vláďa.

„Kamerka funguje, uvidíme, jak ostatní,“ pečlivě prohlíží obsah krabice Jakub.

„Stejně data nezkouknu bez počítače, tak si to vezmu domů,“ končí Jakub zběžnou revizi balíku.

„Chápu. Já mám o víkendu seminář pro učitele, ale v neděli odpoledne půjde reportáž konečně ven. Čekal jsem na to, jak to dopadne,“ vysvětluji.

Jakub bere krabici a odchází.

Já se vracím zpět do druhé budovy a cestou volám panu Ladickému: „Děkuji mockrát, balíček dneska dorazil!“

„Tak to jsem rád, tak to snad konečně zpracujete, jak potřebuje,“ raduje se i on.

Když se pak po zhruba půlhodině přihlásím k počítači, mám ve zprávách první záběry od Jakuba. A některé jsou opravdu velmi povedené!

Druhá mise do stratosféry tedy po týdnu od startu skončila úspěšně! Sonda se dostala do výšky 31 km nad povrch Země a zase se vrátila zpět.

Průběh převážné části sobotní akce zobrazují fotografie.

Poděkování:

Bc. Petr Kotlík (SPŠST Panská) - dodání kapalného dusíku pro testování sond;

Ing. Jozef Ladický (starosta obce Horne Chlebany) - nalezení sondy a její zaslání do Prahy;

Mgr. Martin Motl (ČHMÚ) - realizace letu, odborné konzultace;

Ing. Petr Plaček (ÚCL) - odborné konzultace, vystavení povolení k letu;

Ing. Vladimír Ruml (SPŠST Panská) - realizace objednávek pomůcek a administrativa.

Autoři fotografií:

Jakub Dvořák

Jozef Ladický

Jaroslav Reichl

© Jaroslav Reichl, 17. 3. 2019