Poděkování
doc. Daniel Valúch - za pomoc při organizaci naší návštěvy v CERNu;
Vojtěch Vosáhlo - za motivování žáků školy;
Jiřina Poláčková a Stanislav Šafránek - za pomoc v průběhu exkurze;
Cestovní kancelář PANGEA-TRAVEL.CZ s.r.o. - za zajištění ubytování během exkurze a dopravy;
Spolek rodičů a přátel školy Panská z.s. - finanční příspěvek žákům na exkurzi.
Odkazy ...
prezentace k přednášce, kterou přednesl Mgr. Reichl (prezentace je záměrně "užvaněná", aby sloužila jako zdroj informací);
CERN;
Meltronx - on-line sledování dění v CERNu;
CERN - články Jaroslava Reichla o CERNu;
Čokoládovna Cailler ve městečku Broc;
La Maison du Gruyere sýrárna ve městečku Pringy;
Autoři fotografií
Daniel Bočan
David Galiazzo
Jaroslav Reichl
Tradice ...
Po dvouleté pauze začínám opět plánovat zájezd žáků školy do CERN na předměstí švýcarské Ženevy. Tentokráte bude snad příprava a průběh klidnější, neboť žádná omezení kvůli COVID-19, která nás částečně omezovala tehdy, už neplatí. (A na šířící se černý kašel naštěstí ministerstva žádné uzávěry nenachystala!)
Začátek výpravy ...
Proto celý zájezd začínáme ve středu 10. dubna 2024, kdy se koná v učebně fyziky SPŠST Panská v budově v Malé Štupartské již tradiční zhruba dvouhodinová přednáška. Jednak je dobré se se žáky poznat dříve než v nočním autobuse cestou do Německa, jednak je vhodné chápat, co, proč a jak se v CERNu studuje, abychom si na místě mohli vše náležitě užít, vychutnat a případně se ptát na další technické zajímavosti.
Během přednášky postupně projdeme:
A můžeme se těšit na samotný zájezd v polovině května ...
On The Road ...
Odjezd z Prahy
Ve čtvrtek 16. 5. 2024 se krátce po půlnoci scházíme na parkovišti u hlavního nádraží, kam dorazí všichni přihlášení, včetně narychlo sehnaných náhradníků. Ve čtvrt na jednu přijíždí autobus, do kterého naložíme bagáž a nastupujeme.
„Vítám vás na našem zájezdu a začneme rovnou poučením o fungování,“ říkám do palubního mikrofonu na úvod žákům. „Kamkoliv vstoupíme platí školní řád, tím je vše jasné! Chceme si to užít na pohodu, takže budeme všude chodit včas – některé aktivity máme totiž naplánované s přesností na minuty. Proto tu máme takovou pojistku – žádné důtky za pozdní příchody, ale pokuty: 10 v měně země, na jejímž území se právě pohybujeme.“ Při té příležitosti ukazuji žákům připravenou kasičku. Poté nadiktuji žákům telefonní číslo mého mobilu, aby se mohli ozvat v případě nějakých potíží.
Cesta přes Německo
První část cesty na Rozvadov probíhá bez problémů. Na bývalém hraničním přechodu stavíme na krátkou zastávku a poté pokračujeme dále.
Cesta přes Německo probíhá v klidu a při rychlosti, kterou řidiči vedou náš bus směrem na Ženevu, jsme i s jednou další pauzou krátce před půl osmou v městečku Speyer. Ani žáky nemusím budit – jsou vzhůru; zatím mají dost sil a jsou bez spánkového deficitu.
Městečko Speyer
„Muzeum otvírá v devět hodin, takže si dáme sraz před ním,“ informuji žáky a ukazuju z parkoviště směrem, kterým se nachází muzeum. „Na druhou stranu od parkoviště je centrum města, které si zatím můžete prohlédnout. Nějakou otevřenou kavárnu nebo pekárnu, snad najdete.“
Žáci se rozejdou po skupinkách do města, kde se průběžně několikrát potkáváme. Kavárnu, kde můžeme posnídat, najdeme celkem snadno, takže ji využijeme.
Městečko je klidné, byť občas i na ranní provoz (zejména při fotografování různých zajímavostí) je třeba dávat pozor.
U muzea se scházíme přesně v devět. Počasí je od rána vhodné k podobnému výletu: není žádné vedro, ale neprší, takže i venkovní expozice, které na nás v muzeu čekají, bude možné shlédnout bez nutnosti obávat se deště.
Během čekání někteří žáci obdivují výkon před muzeem vystavené turbíny. Letos je zavřená mokrá atrakce, která v minulých letech lákala žáky k utrácení peněz. Za dvě eura se mohli svézt lodičkou po skluzavce, která končila ve vodě. Při jednom z minulých zájezdů tu žáci utopili poměrně dost peněz.
Speyer - muzeum
Přesně v devět vcházíme do muzea a já mířím k pokladnám.
„Dobrý den, máme tu zarezervovanou exkurzi,“ říkám anglicky pokladní poté, co se zeptám, zda můžeme mluvit anglicky.
„A jaká skupina?“
„Panská,“ říkám, ale je mi jasné, že to k ničemu nebude. Paní chvíli hledá v papírech, pak v počítači.
„Možná by pomohla mailová adresa,“ zkouším pomoci.
„Ne, to ne, vydržte chvíli,“ říká paní pokladní a mizí do vedlejší kanceláře.
„Můžete mi, prosím, napsat mailovou adresu?“ ptá se po asi minutě, když se vrací s nepořízenou zpět.
Na základě napsané mailové adresy objednávku našla, vydala lístky a já je zaplatil.
Ó, jaký pokrok objednávek! V prvních letech, kdy jsme se v muzeu při naší cestě do Švýcarska stavovali, nebylo nutné rezervaci dělat a stejně jsme se do rozlehlého muzea vešli. No hlavně, že se to podařilo i letos!
Muzeum je velké a každý si tu najde vyžití dle svého gusta:
Většinu žáků ale velmi zaujala skluzavka. Po ní bylo možné sjet z plošiny, na které stálo letadlo společnosti Lufthansa, ve speciálním pytli. Při čekání na jedoucí žáky i kolegyni se většinou z trubky ozval výkřik, který oznamoval začátek poměrně strmé a rychlé cesty, následovaný hláškou typu „Ach jo!“, „Proč to nejede?“, „Nechci zastavit v tubusu!“ a podobně.
„Copak si myslíte, že by mohli malé děti, pro které je atrakce primárně určena, dojet dolů takovým fofrem?“ usmívám se na žáky, když vylézají z tubusu, ze kterého se jim ani nepodařilo v pytli vyjet. „Vždyť by se ty děti tady dole rozmázly!“
A příliš nepomáhají různé vychytávky, které žáci během své jízdy zkoušeli.
Některé z nich zaujaly i motokáry (tedy spíše elektrokáry), které byly hned u dojezdové rampy skluzavky.
„Tady píšou, že sem smějí jen mezi pěti a jedenácti,“ čte některý žák.
„Tak to je super – to máme ještě deset minut čas,“ usmívá se při pohledu na hodinky druhý.
To, že čísla ohraničovala rozmezí věku dětí, jsme věděli pochopitelně všichni.
Ve dvanáct hodin, kdy byl stanoven odjezd z parkoviště, jsme u autobusu všichni. Všichni až na jednoho žáka. Kasička dostala tedy svůj první příděl. A jak se ukázalo, zdaleka ne poslední …
Cesta do Ženevy
„Pokud potřebujete poslat fotky mamince nebo si stáhnout na své iVěci písničky nebo filmy, udělejte to rychle. Asi za hodinku přijedeme do Švýcarska a předtím výrazně doporučuji vypnout mobilní data!“ upozorňuji žáky na ceny hovorů a datového připojení ze Švýcarska, které vyplývají z faktu, že Švýcarsko není v Evropské unii.
Další část cesty probíhá bez komplikací. Sledujeme okolní krajinu, povídáme si nebo dospáváme, co jsme nestihli naspat v noci. Komplikace v dopravě nejsou, i Basel (Basilej), kde standardně bývají zácpy, projedeme celkem rychle.
S jednou zastávkou přijíždíme krátce po sedmé hodině večer k hotelu Hôtel Premiere Classe nedaleko ženevského letiště. Už z adresy hotelu, když jsem otevřel mail od cestovní kanceláře, mi bylo jasné, že hotel bude blízko CERNu. A pohled do mapy domněnku potvrdil! Takže v pátek ráno zvládneme přejet od hotelu do CERNu za relativně krátký čas.
„Tady máte karty od pokoje,“ říkám poté, co vyřídím formality na recepci. Chvíli zabralo domlouvání, že nebudu spát na jednolůžkovém pokoji, ale na dvoulůžkovém, tudíž kontakt na zodpovědnou osobu museli přepsat. Zjevně jsem byl jediný, kdo jim v recepci v jejich plánech dělal takové změny!
„Doufám, že noc bude klidná a tichá. Já se chci před zítřkem vyspat a nepotřebuju, aby mi volali z recepce nějaké nepříjemnosti,“ dávám dost jasně najevo, jaké chování očekávám od žáků. Moje očekávání od našich žáků se naplnilo obě noci. Ne tak od ostatních ubytovaných další noc.
„Ráno přijde část na snídani v půl osmé, část v osm. Jak se rozdělíte a domluvíte, je na vás! V půl deváté odjíždíme do CERNu. Vezměte si pevnou obuv – tedy ne pantofle nebo sandály, které máte na cestu do autobusu.“
Večer stráví každý dle svého – někdo je s kamarády na pokoji, někdo si jde do nedalekého stánku s pizzou koupit večeři.
CERN - recepce
Snídaně probíhá ráno naprosto perfektně, žáci se zvládli sami rozdělit na skupiny, takže se u výdeje jídla netvoří velké fronty. Před odjezdem od hotelu přibude několik mincí do pokladničky, a pak už vyrážíme směr CERN.
„Buďte připraveni, že se budeme muset velmi rychle rozdělit na dvě nebo možná čtyři skupiny, tak ať to proběhne rychle. Je dost možné, že jedna skupina bude mít anglicky mluvícího průvodce nebo průvodkyni. Ale to zvládneme – nebude to rozhodně rodilý mluvčí,“ připravuji cestou žáky na možné scénáře prohlídky.
Krátce před devátou hodinou přijíždíme k CERNu. Dva velké tubusy, simulující tunely urychlovače LHC, které byly při naší minulé návštěvě rozestavěny, jsou už dokončeny. Na parkoviště nechávám účastníky zájezdu čekat a jdu vyřídit formality. Automaticky jdu k původní budově recepce, jenže mě čeká překvapení! Je zavřená!
Vracím se tedy zpět na druhou stranu silnice a tam recepci nacházím. Za pár okamžiků si všímám docenta Daniela Valúcha, který se stane jedním z našich průvodců.
„Všechny vaše papíry mám, ale musíme chvíli počkat, než přijde druhá průvodkyně,“ říká Daniel Valúch, když se pozdravíme, a pokouší se ji vyhledat v CERNském telefonním seznamu. Nějak se to nedaří.
„Nevadí, papíry mám, tak můžeme zatím vyrazit do expozic, které pak navštívíte odpoledne,“ navrhuje Daniel.
Vyrážíme tedy do prvního patra recepce, kde jsou v nově postavených tubusech umístěny různé exponáty. Část je nových, část je přesunutých z původní výstavky v Microkosmos a v Globe.
„Ani nevím, co tady všechno je. Otvíralo se to na konci minulého roku a zatím nebyl čas to projít,“ komentuje Daniel cestou.
V jedné expozici pak odsune kousek dál roll-up s informacemi, přihlásí se svým kódem a jdeme se podívat na miniurychlovač protonů ELISA (Experimental Linac for Surface Analysis), který pracuje s energiemi 2 MeV.
Poté se vracíme zpět do recepce a za několik okamžiků přichází naše průvodkyně Elisabeth Nowak. Jak se později v autobuse dozvídáme, je z Polska.
CERN - CERN Control Centre
„Jedna skupina půjde se mnou do CERN Control Centre, tedy do řídícího střediska CERNu, druhá pak s kolegyní pojede k detektoru ALICE,“ říká žákům Daniel Valúch v autobuse.
Před CERN Control Centre polovina žáků vystupuje a druhá pokračuje autobusem dále. Do řídícího střediska jdeme s Danielem ihned po odjezdu autobusu. Ve vstupní hale docenta Daniela Valúcha žákům oficiálně představuji a Daniel dává žákům základní informace o CERNu a ukazuje plán CERNských urychlovačů. Poté se přesuneme do návštěvnické místnosti, v níž Daniel oživuje interaktivní velkoplošnou obrazovku.
„Nejsme ve škole, takže kdykoliv bude dotaz, ptejte se. Stejně tak, až se budu ptát, bez hlášení odpovídejte,“ nabádá žáky Daniel Valúch.
Poté už začíná vykládat základní principy urychlování a detekce částic v CERN s využitím interaktivní obrazovky. Spouští animace, které doplňuje svým komentářem a fyzikálním rozborem. Není to jen výklad, průběžně žákům klade fyzikální nebo technické dotazy, kterých se žáci většinou velmi úspěšně zhostí.
Postupně tedy projde cestu protonů, které se v urychlovači LHC srážejí a zkoumají nejvíce, od jejich vzniku z atomů vodíku, přes urychlení pomocí elektrostatické síly a zakřivování jejich trajektorie pomocí magnetů až po srážku v detektorech.
Žáci tak mohou postupně vidět animace a pochopit princip:
Když pak chce Daniel Valúch v naší skupině zprůhlednit interaktivní obrazovku, abychom viděli přímo do kontrolní místnosti, nedaří se. Odběhne a během několika okamžiků je zpět s tím, že můžeme krátce dovnitř ale musíme být potichu.
Jdeme tedy přímo do kontrolní místnosti, v níž jsou čtyři pracoviště kontrolující každý ze čtyř detektorů v CERNu (ATLAS, ALICE, CMS a LHCb).
Po návratu zpět bere čtyři zájemce do laboratoře vysokých energií, kde mohou vidět obří zesilovače.
Před koncem prohlídky se Daniel Valúch věnuje zodpovídání dotazů, které žáci kladli. Dotazy byly různé (zpřesňující dotazy ohledně principu činnosti, vzniku neutrin a jejich posílání z CERNu do Itálie, …). Všechny dotazy Daniel zodpověděl a pak jsme vyrazili před budovu, kam právě přijel náš autobus s naší druhou skupinou. Skupinky žáků se vyměnily a naše skupina pokračovala s paní Nowak k detektoru ALICE.
CERN - ALICE
Po přibližně dvaceti minutách jízdy autobusem přijíždíme ke vstupu k detektoru ALICE (A Large Ion Collider Experiment), ve kterém fyzikové detekují nejen srážky protonů, ale i srážky iontů olova. Naše průvodkyně dává před vstupem do návštěvnického centra základní informaci o činnosti detektoru, o energiích, při kterých se v něm částice srážejí, a o principu jeho činnosti. Mluví anglicky relativně pomalu a jasně. Přesto se žáků po skončení jejího projevu ptám, zda je třeba něco dodat česky. Není, vše je jasné.
Pokračujeme tedy dovnitř, kde procházíme kolem kontrolní místnosti, odkud se sledují data naměřená v detektoru. Procházíme kolem výtahu, který vede dolů k detektoru. Dolů nesmíme, detektor je v provozu, takže je v okolí srážek urychlených částic příliš velká radioaktivita. Nicméně dostáváme základní informace o provozu: každý, kdo chce dolů, musí projít kontrolou, aby se dostal dolů. Po výstupu pak prochází detektorem měřícím množství radioaktivního materiálu, které ulpělo na oblečení dotyčného pracovníka. Podobné detektory se používají i v jiných provozech i v Čechách (obsluha jaderného reaktoru, obsluha rentgenů, …).
V místnosti, jejíž stěny mají reliéf kopírující detektor ALICE, dostáváme další informace. Poté sledujeme film promítaný na dvě stěny a částečně i na podlahu. Film popisuje srážky protonů a vznik kvark-gluonové plazmy, která srážkou vzniká.
„Podobné podmínky panovaly ve vesmíru několik okamžiků po jeho vzniku,“ zní z reproduktorů česky. „Srážkami urychlených částic se tak blížíme k tomuto stavu a můžeme lépe porozumět vzniku složitějších útvarů ve vesmíru.“
Když film skončí, procházíme si vystavené exponáty – konkrétní části detektoru ALICE. Naše případné dotazy naše průvodkyně ráda a ochotně zodpovídá.
Před nástupem do autobusu pořídí naše skupina společnou fotografii. Pak se vracím ke kontrolnímu středisku, nastupuje druhá skupina a míříme zpět na parkoviště.
CERN - oběd
„Teď musíme spěchat,“ říká Daniel Valúch po výstupu z autobusu na parkovišti. „Vezměte si návštěvnické visačky a můžeme jít.“
„Ty ale nemáme. Říkal jste, že máte všechny naše papíry,“ zarazím se.
„OK, nevadí. Stavím se tam,“ říká Daniel a jde pro příslušné karty na recepci.
„Tady jsou, každý si vezměte nějakou a pak si to prohodíte. Musíme na oběd, máme ho na určitý čas,“ říká po návratu z recepce.
Ač to nebylo v plánu, žáci velmi rychle najdou příslušné majitele karet, takže nakonec jde každý se svou kartou zavěšenou na krku.
„Po obědě se sejdeme před jídelnou a řekneme si další program,“ říkám žákům před jídelnou. „Připomínám, co jsem říkal v autobusu. Zakazuju čekání na pizzu, jídla na objednávku a podobné. Na výběr je spousta hotovek nebo salátů! A protože nejsme v Čechách, tak je tam i zdarma voda. A ano, nikdo nebude dělat ostudu, že by si plnil tři láhve na další cestu!“
Cestou s několika žáky řešíme problémy, které se během exkurze ukázaly jako zatím pro ně nejasné. Mluvíme tedy o slučování kvarků v protony a neutrony, o antičásticích a o jejich využití v praxi a řadě dalších jevů. Nemáme na to ale klid, protože cestou řeším další organizační věci.
Oběd zvládne každý sám. Na výběr je řada jídel, která lze platit eury, franky nebo kartou. Někteří mají štěstí a narazí na pokladní, která hovoří slovensky, takže případné nejasnosti se vyřeší snáze.
Po obědě se loučíme s docentem Danielem Valúchem a poděkujeme za přízeň a čas, který nám věnoval.
„Nyní půjdeme zpátky k té recepci, kde na nás čeká bývalý absolvent Panské,“ říkám po obědě před jídelnou a při pohledu na hodinky je mi jasné, že tam dotyčný už asi 10 minut čeká. „Pak si můžete projít výstavku, která je nad recepcí. Od CERNu pak jede tramvaj do centra Ženevy a zakoupený lístek platí i na žluté lodě brázdící Ženevské jezero,“ pokračuji pak s informací ověřenou od Daniela Valúcha. „Sraz bude pak na parkovišti u květinových hodin v Ženevě v půl deváté večer. Hodiny jsou na dohled od vodotrysku a ten nemůžete minout,“ sděluji fakt, na kterém jsme se domluvili s řidiči autobusu a který sami navrhli. „A ano, je mi opravdu jedno, co se bude dít v tu dobu v Praze,“ usmívám se a narážím na skutečnost, že tou dobou začíná další zápas české reprezentace na Mistrovství světa v hokeji, které se letos hraje právě v Praze.
Žáci informaci zpracovávají a z davu se ozve pouze „Nevadí, stihneme druhou třetinu!“
„Má někdo problém, že je sraz na místě, kde jste nebyli?“ ptám se celkem zbytečně.
Poté míříme k bráně areálu, abychom se bez problémů dostali zpátky k recepci.
CERN - setkání s Vojtou Vosáhlem
Vojta Vosáhlo, absolvent Panské, na nás už čeká.
„Omlouvám se, jdeme pozdě, nějak se to protáhlo,“ říkám, když se pozdravíme.
„Nevadí, v pohodě,“ usmívá se Vojta.
„Vojta Vosáhlo je náš absolvent a může vám říct, kudy vede cestička z Panské do CERNu,“ říkám na úvod. „Vojta je absolvent oboru GST a se svým absolventským projektem vyhrál soutěž České hlavičky.“
Vojta začíná popisovat, jak práci, kterou vedl náš kolega Tomáš Kubalík, následně další kolega Jakub Šerých poslal do CERNu právě Danielovi Valúchovi a jak mu nabídl možnost spolupráce. Musel projít jakýmsi výběrovým řízením, ale (dle slov Vojty) to byla spíše formalita.
„Já nebudu mluvit, spíše se ptejte. A tykejte mi, prosím, jsme od sebe pár let,“ dodává.
Já si vezmu na chvíli slovo na téma, že ve třetím ročníku (na exkurzi jsou téměř samí třeťáci) je čas pomýšlet na volbu absolventského projektu, a proto informace od Vojty nejsou vůbec mimo.
Žáci se pak ptají na vše možné, včetně práce, kterou Vojta pro CERN dělá. Podílí se na návrhu a výrobě čipů použitelných jak v CERNu, tak i v různých aplikacích v medicíně. Žáci se nestydí, ptají se ledasco a Vojta velmi ochotně odpovídá.
Po asi dvaceti minutách setkání končíme, Vojtovi děkujeme za ochotu se s námi setkat a Vojta odchází za svými dalšími povinnostmi. My pokračujeme na výstavku nad recepcí.
CERN - výstava
Výstava je rozdělena do několika sekcí. Ty postupně procházíme samostatně. Tam, kde se se žáky potkáme, rád zodpovídám jejich případné dotazy týkající se vystavených exponátů nebo souvislostí exponátů a dění v CERNu. Řadu interaktivních exponátů si žáci velmi ochotně a rádi zkoušejí:
Kdo má prohlédnuto, může se stavit ještě v obchůdku se suvenýry v recepci a pak zamířit na tramvajovou zastávku. Nákup lístků se nejdříve zdá náročný, ale když si všimneme možnosti komunikovat s automatem anglicky a možnosti využít platební kartu, vše se rázem zjednoduší.
Ženeva
Za dvacet minut jízdy tramvají jsme v centru Ženevy. Tam je hlavním lákadlem vodotrysk Jet d'Eau tryskající do výšky až 140 m. Tím, že je možné dojít až k němu, je jeho návštěva o to zajímavější. Navíc měnící se vítr způsobuje i příjemné osvěžení. Na procházku městem je téměř ideální počasí: neprší, je slunečno, ale ne nesnesitelné vedro.
Během procházky Ženevou se různě potkáváme, sdělujeme si dojmy a snad každý si cestou k vodotrysku všiml květinových hodin, které jsou důležité pro místo srazu. Snad každý navštívil buď nějakou kavárničku nebo některý z řetězců nabízejících rychlé občerstvení.
Na místě srazu u autobusu je krátce před půl devátou většina účastníků. Chybí několik žáků, a proto se jdu podívat od autobusu několik desítek metrů k hodinám, kde žáci skutečně čekají. Proto i odpouštím příspěvek do pokladničky.
„Kdybyste měli nějaké dotazy spojené s tím, co jsme viděli v CERNu, neváhejte se na mě obrátit, kdykoliv bude možnost. Tím se i omlouvám těm, které jsem trošku odmítl během dne, kdy jsem musel řešit jiné věci,“ nabízím cestou žákům i kolegům.
Cestou zpět do hotelu se ukazuje, že rakouský tým, který je soupeřem našeho týmu, bude snadný soupeř. Než dojedeme do hotelu, naše reprezentace suverénně vede.
Velmi rychle na základě dvou indicií (nevhodné počasí v horském středisku Chamonix pro procházku ale i pro další cestu autobusem, a hlavně zavřená lanovka) s kolegy jednomyslně rozhodujeme, že do Chamonix nepojedeme. Tuto zprávu oznamuji žákům, aby se mohli podle toho obléknout a zabalit. Jaké lokace hodlám navštívit a co jsem pro ně rezervoval, si zatím nechávám pro sebe.
Večer v hotelu
Při příjezdu do hotelu si všimneme autobusu plného mladých francouzských fotbalistů tmavé pleti, který právě přijel. Netuše nic zlého, pokračujeme na naše pokoje. Část osazenstva našeho zájezdu jde sledovat hokej s využitím místního wi-fi připojení, část si jde zakoupit večeři do stejného stánku jako minulý den večer.
Já jsem jeden z asi deseti účastníků zájezdu, kdo si pro pizzu jde. Tedy respektive pro polovinu pizzy; druhou polovinu nabídku kolegovi, který pilně fandí našim hokejistům na pokoji u notebooku.
„Můžeme se připojit a jít s vámi? A cestou se případně dál ptát na fyziku?“ oslovují mě někteří žáci ze třídy 3.M a oba ze třídy 2.M.
„Jasně, že jo,“ usmívám se. „Rád vám otázky zodpovím, jen abyste si nemysleli, že se neumím bavit o ničem jiném než o fyzice.“
„To ne,“ usmívají se na oplátku oni. „A navíc: kvůli tomu jsme sem přijeli!“
Proto tedy cestou ke stánku s pizzou, při čekání na vyřízení objednávky i při cestě zpět do hotelu dále řešíme antičástice, neutrina, souvislosti s teorií relativity a další fyzikální problémy.
„Donesu polovinu kolegovi a jestli máte zájem, můžeme pokračovat v jídelně, kde jsme ráno snídali,“ nabízím, když ani před hotelem otázky neutichají.
Tři žáci souhlasí, a tak s nimi diskutujeme v jídelně asi do půl dvanácté v noci na další fyzikální témata.
Mezitím se v hotelu účastníci druhého zájezdu, který jsme při příjezdu na hotel potkali, chovají tak, jako by tam byli sami. Zejména ti z nás, kteří bydleli v prvním patře, se příliš nevyspali. A to i přes opakované české i anglické hlasité upozorňování, že už toho hluku, dupání po chodbách a bušení na dveře bylo dost.
„Škoda, že s nimi nebyl jejich Reichl,“ posteskne si naše kolegyně ráno u snídaně. „To bych se byla bývala i vyspala …“
Odjezd od hotelu
Po snídani, na niž se žáci zvládli opět předpisově rozdělit a při které jako kulisa opět bylo halekání francouzských fotbalistů, se chystáme vyrazit na další cestu. Vybírám bezpečnostní karty pro vstup do pokojů a hromadně je odnáším na recepci hotelu. Poté se naše pokladnička naplní dalšími drobnými mincemi a teprve až poté můžeme vyrazit.
„Vezmeme to okružní cestou, času máme dost,“ nabízejí řidiči autobusu.
Souhlasíme. Dva cíle, které chceme navštívit a které mám objednané (tedy v tuto chvíli jsem o tom byl stále ještě přesvědčen), řidiči znají, ale nahlas neprozrazují.
Lausanne - Olympijské muzeum
Za krásného slunečného počasí vyrážíme směrem na Lausanne, kde je olympijské muzeum. Řidiči autobusu v něm již byli, takže nám jej doporučují.
Nejdříve se několik set metrů od muzea zdálo, že mají zavřeno. Ale řidič objel muzeum z druhé strany a tam už přístup volný byl. Zastavujeme několik set metrů od muzea, domlouváme si čas srazu a jdeme do muzea. Žáci rozhodli, že dovnitř nejdeme, že jim bude stačit prohlídka parku. Kolega do muzea šel a pak litoval, že nelicitoval o posunutí času odjezdu na pozdější dobu.
V parku muzea jsou vystavené sochy slavných olympioniků – mezi nimi i náš Emil Zátopek. S několika žáky pak debatujeme, že tam některá česká jména chybějí – Jan Železný, Věra Čáslavská, Jarmila Kratochvílová a další, jejichž držitelé se rovněž zapsali do dějin olympijského sportu.
V areálu si mohou žáci zkusit:
Po prohlídce parku zamíří řada z nás do místního obchůdku se suvenýry. Na naše poměry jsou drahé.
„Olympiáda v Paříži ještě nezačala a tady je už možné koupit řadu suvenýrů,“ podivuji se. Inu byznys je byznys!
Cestou z parku a před jeho branou se ještě kocháme pohledem na Ženevské jezero. Poté jdeme do autobusu a pokračujeme dál.
„Nebylo by možné přeci jen do hor jet?“ ptá se jako již tradičně, když zrušíme výlet do Chamonix, jeden z žáků.
„Nebylo,“ vysvětluji smutně. „To, že tady svítí sluníčko a je teplo, neznamená nic pro Chamonix, které je dále a hlavně výše. A věřím tomu, že tam mají předpovědi počasí velmi spolehlivé. Představa, že se procházíme venku v pěti stupních Celsia, fouká vítr a možná i lehce prší, a přitom nemít možnost se pak zahřát teplým čajem nebo sprchou, je fakt nepříjemná.“
Žák argumenty uznává.
Vevey a
Podél Ženevského jezera pokračujeme dále do malebného městečka Vevey.
„Dáme si rozchod na půl hodiny, směrem vlevo od autobusu je socha Charlieho Chaplina, který zde v roce 1977 zemřel,“ říkám před odchodem z autobusu.
Poklidnou procházkou jdeme několik set metrů k soše slavného britského herce. Nemůže chybět ani skupinová fotografie několika žáků u této sochy.
Naproti soše komika je v Ženevském jezeru umístěna osm metrů vysoká vidlička z nerez oceli, kterou v roce 1995 navrhl švýcarský umělec Jean-Pierre Zaugg v rámci desetiletého výročí muzea jídla. I tato místní zajímavost je předmětem zájmu fotografování.
„Pane učiteli, udělejte fotku, jak vidličku držím,“ říká jeden žák.
„Dobře, tak si stoupni a já tě budu navigovat,“ říkám a dívám se hledáčkem fotoaparátu na žáka a sochu vidličky za ním. „Super, jen dej ruce trošku víc nad sebe …, krása a ještě víc tu horní ruku sevři. No super, to je ono!“
Pohledem na pořízenou fotografii na displeji fotoaparátu kontroluji výsledek.
„Super, doma ve Photoshopu pak zařídím, abys ji fakt držel,“ usmívám se na autora námětu fotografie.
„Paráda,“ usmívá se žák a známým gestem děkuje za spolupráci.
Poklidnou chůzí se vracíme zpět a procházíme místním trhem. Kromě potravin tu lze koupit i řadu zajímavých, převážně čínskými motivy inspirovaných, doplňků. Pohledem na hodinky je jasné, že jdeme o minutku později, než byl stanovaný čas odjezdu.
„Tak pojďte,“ usmívají se dva žáci ze třídy 3.M před autobusem a rachotí pokladničkou.
„Budu fér, nebojte,“ kaju se, „ale musím si v pokladničce rozměnit.
Nasedáme do autobusu a pokračujeme dál kolem Ženevského jezera.
Montreux
Další zastávkou je město Montreux, kde si dáváme delší pauzu. Je krátce po dvanácté hodině, takže čas oběda.
„Až si budete dávat oběd, nechte si volné místo,“ usmívám se na závěr instrukcí, které dávám žákům před opuštěním autobusu.
Poklidnou ale přitom lidmi a stánky celkem přeplněnou uličkou na břehu jezera míříme za zatažené oblohy k asi největší atrakci města: k soše britského zpěváka a skladatele Freddieho Mercuryho, frontmana skupiny Queen.
Poté většina z nás zamíří do různých řetězců rychlého občerstvení nebo obchodních domů, aby nakoupila vhodnou alternativu oběda.
„Já bych chtěla neperlivou vodu,“ vybírá v obchodě kolegyně a hledá automaticky mezi lahvemi s modrým motivem.
„Já bych si dal perlivou,“ kontruji a hledám naopak červený motiv na lahvích.
Když si poté čteme etikety na lahvích, zjišťujeme, že barevné označení je přesně opačné, než na jaké jsme zvyklí u nás.
„Jo, je vidět, že Švýcaři nejsou v Evropské unii,“ směje se potom kolegyně, když otvírá zakoupenou PET láhev vody a víčko jí zůstává v ruce. Naráží tak na nedávno veřejně probíranou změnu, že PET láhve budou muset mít uzávěry pevně spojené s lahví.
Klidnou chůzí se po občerstvení vracíme zpět k autobusu.
„Jestli pak víte, jakou souvislost má Freddie Mercury s Panskou?“ ptám se několika žáků před autobusem. Tušil jsem, že nebudou vědět.
„Ve skupině Queenie, která hraje repertoár skupiny Queen, zpívá a v roli Freddiho Mercuryho vystupuje Michal Kluch, náš bývalý žák. Školu bohužel nedokončil, ale byl to fajn žák,“ odpovídám na svou položenou otázku.
Vodní hrad Chillon
Krátkou zastávku u vodního hradu Chillon využijeme k pořízení společné fotografie a během několika minut pokračujeme dále.
Čokoládovna v Brocu
Další cesta nás vede do městečka Broc, kde nás čeká exkurze do čokoládovny. Při vjezdu do městečka tuto část programu žákům konečně odtajňuji.
„Až přijdeme na parkoviště, já rychle vyběhnu vyjednat vstup a vy přijdete v klidu za mnu,“ říkám na závěr informací žákům.
„Dobrý den, my tu máme rezervaci,“ říkám paní pokladní v čokoládovně Maison Cailler po své tradiční otázce, zda můžeme mluvit anglicky.
„Ano, není problém. Jaká jste skupina?“
„Panská,“ odpovídám, „nebo na mé jméno Reichl.“
„Nic takového tu nemám,“ dívá se paní do seznamu.
„Můžu se podívat?“ snažím se pomoci a beru od ní seznam; svoje jméno nebo název školy najdu rychleji než ona. Ale ouha – ani jedno ze jmen tam není.
„Vaši rezervaci tu nemám. Kolik vás je?“ ptá se paní pokladní.
„To je divné, přišel mi od vás mail. Je nás 44 žáků a 3 učitelé.“
„A máte ten mail s sebou?“
„Nemám, jsme tři dny už na cestách.“
„Tak ho najděte ve vaší schránce.“
„Nemám švýcarský tarif.“
„Nevadí, máme tu wifi zdarma. Stačí jen zadat mail.“
Pokouším se registrovat a načíst data mailové schránky. Během načítání mě polívá horko, neboť připojení wifi se střídavě odpojuje a připojuje. To bude pěkný účet za mobilní telefon!
Inkriminovaný mail nemůžu najít, složky se načítají v podivném pořadí.
„Omlouvám se, mail nemůžu najít, ale opravdu přišel.“
„Nevadí, moment,“ usmívá se paní pokladní a jde za svou kolegyní, patrně nadřízenou.
„Můžeme vám nabídnout exkurzi za dvě hodiny. Dříve volná místa pro vaši skupinu nemáme,“ zní verdikt nadřízené.
„Dobře, bereme,“ říkám a vyřizuji objednávku. Co tu budeme skoro dvě hodiny dělat, ale nevím. Navíc, když se venku chystá déšť.
„Tak můžeme nejdříve do sýrárny, to stihneme,“ navrhuje řidič našeho autobusu stojící vedle mě.
„Dobře, tak jo.“
Venku žákům oznamuji, že máme lístky koupené, ale volný slot pro exkurzi bude až za skoro dvě hodiny. Proto mezitím zajedeme do sýrárny.
Jdeme na parkoviště a přesouváme se k autobusu.
„Vzhledem těm uzavírkám na silnici a kyvadlovému provozu musíme tak ve tři čtvrtě na pět vyjet od sýrárny,“ počítá cestou řidič autobusu a bere v úvahu dopravní omezení, která jsem cestou do čokoládovny viděli.
„Jasně, to chápu. To stihneme.“
Sýrárna v Pringy
Před sýrárnou zastavujeme za pěkného deště. Z parkoviště je to kousek, takže to přeběhneme relativně rychle.
„Dobrý den, my tu máme rezervaci. Ale jsme tu dříve, pokud nevadí,“ usmívám se na sympatickou paní pokladní, která je oblečená stylově v kroji.
„Nevadí, není problém,“ usmívá se. „Jaká jste skupina?“
„Panská,“ říkám a obávám se, jaké problémy přijdou.
„Jasně, máme to tu,“ odpovídá během pár sekund paní. „Kolik vás je?“
„44 žáků a 3 učitelé,“ ulevilo se mi.
„A vy k tomu, ano?“
„Ne, já jsem jeden z učitelů.“
„Tak super,“ je paní pokladní překvapená jen mírně, že nemáme svého vlastního průvodce. „Všichni dostanete audio průvodce a sýr na ochutnávku,“ dodává.
„Já vím, už jsme tu byli,“ usmívám se na oplátku já.
„A jo – zdáte se mi povědomý, to jsem, ráda, že tu zase jste. A i počty souhlasí, když se dívám do objednávky. Platit budete fakturou?“
„Ne, teď kartou.“
„No páni, to je super,“ téměř jásá paní pokladní, což je plně v souladu s jejím zjevně optimistickým přístupem k životu. „Můžete tedy pozvat žáky dovnitř,“ usmívá se poté, co platba proběhne v pořádku.
Mávnu na žáky a ti jdou ke vstupu, kde jim paní velmi optimisticky krásnou angličtinou vysvětluje používání audio průvodce, a hlavně obsah balíčku s ochutnávkou. Jsou tam tři kousky téhož sýra, které se navzájem liší dobou zrání ve sklepě.
Pak už postupujeme dále, žáci volí na audio průvodci první zastavení a show začíná. Podle měnících se výrazů ve tvářích je jasné, kdo už se seznámil s milou krávou Třešinkou, která je naším průvodcem. Stále nemám odpověď na otázku, zda dotyčná paní, která byla pověřena načtením komentáře, zvládla svou práci za střízlivého stavu nebo zda potřebovala nějakou podporu. To se ale asi nikdy nedozvíme!
Hlas krávy Třešinky nás každopádně provede celou výrobou sýra – od spásání trávy krávou, přes dojení mléka (tato část v audio průvodci také nemá chybu!) až po výrobu sýra a jeho zrání ve zdejších sklepích.
Na zrání sýra a na automat, který bochníky sýrů obrací, se můžeme ostatně po opuštění expozice podívat. Stejně tak je možné si v místním obchůdku zakoupit buď nějaký švýcarský suvenýr nebo různé druhy sýra.
Jak se stále dívám na hodinky, tak čím dál více žáky popoháním, aby urychlili nákup. Když hodinky ukazují 16.40, odjíždíme z parkoviště. Tak snad čokoládovnu stíháme.
„Tak si představ, že si mě ta pokladní pamatovala, že jsem tu už někdy byl,“ svěřuji se kolegyni.
„A ty se divíš!“ směje se.
„Při mém zjevu, viď?!?“ reaguji na její smeč.
Čokoládovna podruhé
Při příchodu do čokoládovny jdeme rovnou do fronty. Místo původně plánových 17.15 se dostává první skupina dovnitř o čtvrt hodiny dříve.
„Skupiny máme po 20, takže půjdete na tři skupiny,“ informuje nás pokladní, která si mě zjevně pamatuje.
„Jaký jazyk preferujete?“ ptá se mladík kontrolující lístky.
„Angličtinu,“ odpovídám. „Tedy jsme z České republiky, ale češtinu asi nemáte,“ dodávám s úsměvem.
„To nemáme,“ usmívá se mladík.
Slečna v předsálí exkurze nám rozdá audio průvodce, které budeme potřebovat ve druhé části exkurze. Ale hned nyní si je máme vyzkoušet, aby případně slečna mohla řešit problémy s nefunkčními přístroji. Ty, které nefungují, příslušným lidem ihned vymění.
„Za chvíli vás pustím dál, nedotýkejte se stěn, aby se nestal nějaký úraz nebo se nezastavila naše prezentace,“ dává poslední pokyny, a pak se už za námi zavírají dveře.
Celá první část exkurze je koncipovaná jako zážitková cesta popisující, jak se dostaly kakaové boby do Evropy a jak se z nich začala vyrábět postupně čokoláda. V každé místnosti, do které vždy na pokyn vstupujeme, se přehraje anglický komentář, který je doprovázen několika pohyblivými a vizuálními prvky začleněnými do dekorace.
„To jsou zvuky jako z porna,“ neodpustí si jeden žák poznámku při vstupu do ložnice, která je součástí historie čokolády, a tedy i součástí prohlídky.
Po posledním prostředí pak vstupujeme do místnosti věnované kakaovým bobům a jejich pěstování a sklizni. Na několika místech můžeme přiložit audio průvodce a přehraje se příslušná část textu. Současně můžeme ochutnat kakaové boby nebo oříšky, které se přidávají do čokolády.
V této místnosti se potkáváme s dalšími dvěma skupinami našeho zájezdu, které vedli kolegové.
V dalších částech expozice se pak dozvídáme další detaily o výrobě čokolády a tom, jak si ji správně vychutnat. Nejen chutí, ale i vůní či sluchem, neboť správná čokoláda má správně křupnout při zlomení. Pro tento účel jsou připraveny vzorky čokolády, na kterých si můžeme její vlastnosti vyzkoušet.
„No tak, snad není nutné si brát plné kapsy,“ divím se při pohledu na některé žáky.
Před koncem exkurze pak můžeme řadu typů čokolád zdarma ochutnat. Není proto divu, že se před touto částí expozice tvoří fronta a že naši žáci nikam nespěchají.
„Uff, tak já už mám dost!“
„Kámo, já už nemůžu!“
„Já jsem totálně přeslazenej!“
Tyto a další hlášky se ozývaly při degustaci čokolády.
„Já jsem vás varoval, že si máte nechat místo,“ usmívám se.
„Nejde o místo, jde o to, že je to sladké a strašlivě to plní,“ svěřují se i žáci, kteří jinak čokoládu přímo zbožňují.
Po prohlídce místního obchůdku a nakoupení čokolád pro rodinu, známé nebo prostě pro sebe se vracíme k autobusu a definitivně od čokoládovny odjíždíme.
Cestou po Švýcarsku
Pokračujeme v cestě směrem na Německo, ale nespěcháme, neboť času máme dost. Do Mnichova nemůžeme přijet příliš brzo, protože bychom museli dlouho čekat v autobuse před otevřením muzea.
Řidič autobusu jede trasou, na které můžeme vychutnávat místní zajímavosti. Jednou z nich jsou Reichenbašské vodopády, kde v příbězích sira Arthura Conana Doyla zemřel slavný detektiv druhé poloviny devatenáctého století Sherlock Holmes. Vodopády nacházející se nedaleko vesničky Meiringen vidíme pouze zdálky z autobusu.
Poté pokračujeme horskými vesničkami, které se zdají v tomto ročním období opuštěné, ale ve kterých jsou velmi pravděpodobně davy turistů v létě a v zimě. Na dvou místech na vrcholu kopce řidič zastavuje a můžeme sledovat jak nádherné scenérie hor a údolí kolem nás, tak i velmi zblízka pasoucí se krávy. Někteří odvážlivci dokonce překonají elektrický ohradník, aby se s nimi mohli seznámit zblízka. Trošku mi u toho běhá mráz po zádech, ale naštěstí nikdo ze žáků krávy k žádné nežádoucí akci nevyprovokoval.
„Tak pomalu pojedeme,“ říkám. „Rozlučte se s Třešinkami a nastupte.“
Lucern
Krátce před půl desátou večer přijíždíme do Lucernu. Autobus zastavuje na vhodném místě nedaleko vlakového nádraží, za hodinu a půl pro nás přijede na jiné místo, kde budeme moct dobře nastoupit.
Venku sice mírně prší, ale noční procházka nikomu neuškodí. Řada z nás se projde po typické památce Lucernu – po Kapličkovém mostě. Poté si zajdeme vyřídit hygienické potřeby a případně se občerstvit v některém řetězci rychlého občerstvení.
Když znovu nastoupíme do autobusu, pokračujeme směrem na Mnichov.
Lichtenštejnsko
V noci pak stavíme u toalet na náměstí ve Vaduzu pod místním zámkem. Zastávka je kráká a jak se dozvídáme pak v Mnichově, řada účastníků našeho zájezdu o ní vůbec neví, protože prostě spala.
Mnichov
Krátce po čtvrté hodině ranní přijíždíme do Mnichova a zastavujeme před muzeem, do kterého plánujeme jít. Přibližně do půl osmé dospáváme v autobuse, pak žáky budím a dáváme si sraz v devět hodin před muzeem, které je vidět od našeho stání za mostem přes řeku Isar.
Dobu do času srazu využijeme k občerstvení a ranní hygieně.
V tu dobu se od celé skupinky oddělí tříčlenná skupina mířící na exkurzi do bývalého koncentračního tábora Dachau. Z Mnichova se tam dostanou velmi snadno vlakem a na něj navazujícím autobusem.
Muzeum v Mnichově
Když pak před devátou hodinou kráčím ke vstupu do muzea, zamrazí mě. Vstup je zakryt lešením a stavební uzávěrou. Naději mi dává šipka ukazující vchod do muzea vpravo od hlavního vchodu. Když se konečně sejdeme všichni a jdu tím směrem vyřídit vstup, moje obavy se rozplynou: muzeum normálně funguje. Některé změny registruji ihned – například je třeba odložit batohy v šatních skřínkách. Další změny přicházejí při vstupu do muzea.
Vnitřní expozice jsou od naší minulé návštěvy předělány, ale zdá se, že ku prospěchu návštěvníků. K mé lítosti chybí expozice věnovaná klasické mechanice (skládání sil, hrátky s těžištěm a rovnováhou, proudění tekutin, ale i elektřina a magnetismus), ale jsou zde připraveny nové expozice, nebo původní (např. optika) jsou nově přebudované. Expozice, které procházíme, působí moderně a většina exponátů je plně funkčních. Zavřené části muzea dávají tušit, že jej majitelé modernizují. Uvidíme, v jakém stavu najdeme muzeum příště.
Se žáky se v muzeu různě potkáváme, ptají se na některé nejasnosti u exponátů nebo se vracejí k diskusím o CERNu. S několika z nich se potkáme i na obědě. Před cestou k autobusu nemůžeme vynechat místní obchůdek.
Před cestou do Prahy musejí žáci ještě vyklidit nepořádek v autobusu, na který upozornil řidič. Krátce po druhé hodině odjíždíme z parkoviště směrem na Prahu.
Cesta do Prahy
… probíhá bez větších problémů. Občas narazíme na kolonu v zúženém místě dálnice, na české straně pak není otevřen řetězec rychlého občerstvení, kam řidič směřoval naši cestu a poslední zastávku před příjezdem do Prahy.
Krátce po sedmé hodině večer přijíždíme do Prahy k hlavnímu nádraží.
Na dozvuky exkurze bude čas později, teď každý spěchá domů za svou standardní stravou a za svou postýlkou.
© Jaroslav Reichl, 28. 5. 2024