V úterý 3. října 2023 jdu do třídy 21M SPŠST Panská na hodinu matematiky. Před učebnou na lavičce sedí jeden žák.

„Co se děje? Proč jsi tady na chodbě?“ ptám se.

„No ve třídě je nějaká anomálie …“ odpovídá hláškou, která se stala v této třídě populární a pro řadu situací typická, a těsně přede mnou vchází do třídy. S mírnou obavou vcházím za ním.

Při příchodu do třídy jsem pak ohromen: na první lavici je položen dort, v něm zapíchnutá svíčka a z ní šlehá několik desítek centimetrů vysoký plamen. Číslo napsané na tabuli mě definitivně přesvědčí, že po světě chodím už padesát let.

„Vše nejlepší k narozeninám,“ ozve se ze třídy.

„Děkuji,“ říkám dojatě.

Žáci jsou připraveni, takže během několika málo okamžiků po dohoření svíček připraví nůž a papírové tácky, abych mohl dort naporcovat. Snažím se, aby na každého zbyl alespoň kousek.

„Ale to není všechno,“ usmívají se potom, co se posadí zpět do lavic.

„Já vím, já tu obálku vidím,“ usmívám se. „Ale mám trošku strach ji otevřít …“

V obálce je poukaz na hloubkové potápění v akvaparku v Čestlicích.

„Doufám, že mě přijdete podpořit,“ ujišťuji se.

„Určitě jo!“

„V tom případě navrhuji, nechat to na jaro, až bude venku zase teplo. Objednám potápění, a pak ugrilujeme nějaké zvíře. Souhlas?“ navrhuji.

Žáci souhlasí. Tím jsou narozeniny ukončeny a začínáme se společně nořit do krás matematiky.

Příběh pokračuje v sobotu 8. června 2024, kdy se s většinou žáků třídy setkáváme před čestlickým akvaparkem. Termín potápění jsem objednal s předstihem a v tomto týdnu pak zajistil i ingredience na následné posezení u grilu.

Podle instrukcí prodavače ve stánku firmy Divers Direct jdeme do prvního patra a pak popsanou dlouhou chodbou směrem ke vstupu k hloubkové jámě, v níž bude akce probíhat. Po mírném zaváhání, kdy málem dojdeme příslušnou chodbou až do hotelu sousedícím s akvaparkem, se zastavujeme u vstupních dveří. Posunky dostáváme zevnitř pokyn, že máme zatlačit a jít dovnitř. Uvnitř se zouváme a já jdu v čele skupinky k bazénu.

„Vy jste pan Jaroslav?“ zeptá se mohutný muž zpola oblečen v neoprenu.

„Ano, jsem. A mám tu od dvou hodin domluven termín na potápění,“ odpovídám.

„Super, já jsem David, ahoj,“ podává mi muž ruce.

„Ahoj, Jarda. Těší mě.“

Dostávám pokyny, kde se mám převléknout do plavek a kde si odložit své věci. Cestou na toaletu se uklidňuji, že tentokráte (na rozdíl od předcházejících adrenalinových akcí ve větrném tunelu a předtím na Vltavě) by nemusel být problém s oblečením. David má podobnou postavu jako já, tak snad budou mít oblečení i na mě.

„Začneme povídáním tady u stolečku, pak půjdeme do vody,“ říká David mně a jedné paní, která dostala zážitkové potápění od své rodiny.

Několik minut pak líčí David krásu potápění, ale i případná rizika tohoto sportu.

„Když budete dodržovat jednoduchá pravidla a mé pokyny, je to snadné a bezpečné,“ usmívá se. „Navíc po dnešním zážitku budete mít možnost absolvovat jakoukoliv podobnou akci s naší firmou kdekoliv ve světě jednodušeji: už nebude potřeba tak dlouhé teoretické školení.“

„Základem je Archimedův zákon, o tom jste určitě už něco slyšeli,“ usmívá se David na nás. Paní kýve, já jsem sice prozradil, že jsem učitel a zážitek dostal od svých žáků, ale na aprobaci se nikdo neptal. Tedy pouze s úsměvem přikývnu, že Archimedův zákon mi něco říká.

„Tak to je fajn,“ pokračuje David. „Abychom se udrželi ve správném místě ve vodě – jak na hladině, tak i pod ní – k tomu se používá potápěčský batoh, jehož vztlak je možné regulovat. Buď batoh přifouknete a budete ve vodě stoupat k hladině, nebo ho částečně odpustíte a budete ve vodě klesat. To je celé, žádná složitost v tom není.“

Pak David vysvětlí několik základních gest, kterými se budeme pod vodou dorozumívat.

„Tak fajn, pokud je vše jasné, odložte si oba brýle a vyberte si masku,“ ukončuje David úvodní sezení.

Odkládám tedy brýle na stůl a jdu si vybrat masku. Podle pokynů ji přiložím na obličej, nosem z prostoru mezi maskou a obličejem vysaju vzduch a chvíli počkám. Maska drží dobře na obličeji, je tedy vhodná.

„Paráda, teď neopren,“ usmívá se David a připravuje každému z nás jeden.

„Tohle bude malé,“ hodnotím nabízený oděv, ale na Davidovu radu to zkouším.

„Pozor – všechny neopreny se oblékají zipem dozadu,“ upozorňuje David.

Zkouším se marně vsoukat do neoprenu. Po chvíli je Davidovi jasné, že to nepůjde.

„Jaká tam je napsaná velikost?“ ptá se dívá na neopren, který jsem ze sebe sundal.

„M,“ žasnu, „tak do toho to se fakt nevejdu!“

„Nevadí, dáme jiný,“ hledá další neopren David a přitom kontroluje, že paní se do neoprenu pohodlně oblékla.

„Zkus tenhle,“ podává mi další. „Ale ne, tenhle se obléká zipem dopředu,“ dodává David, když vidí, jak beru neopren do ruky. Tenhle je velikostně v pořádku a za několik minut jsem oblečen.

Sestupujeme po schůdkách do vody, kde je metr a půl vody. Pohodlně tedy stačíme. Z druhého konce bazénu se dívají žáci třídy 21M, na které se během Davidova povídání občas podívám.

„Nejdříve vám dám batoh, abyste si na něj zvykli a naučili se základní ovládání,“ říká David a batohy, které dosud plovaly na hladině vody, nám pomáhá dostat na záda. Potom ukazuje, jak se batoh nafukuje vzduchem a jak se z něho vzduch zase vypouští.

„Stačí dvě krátká stisknutí příslušného tlačítka a už pocítíte reakci,“ vysvětluje David.

Poté přistupujeme k dýchání pod vodou, K tomu se používá automatika, která se vkládá do úst.

„Nos máte v masce na obličeji a dýcháte pouze ústy,“ vysvětluje David. „Zkuste si to tak, že jen ponoříte hlavu pod vodu.“

Jednoduše řečeno, teoreticky i jednoduše proveditelné. Ale při ponoření úst pod vodu a při pokusu o nádech jsem měl pocit, že se dusím. Proto za pár okamžiků vynořuji hlavu nad hladinu, nabírám zhluboka do plic vzduch a dívám se asi dost vyděšeně po okolí.

„Musíte dýchat v klidu, pomalu, bez paniky,“ radí druhý instruktor ze břehu, zatímco se David věnuje paní. „Jakmile začnete dýchat rychle, budete dýchat zpátky to, co jste vydechl z plic, protože to zůstane v automatice. A vy tedy budete mít pocit, že se dusíte.“

Zkouším tedy dýchání pod vodou ještě jednou – a najednou to jde! Bez problémů bylo možné dýchat pod vodou!

„Zkuste si přeplavat bazén tam a zpátky s hlavou pod vodou,“ udílí další pokyny David.

Je to zajímavý pocit plavat nad hlubokou jámou, dívat se dolů, a přitom pohodlně dýchat pod vodou.

„Teď si zkusíte kleknout na dno,“ říká David, když se zase vrátíme do míst bazénu, kde pohodlně dosáhneme nohama na dno.

Snažíme se s kolegyní oba, ale pořád nás batohy nadnášejí.

„Budeme muset přidat závaží,“ rozhoduje David a během několika okamžiků nám do batohů přidá závaží. S nimi je již poklek ve vodě možný. Zkoušíme tedy dýchat s automatikou v ústech v pokleku.

Po vynoření nad hladinu (na Davidův signál) nám oznamuje, že v dalším kroku si zkusíme pod hladinou automatiku vyndat.

„Jen budete pouštět pomalu bublinky, stačí pár sekund a znovu si pak automatiku nasadíte,“ říká.

Zdá se to jako šílenost, ale ve skutečnosti je to jednoduché a zdaleka ne tak nepříjemné, jak by se mohlo zdát.

Při každém vynoření zabloudí můj zrak na druhou stranu bazénu, kde se žáci zjevně baví některými mými nemotornými pohyby. Jeden z nich vše dokumentuje ze břehu na svůj fotoaparát.

„Využijeme tvého fotografa,“ usměje se David a žádá ho, aby podal blíže k vodě přepravku s dalšími maskami. Kolegyni ta její, kterou si vybrala, stále padá a dostává se do ní voda. Když vyberou tu správnou masku, jsme připraveni na další dění.

„Tak půjdeme pod vodu,“ usmívá se David. „Jarda dolů, ty si jen sedneš na okraj jámy,“ dodává ke kolegyni.

Ponořujeme se do vody. Pocity jsou smíšené, ale veskrze kladné. Je to zajímavý pocit být pod vodou. Aniž si to uvědomuji, za pár okamžiků stojím na podlážce v hloubce 4 m pod hladinou. David má v ruce fotoaparát a pořizuje několik snímků. Další snímky pořizuje žák třídy 21M, který se se spolužákem dostal k oknu na úrovni podlážky; spolužák totiž v akvaparku pracuje jako brigádník, takže se může pohybovat areálem svobodněji než běžný návštěvník.

Když David skončí s fotografováním, táže se gesty, zda je vše v pořádku. Odpovídám, že ano. A on začíná naznačovat, že půjdeme dolů další 4 metry. Při pohledu na temnotu pode mnou mě ale najednou odvaha přejde. Signalizuju, že půjdeme nahoru. David mě chvíli přesvědčuje, ale nakonec souhlasí a pomalu stoupáme ke kolegyni a poté až k hladině.

„Je to škoda, Jardo. Dal bys to až dolů,“ konstatuje David. „Ale chápu to – na poprvé není dobré nic uspěchat.“

„Souhlasím, bylo to super a třeba někdy příště to dám!“

„Určitě!“

Naposledy se zanoříme pod vodu, aby nám mohl David udělat společnou fotografii pod vodou. Pak postupně vystupujeme i s batohem po schůdkách ven z bazénu.

„Musíte si užít i tuhle stránku potápění,“ usmívá se David.

„No pěkný, to se pěkně pronese,“ komentuji tíhu batohu na zádech, když se vynořím z vody a vymizí vztlaková síla vody nadlehčující batoh.

„Máš na zádech tak 25 kilogramů,“ rychle vypočítává jednotlivé komponenty batohu David.

Poté batoh sundávám, poděkuji za fajn zážitek a jdu se převléknout. Společně se žáky pak akvapark opouštíme.

Díky moc, třído! Bylo netradiční a bylo to super!

Atmosféru všech klíčových okamžiků zobrazují fotografie.

Autoři fotografií:

© Jaroslav Reichl, 18. 6. 2024