Poděkování
Autobusová doprava Josefa Hofmana - za bezproblémovou dopravu a velmi vstřícný přístup ke všem našim nápadům a přáním;
RNDr. Jiří Dolejší, CSc. z Ústavu částicové a jaderné fyziky MFF UK - za poskytnutí rad na cestu a přispění finančním darem na dopravu z projektu MŠMT INGO č. LA08015 "Spolupráce ČR s CERN";
SCANAP, s.r.o. - finanční příspěvek na cestu od firmy pana Sojky;
Zdeněk Sekera (dlouholetý český pracovník CERNu) - za výstižnou přednášku o experimentech v CERNu a o následném počítačovém zpracování dat; velmi zajímavá byla i návštěva počítačového centra CERNu, kterým nás provedl;
Tomáš Chmel, Roman Kačírek - za pomoc při organizaci exkurze před ní i po jejím skončení;
Vladimír Kraus, Zbyněk Pitra - organizační pomoc, jazykoví poradci.
Autoři fotografií
Jaroslav Reichl
Martin Šoltys
Odkazy ...
Inspirace ...
Po úspěšném absolvování cesty za poznáním do švýcarského CERNu v roce 2006 se třídou 03K jsme začali na základě zájmu ze strany studentů připravovat podobnou exkurzi i na rok 2008. (Idea exkurze i část programu vzešla z jednoho letního zájezdu fyzikálního semináře Heuréka v roce 2003.) V CERNu se provádí jaderný výzkum, což samo o sobě je téma sice velmi zajímavé, ale na druhou stranu pro studenty obtížně uchopitelné. Navíc základy jaderné a částicové fyziky se probírají až ve čtvrtém ročníku, kdy se studenti budou pilně učit před blížící se zkouškou z dospělosti. Proto je exkurze určená pro studenty třetích ročníků oboru technické lyceum (tedy třídy 05L a 05M). Z toho důvodu je ale nezbytné seznámit je s problematikou částicové fyziky před samotnou exkurzí. Jinak by exkurzní cesta neměla takový účinek, jaký by mít měla.
Vzhledem k tomu, že exkurze samotná se uskuteční v termínu od 14. do 18. května 2008, bylo nutné termín přednášky domluvit už v dubnu.
Začátek výpravy ...
A tak se 24. dubna ve 14:30 sešli v učebně fyziky v Malé Štupartské téměř všichni účastníci plánované exkurze. Ve svém volném čase strávili dvě hodiny pečlivým posloucháním přednášky o cestě, která začala tím, že „již staří Řekové“ založili filosofický směr atomismus, a vyvrcholila (zatím) postupným uváděním do provozu největšího urychlovače částic na Zemi: CERNského LHC.
Povědět studentům o CERNu v tak krátké době všechno tak, aby to stihli pochopit a udělali si na problematiku vlastní názor, není jednoduché. Ovšem po zkušenostech, které jsem přímo v CERNu nasbíral během prvního březnového týdne v rámci Czech Teacher Programme, byla příprava přednášky snazší!
Některé části přednášky byly bez matematických znalostí, které studenti získají až hlubším studiem na vysoké škole, značně zjednodušené a neodrážely zcela přesně skutečný stav fyzikálního poznání světa. Nicméně pro první seznámení se s danou problematikou to bylo, myslím, postačující. Navíc to, co jsme nestihli probrat v učebně fyziky v to krásné dubnové odpoledne, můžeme dořešit cestou do CERNu. Z Prahy budeme mít před sebou 1000 kilometrů, které strávíme v autobuse! A za dobu, než tuto vzdálenost urazíme, můžeme vyřešit spoustu zajímavých fyzikálních a CERNu se týkajících problémů …
Ačkoliv byli studenti po celodenním vyučování již unavení, dokázali ty dvě hodiny přijímat informace o výzkumu, na který do CERNu přispívá i Česká republika, o základních principech urychlovačů a detektorů, o ověřování standardního modelu i o aplikacích, které CERN poskytuje lidstvu zdarma!
Teď už nezbývá než se těšit na cestu a doufat, že vše, co bylo naplánováno a pomocí mailu s různými institucemi domluveno, vyjde!
On The Road ...
Odjezd z Prahy
Konečně nadešel den D - den, na který je plánován odjezd naší výpravy za poznáním. Krátce po čtvrté hodině přijíždí na domluvené místo srazu u Smíchovského nádraží autobus pana Hofmana, který se nám na čtyři dny stane přechodným domovem i ložnicí. Až na pár výjimek přicházejí všichni účastníci zájezdu včas, a tak krátce po půl páté můžeme vyrazit směrem na Přimdu.
„Kolik vás je?“ ptá se řidič.
„Čtyřicet sedm - tři učitelé a čtyřicet čtyři studentů,“ odpovídám.
„Tak to máte dvě místa v autobusu volná,“ komentuje pan Hofman.
„Dobře. To jedno se tady vpředu bude hodit,“ usmívám se a vybaluji desky se všemi seznamy, potvrzeními o zaplacení záloh, mapami, pracovními listy pro studenty, …
„To druhé by mohlo být taky tady vpředu, ne?“ ptá se Jakub Šerých.
„Proč ne,“ souhlasím.
„Polovodiče jste měli všichni, že?“ začíná Jirka Malát svůj projev ke studentům. Těm nezbývá než souhlasit, přičemž se některým z nich vybavují i hrůzné zážitky, které při testování této látky zažili u tabule nebo při psaní testů.
„To je fajn,“ pokračuje Jirka, „takže by neměl být problém si vzpomenout na pohyb děr v polovodiči. Prodifundujte tedy s dírou, která je vzadu, sem dopředu.“
Ačkoliv studenti pochopili, co se od nich žádá, díra dopředu nedoputovala. Nikdo nechtěl opustit svého kamaráda. Nevadí! Všechny dokumenty a důležité věci pro naší cestu jsme tedy umístili vpředu na volné sedadlo. Druhá díra zůstala už po celou dobu zájezdu vzadu v autobuse vedle Marka Fojtíka.
Na úvod cesty seznámím všechny přítomné s tím, co nás během nadcházejících dní zhruba čeká, na co se mnou těšit, na co naopak ne, co bude zajímavé, co bude nutné, … Nezapomeneme se společně domluvit na trestech za pozdní příchody na místo srazu. Některé naše aktivity během cesty jsou připravené téměř na minutu přesně, a proto je nutné být včas na místě. Kvůli tomu se budeme navzájem motivovat a kontrolovat tím, že zavedeme jistá opatření, která se v minulých letech osvědčila a která přispěla k tomu, že pouze pár jedinců přišlo na místo stanoveného srazu později.
„Během zájezdu bude platit pravidlo demokratického despotismu,“ pokračuji dále. „To znamená, že vy budete mít možnost demokraticky vyjádřit své názory na další dění a my tři učitelé a dva řidiči to despoticky zamítneme jako nápad nevhodný, zbloudilý a zcela nerealizovatelný.“
Na pražských ulicích nebyl příliš velký provoz, a tak za chvíli už míříme po dálnici směrem na Plzeň. Cestou volám do hotelu v Přimdě, v kolik zhruba dorazíme, aby byla pro nás připravená večeře. Čas příjezdu můžeme sdělit velmi přesně, neboť v autobusu máme tři GPSky, které hlídají náš pohyb na silnici. Každý z řidičů má svou vlastní a další patří Jakubovi Šerých. Ta jeho je obzvláště zajímavá, neboť pokyny ohledně cesty vydává v brněnském hantecu. Je zajímavé porovnat standardní projev z GPSek řidičů a brněnské nářečí z té Jakubovy …
Cesta probíhá bez problémů, v autobuse vládne zatím pohoda: studenti se usadili a vnímají buď krásy okolní krajiny a nebo poslouchají muziku ze svých mobilních přehrávačů. Někteří nasazují i těžší kalibr a pouštějí si film na noteboocích.
Pneumatika - konec výletu???
Pohoda cesty je přerušena krátce před Plzní, když se ozve velká rána a pan Hofman zpomaluje a zajíždí ke kraji silnice. Spolu se synem Pepou vystupují z autobusu a jdou zjistit příčinu té rány, ačkoliv tuší, co se stalo. Nemýlili se! U jednoho ze dvou zadních pravých kol autobusu se prodřel protektor a následkem toho praskla guma pneumatiky. A nejen to! Tlaková síla výbuchu vyrvala i kus krytu, který zakrýval kola autobusu!
„Tak to je v háji,“ mračí se pan Hofman, „s tím nás za hranice nepustí!“
Spolu s Pepou zjišťují míru škody a ohledávají další kolo, zkoumají okolní součásti autobusu a snaží se odhadnout míru jejich poškození.
„Vypadá to, že je jinak všechno v pořádku,“ zní závěr jejich zkoumání. „Ale do ciziny s tím nemůžeme!“
Pak oba vytáhnou mobilní telefony a obvolávají své známé a kamarády, kteří mají též autobusové firmy a mohli by vypomoci. Všichni mají ale už buď nasmlouvané zájezdy a nebo na zájezdu zrovna jsou. Řidiči vymýšlejí i variantu, že by nás dále vezl někdo jiný a oni dva by zaskočili za kamarády při jízdě v Čechách, kde (co si budeme namlouvat) jsou předpisy výrazně mírnější než v zahraničí.
Ale ani tato varianta nevyjde.
Pokračujeme proto velmi pomalu dále k nejbližšímu vhodnému místu, kde by bylo možné kolo vyměnit. To se najde po necelém kilometru. Vystupujeme ven, řidiči se převlékají do montérek a začínají s výměnou kola. Pochopitelně za nadšené asistence nejen nás učitelů, ale i studentů, kteří celou akci fotografují a někteří odvážnější sem tam i vznesou nějakou poznámku či dobře míněnou radu. Proto je odháníme do bezpečné vzdálenosti od autobusu, odkud tyto rady nebudou moci dávat! Naštvat řidiče hned v první hodině po výjezdu by nebylo moudré …
Za hodinku je výměna dokončena: rezerva našroubována místo poničeného kola, které skončilo pod autobusem v místě původní rezervy.
I během výměny mají řidiči mobily nadosah, protože se stále snaží vymyslet řešení problému.
„Zítra jsem celý den v Mnichově, tak ať mi kryt přivezou tam,“ říká právě pan Hofman do telefonu. „To není dobrý, tak se měj,“ uzavírá o pár minut později.
„Tak máme smůlu,“ obrací se na nás, „v republice není ani jeden volný kryt. Jeden možná mají v Berlíně, ale jisté to není.“
Hotel Přimda
Nasedáme do autobusu a pokračujeme v jízdě do hotelu, kam jsme mezitím telefonovali, aby s večeří počkali.
S pomocí trojího jištění systému GPS dorážíme krátce před devátou hodinou bez dalších problémů do hotelu. Sympatický a velmi ochotný pán nám předává seznam pokojů a vysvětluje kde a kdy bude večeře.
Když se vracím zpět k autobusu, má pan Hofman další zprávy: „Známí mi sem přivezou kola, která večer vyměním a cestou se pokusí najít ten kryt u silnice.“
„To je dobře. Takže budeme pokračovat dál?“ ptám se s mírnou obavou.
„Pojedeme dál. Riskneme to a když tak budeme tvrdit, že se nám to stalo až v cizině nebo krátce před hranicemi,“ rozhoduje pan Hofman.
„Dobře,“ souhlasím. „Kdybyste cokoliv potřebovali, stačí říct a my rádi pomůžeme.“
„Díky, ale to je dobrý. My to zvládneme sami!“
Po výborné večeři, která byla ve znamení svíčkové omáčky, se většina studentů jde dívat na hokejové utkání v televizi, ostatní se jdou projít do vesnice. Kolem jedenácté hodiny přijdou řidiči a oznamují, že kola jsou vyměněna a ráno tedy můžeme pokračovat dál.
Odjezd z hotelu
Snídani máme připravenou na sedmou hodinu ranní a okamžitě potom odjíždíme směrem na Mnichov. Ovšem odjezd se neobejde bez dvou příhod, o které se postarali studenti 05M. Nejdříve přišel Matěj Šťástka pozdě, a tak za velkého nadšení ostatních zaplatil první pokutu za pozdní příchod. Poté, co urazíme několik set metrů od hotelu, přichází dopředu do autobusu Zuzka Smrčková, že si nechala před hotelem na zídce svůj hrneček. Řidiči zastavují u benzínové pumpy a dříve než doplní zásobu nafty na další cestu, Zuzka se i s hrnečkem vrací zpět.
Průjezd hranicí nevnímáme, neboť od té doby, kdy vstoupila Česká republika do Evropské unie, jsou kontroly zrušené. Cestu do Mnichova si většina zpříjemňuje sledováním filmu Butterfly Effect, ostatní podřimují nebo se věnují vlastním multimediím.
Automat na parkování v Mnichově
Film končí a k muzeu nám zbývá už jen pár set metrů - tak nádherně to bylo vypočítáno! Hodiny ukazují 10:30 SELČ.
Před muzeem zjišťujeme, že parkování na místě, kde bylo možné parkovat před dvěma lety zdarma, je nyní zpoplatněno. Částka jedno euro na 12 minut nás zpočátku šokuje, ale když si uvědomíme, že za devět hodin, které chceme na parkovišti strávit, zaplatí každý z nás jedno euro, neřešíme to. Bohužel platit lze pouze do automatu a to jen kovovými mincemi. Ty řidiči nemají a tak začíná velká sbírka drobných eur.
„Hlavně si pamatujte, kdo kolik drobných dal, abychom to pak dali dohromady!“ vyzývám ty, kteří mi sypou do dlaně drobné eurové mince.
Jakub Šerých se pak chopí náročného úkolu přimět automat k vydání lístku za parkování. Na první pohled triviální úkol se ukázal být téměř neřešitelný. Když totiž Jakub naházel do automatu určité množství mincí, všechny automatem propadly, aniž by se v něm uchytily a bylo možné automat požádat o vydání lístku. Proto Jakub začal znovu, aby zjistil, kolik mincí je ochoten automat pojmout. Při vhození 25tého eura mince opět automatem propadly.
„Takže znovu! Ale teď už to dáme,“ usmívá se Jakub.
Nahází do automatu 24 euro a zmáčkne výdejní tlačítko a automat kupodivu vydává lístek! Máme tedy zaplaceno zhruba do dvou hodin odpoledne.
„To je v pohodě, já to pak na ty další hodiny zaplatím,“ říká pan Hofman. „Stejně tu budu!“
„Dobře, tak děkujeme,“ usmívám se a společně se vydáváme k Deutsches Museum.
Mnichovské Muzeum
S Vláďou Krausem jdeme k pokladně a kupujeme lístky. Vzhledem k mým omezeným komunikačním schopnostem v anglickém jazyce, jsem si zajistil tlumočníka, který by vysvětlil mojí představu o vstupném paní pokladní. Nicméně paní se tvářila velmi sympaticky a tlumočník se u okénka téměř nudil.
„Příště to objednáme obráceně,“ navrhuje Vláďa po úspěšném nákupu lístků.
„Jak obráceně?“ nechápu.
„No nahlásíme 44 kantorů a 3 studenty,“ vysvětluje Vláďa. „Bude to levnější …“
„No nevím, jestli by to prošlo,“ usmívám se a konečně chápu, jak to Vláďa myslel. Pedagogický dozor měl totiž vstup do musea zdarma.
Na pokyn paní pokladní nerozdáváme lístky hned, ale až po projití kontrolou. Pán u vchodu do muzea je utrhne všechny najednou a pak dostaneme instrukce ohledně možnosti opuštění muzea a následného návratu. Poté mohu lístky rozdat a vyrážíme za exponáty, kterých se v pěti patrech nabízí nepřeberné množství.
Prohlídka muzea je snadná a každý jí zvládne sám, protože návodů v německém i anglickém jazyce je všude dost, mapky musea jsou dostupné a ovládání interaktivních exponátů je triviální.
Muzeum zavírá v pět hodin, a proto jsme i tento čas určili k mezisrazu u autobusu, aby si studenti mohli vzít mikinu na večerní procházku městem, případně si odložit nakoupené suvenýry.
Podvečerní Mnichov
„Tak jak to vypadá? Nevyháněl vás někdo odsud?“ ptám se u autobusu pana Hofmana.
„Ne, v pohodě,“ usmívá se. „Já to platím po hodině, protože to je levnější.“
„To jste nemusel každou hodinu tady být.“
„Stejně jsem nikam chodit nechtěl, tak to alespoň zlevníme,“ trvá na svém řidič.
Prohlídka podvečerního Mnichova je opět individuální.
Spanilá jízda přes Německo aneb budou párky?
Sraz v osm hodin u autobusu je ovšem už definitivní a platí všechny domluvené a hromadně odsouhlasené postihy za nedodržení času příchodu.
Všichni přijdou dokonce o pár minut dříve, takže v osm hodin večer jsme už na další cestě a míříme z Mnichova směrem na hranice a na Ženevu.
„Ve Švýcarsku se platí za každý den a platí to od půlnoci do půlnoci,“ říká pan Hofman před výjezdem. „Proto bychom měli dojet na hranice až po půlnoci, ať neplatíme den navíc.“
„Dobře, tak to tak uděláme,“ souhlasím a obracím se na Jakuba Šerých: „Kolik kilometrů máme podle brňáka na hranice?“
Jakub pomačká pár tlačítek na GPSce a už ví, co vědět chtěl: „Zhruba 180 kilometrů.“
„To bychom mohli tedy udělat i tu večeři, když máme tolik času,“ obracím se na řidiče.
Jenže dříve než řidič odpoví, vidím odpověď sám na předním skle! Na něm se totiž začínají množit kapičky deště.
„To nevypadá dobře,“ konstatuji a přemýšlím, jak to uděláme.
Prvním vhodným odpočívadlem projíždíme, protože tam nejsou žádné toalety, kde by bylo možné spáchat večerní hygienu a připravit se na noc v autobuse.
Pokračujeme tedy dál, ačkoliv počasí nevypadá příliš optimisticky.
„V Německu jsou ale na parkoviště skoupí,“ varuje nás pan Hofman a pokračujeme dále.
Když asi po hodině stavíme na parkovišti s příjemně vyhlížejícím zázemím (občerstvení, toalety, …), leje jako z konve. To rozhodně není to správné počasí na ohřívání párků k večeři. Proto se jenom umyjeme, vyzubáme a pokračujeme dále. Na hranice nám zbývá už jen pár desítek kilometrů a přitom máme pořád dost času. Uvidíme, jak se situaci vyvine dál …
Další parkoviště v dohledu. A zrovna je to parkoviště na vaření jako ulité - bez velké civilizace, kterou bychom mohli vařením popudit, ale přitom s toaletami, na kterých lze umýt hrnec či misku od párků. A ještě navíc přestává pršet!
Je tedy rychle rozhodnuto! Zastavujeme a chystáme vše na vaření. 44 hladových krků sleduje, jak s kolegy a s řidiči připravujeme vše potřebné k večeři. Nakonec někteří nevydrží a začínají nám pomáhat: Zuzka krájí chleba, Martin Malina obchází naše improvizované ležení s fotoaparátem na krku a postupně se přidávají i další, protože vidět své kantory při vaření se ve škole nepoštěstí.
„Vyhoďte ty plechovky, kluci,“ prosím okolostojící.
„Sešlapte je ale předtím,“ radí Jirka Malát.
Kluci se tedy dají do práce. Sešlapat 15 konzerv zabere jen několik desítek sekund. I proto se od této činnosti line poměrně velký hluk.
„Ty kamioňáci, kteří tu spí, z vás budou mít radost!“ strachuje se pan Hofman, ale už je pozdě cokoliv měnit. Plechovky jsou sešlapány a míří k popelnici, takže už žádný hluk nehrozí. Možná tak řev hladové smečky studentů, kdyby se párkům něco stalo! Ale to se stát nemůže, protože používáme při jejich ohřevu vědecké metody: bezdotykovým teploměrem měříme průběžně jejich teplotu, aby párky nepopraskaly, ale přitom byly dostatečně teplé.
Když už je teplota párků dostatečná a chuťové buňky studentů maximálně excitovány, začíná organizovaný výdej jídla.
„Vytvořte řadu, bude se podávat jídlo,“ velím.
„Každý dostane papírový tácek, aby měl na co párek dát,“ pokračuje Jirka Malát.
„Tácek pochopitelně každý po použití umyje,“ dodávám.
„To jako fakt?“ ptá se kdosi ze studentů a ostatní ho uklidňují slovy: „Jako bys ho neznal!“
„A řekněte si jakou hořčici chcete - na výběr je plnotučná nebo kremžská,“ doplňuji informace a zaujímám místo u stolečku s hořčicí.
Jirka Malát vydává párky, já hořčici a chléb si každý bere sám. Za chvíli se rozhostí spokojené ticho přerušované občasným hlasitějším žvýknutím nebo zamlaskáním. Ale netrvá dlouho, protože přeci jen vydat 50 porcí jídla chvíli trvá, takže první strávníci dojedli za pár okamžiků po vydání jídla těm posledním.
Po spokojené večeři a definitivním dojedení zbytků párků umyjeme hrnec, sbalíme stoleček a začínáme nastupovat do autobusu. A přitom začíná jemně mrholit.
Měli jsme tedy ohromné štěstí!
Vstup do Švýcarska
Za občasného poprchávání pokračujeme v cestě přes Rakousko do Švýcarska. Přejezd přes Rakousko je rychlejší, kratší a „politicky“ vhodnější. Zejména při cestě zpět se vyplatí z hlediska papírování a vyplňování daňových prohlášení a dalších formalit přijet do Německa z Unie a nikoliv ze Švýcarska.
Možná i proto si nás celník při vstupu do Švýcarska vychutnal. Poté, co nás zastavil, vystupujeme z autobusu s panem Hofmanem a Jakubem a jdeme s celníkem do kanceláře. Chce vidět naše pasy. Tak se vracíme zpět do autobusu, pochopitelně v jeho doprovodu, pro pasy. Vybírá si pasy od nás učitelů a od obou řidičů. Ty pak v kanceláře lustruje v počítači, jestli náhodou nejsme v zemi nežádoucí.
Když vyplníme formulář nutný k zaplacení poplatku pro vstup na švýcarské silnice, celník ho důležitě zkontroluje a špatně vyplní datum vystavení. Nejdříve přeškrtne a opraví pouze datum, ale pak přeškrtne celý formulář s odůvodněním, že to máme špatně a že to musíme vyplnit znovu. Nová verze se od té staré liší pouze tím, že nevyplníme jedno políčko formuláře. Švýcarsko se prý také chystá do Schengenského prostoru, a tak si chtějí celníci svůj úřad naposledy ještě užít!
Snídaně před Ženevou
Poté už nic nebrání v další jízdě přes Švýcarsko. S jednou povinnou přestávkou pro řidiče přijíždíme krátce po šesté hodině ranní na odpočívadlo před Ženevou. Tam zastavujeme a dospáváme. Po půl sedmé budím osazenstvo autobusu, abychom se stihli nasnídat, spáchat ranní hygienu v místím krámku s občerstvením, dát si teplou kávu a prostě se dostat do takového stavu, aby se nás po noci strávené v autobuse v CERNu nelekli.
Vše probíhalo v pohodě a bez problémů - kromě příhody Vlasty Křišťana.
Přišel za panem Hofmanem a chtěl do hrníčku teplou vodu.
„A co do toho?“ ptá se pan Hofman.
„Čaj,“ dožaduje se Vlasta.
„Ten nemám.“
„To nevadí, tak to stačí takhle,“ odpovídá Vlasta a odchází s hrnkem teplé vody.
„Nechceš tam čokoládu?“ ptá se smíchem pan Hofman a ani my okolostojící se nemůžeme ubránit smíchu.
„Tak dobře“, souhlasí Vlasta a odchází s hrnkem teplé čokolády.
Příjezd do CERNu
Krátce po půl osmé vyrážíme zdolat posledních pár kilometrů, které nás dělí od CERNu. Vlivem rozkopané silnice a objížďky, která kvůli tomu vznikla, se musíme jednou pár set metrů vrátit. Objížďkou nás sice chtěly bravurně provést všechny navigace, ale až místní policistka usoudila, že ulicí, do které jsme vjeli, neprojedeme. Za chvíli ale už neochvějně míříme správným směrem a v dálce se začíná rýsovat dřevěná budova ve tvaru polokoule, neklamný to znak blížícího se CERNu.
Zastavujeme a jdeme s Jakubem oznámit do recepce v budově 33, že jsme dorazili. Vědí o nás a jsme vyzváni, abychom počkali na příchod lektora.
„A jakou část CERNu navštívíme?“ ptá se Jakub slečny v recepci, když nás informuje, že bude přednáška, film a pak exkurze.
„Anti-Matter Factory,“ odpovídá slečna.
„It’s great,“ jásáme s Jakubem a jsme rádi, že to vyšlo. Tato továrna na antihmotu totiž obsahuje velmi podobné komponenty jako velký urychlovač LHC, který se právě spouští v hloubce 100 metrů pod zemí a do kterého už běžní návštěvníci nemohou. Rozdíl je pouze v tom, že prstenec v továrně na antihmotu částice neurychluje, ale zpomaluje. Fyzikální princip je tedy stejný, jenom jsou některá pole vytvářena s opačnou polaritou než v LHC. Však jsme také posílali maily na všechna možná místa v CERNu, abychom se do továrny dostali. Je super, že to vyšlo! Tedy, že to za pár hodin vyjde!
Před devátou vychází z recepce skupinka studentů vedená Tomášem Chmelem a jim v patách člověk, který se představuje jako náš průvodce.
„To jste si pro něj došli?“ ptám se Tomáše.
„Ne, byli jsme v tom stánku a on se k nám přidal,“ vysvětluje Tomáš.
Přednáška pro Čechy od Japonce v angličtině
Průvodce nás zavede do CERNského přednáškového sálu a za pár minut nám představuje našeho přednášejícího. Je to Japonec, jehož angličtina je sice zvláštní, ale všichni nakonec pochopili, co říká. Během 45 minut nás seznámil se základní historií CERNu, důvody, které vedly k jeho vzniku, jeho současným výzkumem a posláním. Na závěr promítá film, který byl natočen v roce 2004 při příležitosti 50tého výročí založení této evropské organizace pro výzkum jaderné fyziky.
Exkurze na pracoviště CERNu
Po přednášce jsme rozděleni do čtyř skupin, které se vydávají na dvě exkurzní místa. Zhruba po půlhodince se vymění, takže všichni vidíme všechno, co nám chtěli v CERNu ukázat.
Kromě továrny na antihmotu, která vyrábí antičástice a zkoumá jejich vlastnosti a využití v praxi, navštěvujeme i urychlovače LEAR a LINAC2, které jsou součástí CERNských předurychlovačů, tj. okruhů, v nichž částice získají určitou energii a teprve až poté se vstříknou do velkého urychlovače LHC. Oba urychlovače (stejně jako ten „zpomalovací“ v továrně na antihmotu) jsou malé, ale přitom je krásně vidět jejich uspořádání, princip a funkce. Pro pochopení základních principů jejich činnosti je to ideální.
Oběd v místní kantýně
Po skončení exkurze vyrážíme na oběd do místní kantýny, před kterou jsme zaparkovali autobus. Vydám jasné pokyny: „Nebudeme si navzájem závidět, jestli měl někdo o kousek salátu víc nebo míň - prostě se rozkoukáte, vyberete si jídlo a postavíte se do fronty. Od té doby mezi sebe nikoho nepustíte! Já to nakonec zaplatím dohromady.“
„Já půjdu jako první a vysvětlím pokladní, co jí čeká,“ usmívá se Jakub, protože tuší, že to bude náročná operace.
Nakonec ale vše proběhlo hladce. Všichni měli jídlo, všichni byli spokojení a paní pokladní zvládla vytisknout účet v eurech. A tentokráte se to podařilo na poprvé a neopakovala se situace z před dvou let, kdy za námi paní pokladní vyběhla ven a dopláceli jsme jí peníze na chodníku před restaurací.
Microcosm
Přesun od autobusu přes hlavní bránu CERNu zpět do budovy recepce, kde se nachází výstavka Microcosm, jsme zvládli dobře. Cestou jsme se ujistili u hlavní brány, že nás zase po plánované prohlídce pustí zpět do areálu.
Pro snadnější orientaci na výstavce jsem připravil pro studenty pracovní list, který jsem získal při své nedávné návštěvě CERNu. Kromě anglické verze dostali studenti i verzi českou - náhoně jsem je promíchal a rozdal je. Někteří to zjistili až během vyplňování a konzultování s ostatními. Je otázkou, co bylo pro studenty přínosnější - zda česká verze, ve které pohodlně rozuměli otázkám, a nebo verze anglická, do které šlo pouze opisovat vybrané informace z tabulí na výstavce. Každopádně se studentům podařilo většinu otázek úspěšně zodpovědět.
Hodina a půl plánovaná na prohlídku výstavky utekla velmi rychle. Museli jsme pokračovat dál. Měli jsme domluveno, že nám připraví exkurzi do počítačového zázemí CERNu krajan Zdeněk Sekera, který zde pracuje už řadu let. Ačkoliv jsem se mu nemohl dovolat, věřil jsem, že na nás nezapomněl. Poslední ujišťování o konání exkurze mezi námi proběhlo mailem ve středu dopoledne před naším odjezdem z Prahy. Proto jsem odchod z Microcosmu popoháněl, jak nejvíce to šlo. Ale i přes veškerou snahu jsme přišli do počítačového centra pozdě.
PC room CERNu
Předpokládal jsem, že pan Sekera bude čekat u sebe v kanceláři, proto jsme se vydali s Jakubem tam. Jenže on tam nebyl. A ve chvíli, kdy jsme se domlouvali s jeho kolegyní z vedlejší kanceláře, jak ho kontaktovat, začal mi zvonit telefon. Volal Jirka Malát. Než se podařilo hovor spojit, Jirka zavěsil. Začal jsem tedy vytáčet telefonní číslo na pana Sekeru, a když jsem s ním začal mluvit, volal Jirka znovu. Jeho hovor byl ale bezpředmětný - od pana Sekery jsem se dozvěděl, že už se s ním naše parta sešla a přednáška začala. Tak jsme s Jakubem přeběhli do vedlejší budovy, abychom z přednášky také něco měli.
Pan Sekera velmi stručně shrnul cíle a metody zkoumání částic v CERNu a zejména na LHC. Vysvětlil nutnost vybírat z velkého množství srážek pouze ty zajímavé, protože jinak by byla data ze srážek neuložitelně velká. I tak zabírají roční data z experimentů LHC celé jedno procento veškeré světové produkce informací. Proto je nutné kromě triggrování srážek zajistit i možnost jejich odděleného zpracování na různých místech světa. A tak se začal zejména pro potřeby CERNu rozvíjet GRID - spojení počítačů do sekcí a následně do sítí, které mají za úkol navzájem zabezpečovat data, umožnit k nim přístup povolaným osobám z různých míst světa a tato data zpracovávat.
Po asi půlhodinovém úvodu jsme se vypravili do počítačových sálů. Ačkoliv do nich smí při exkurzi vstoupit pouze 20 lidí najednou, šli jsme všichni!. Pak Sekera zariskoval a doufal, že se nic nestane a že můžeme jít všichni spolu. Všichni, až na Adama Žďáru, jsme to zvládli na výbornou! Jen Adam se někde zasekl, aby pořídil zajímavá videa.
Odjezd z CERNu
Když jsme se rozloučili s panem Sekerou, vrátili jsme se do autobusu a rozloučili se s CERNem. Cestou do francouzského supermarketu jsem osazenstvu autobusu přečetl SMS od sestry, kterou jsem pověřil hlídáním počasí ve francouzském Chanomix. Její zpráva nebyla příliš optimistická:
„Ahoj, z předpovědi nebudete mít radost. Noc: bouřky a vytrvalý déšť, 8 stupňů. Sobota: většinou oblačno, jen místy přechodně sluníčko, ranní přepršky se odpoledne změní v silný déšť se sněhem od 2200 metrů, 8 až 14 stupňů.“
„V tomhle počasí bych tam nejezdil,“ obracím se na Jakuba a Jirku. Souhlasí.
„Večer si sedneme a vymyslíme co a jak,“ navrhuje Jakub. „Švýcarská města nejsou moc zajímavá, tak to musíme zvážit velmi obezřetně.“
V supermarketu se zdržíme 45 minut a pak pokračujeme do hotelu Formule. Všichni chytří pánové schovaní v CPSskách mají stejný nápad: vrátit se zpět kolem CERNu. To znamená z Francie vjet znovu do Švýcarska a z něj opět vyjet do Francie. Nevadí - alespoň si užijeme přejezd hranic!
Příjezd do Formule 1
„Honzo, připrav se, už se blížíme,“ obracím se na Honzu Boháče, který slíbil, že se mnou půjde do Formule vyřídit formality. Ve Francii totiž odmítají mluvit s hosty anglicky a trvají si na francouzštině.
„Už se na to připravuje hodný kus cesty,“ směje se vedle něj sedící Martin Hlavík.
„Opakuji si základní fráze,“ dodává lehce nazelenalý Honza.
Vzhledem k úzkému vjezdu k Formuli je nutné zajíždět do vrat velmi opatrně. Proto s Honzou vystupujeme a jdeme napřed. V recepci paní po předložení dokladu, který zaslali faxem, okamžitě ví, s kým má tu čest. Vydává nám kódy k pokojům a domlouváme se na času snídaně.
Večeře u autobusu
Studenti se jdou ubytovat a my ostatní začínáme připravovat večeři: instantní nudlovou polévku. Autobus zajel tak šikovně, že přes něj není z hotelu vidět, co se za ním děje. Tedy správně řečeno, není to vidět přímo. Je dost možné, že všudypřítomné kamery byly tak zvědavé, že vyčmuchaly i nás schované za busem.
Polévka je výborná! No ještě aby nebyla - nic jiného stejně není! Po umytí nádobí se rozcházíme - někdo jde natáhnout své unavené tělo na francouzskou hotelovou postel pod přikrývku určenou pro dva lidi, jiní se jdou projít do blízkého okolí hotelu a ostatní si najdou nějakou duchaplnou zábavu (karty, …).
Strategické plánování na sobotu
Společně s řidiči setrváváme v družném hovoru u autobusu a začínáme plánovat zítřejší trasu.
„Hlavně to musíme udělat tak, abychom byli v Praze buď tak v devět večer v sobotu a nebo až v neděli ráno po šesté. Aby se všichni dostali pohodlně domů!“ upozorňuji kolegy - plánovače.
„Vzhledem k tomu, že máme dneska nocleh a v neděli ani v pondělí už nikam nejedeme, můžeme jet bez té devítihodinné pauzy,“ říká pan Hofman cestou do hotelu, když nás zima a tma od rokování u busu vyženou.
„Ale musíme to stihnout do 21 hodin, že?“ ujišťuji se.
„To jo,“ souhlasí oba řidiči.
„Tak to je špatný. To bychom museli odsud vyjet až někdy kolem desáté dopoledne. Snídani jsme přitom domluvili na 7:30,“ počítám v duchu. „Bude sice chvíli trvat, než se u těch pár židliček vystřídáme, ale i tak to hravě stihneme do devíti.“
Důvěrné seznámení ...
Řidiči si jdou na pokoj vybalit věci a my čekáme na barových stoličkách v recepci. Přichází Viktor Podhájecký a nebýt jeho vyděšeného výrazu, asi bych ho nechal bez povšimnutí projít.
„Co se stalo?“ ptám se.
„Ale potkal jsem takového zvláštního Francouze,“ vypráví Viktor. „Šel jsem po chodbě a on proti mně. Když jsme se míjeli na té úzké chodbě, tak jsme se dotkli a on mě pohladil přes zadek a tak zvláštně se díval!“
„Aha - a co bylo dál?“ vyzvídáme.
„Nic - snažil jsem se co nejrychleji zmizet, ale on se tak smutně díval,“ vzpomíná Viktor na zážitek, kterým si ho budeme dobírat po celý zbytek cesty.
Plán na sobotu je hotov
„Jardo, je to všechno jinak,“ hlásí Pepa, když se vrací z pokoje.
„Ty mě děsíš!“
„Neboj,“ usmívá se. „Pro nás je to lepší,“ napíná nás. „Když v neděli a v pondělí už dál nejedeme, tak můžeme těch 18 hodin čistého času jízdy roztáhnout na třicet!“
„Fakt? To by bylo super!“
„Jo, je to tak,“ souhlasí i pan Hofman.
„V tom případě je to jasné,“ shrnuje Jirka. „Pojedeme do Ženevy, tam dáme rozhod tak tři hodinky a pak se stavíme v Bernu, jak jsme plánovali.“
„A s hodinou na jídlo to krásně vyjde,“ doplňuji a jsme rádi, že to tak pěkně vyšlo.
Po nepříjemném, jednostranném, neinspirujícím a afektovaném hovoru s recepční hotelu, ve kterém nás obvinila ze všeho možného, se jdeme postavit do fronty na sprchu a doufáme, že na nás brzo přijde řada.
Sprchu a následný odpočinek si zasloužíme!
Snídaně ve Formuli
Ráno ve třech lidech na malém pokoji je velmi náročné. Když chtějí všichni balit, občas někdo odejít na záchod, občas se jít umýt k umyvadlu - pokaždé na to musí ti zbývající dva reagovat přesunem do vhodnější lokality pokoje, aby se navzájem nepokopali a nepřekáželi si.
Snídaně probíhá v pohodě. Nikdo není ani moc překvapen tím, že je na výběr pouze sladká varianta - žádné salámy, sýry, zelenina. Ale ten, kdo má chuť snídat, má možnost si mezi různými druhy sladkostí vybrat.
Náš odhad, že budeme snídat do devíti, se ukázal být jako velmi dobrý. Krátce po deváté nasedáme do autobusu a odjíždíme směrem na Ženevu.
Ženeva
Cestou malinko sprchne, ale není to žádný velký déšť. V 10:30 vyrážíme na individuální prohlídku Ženevy, která bude trvat do dvou hodin po poledni. Pro zájemce, kteří by si chtěli projít trasu, jenž jsme měli doporučenou při našem studijním pobytu v CERNu v březnu, jsem připravil návod inspirovaný pracovníky CERNu. Nakolik se naši studenti drželi instrukcí, nevím, protože se nikdo rozřešení zadaných úkolů nedožadoval.
Cestou po Ženevě se střídá podmračná obloha s mírním deštěm, ale není to žádný prudký liják, při kterém by se nedaly vychutnávat krásy města.
Včasný příchod Vaška Malíka ...
Před druhou hodinou se scházíme v autobuse až na Vaška Malíka všichni. Není po něm ani památky, nikdo s ním nešel, nikdo ho neviděl, nikdo neví, kde je. Po čtvrthodině čekání, během které celý autobus pilně počítá jeho zpoždění, mu volám.
„Jo, už jsem na cestě,“ odpovídá naprosto v klidu do telefonu.
„A kde jsi?“
„No já jsem si trošku spletl směr.“
„A kdy dorazíš?“
„Do deseti minut jsem tam!“
Po dalších dvaceti minutách nevydržím a opět Vaškovi volám.
„Jo, už jsem kousek,“ zní jeho klidná odpověď.
„To jsi říkal už před dvaceti minutami,“ namítám dosti rozmrzele. Kdyby se takhle opozdil včera, tak by asi do Prahy dorazil v několika kouscích. V CERNu byl totiž program rozplánován téměř na minutu přesně.
Po deseti minutách se Vašek objevuje na druhé straně silnice, než je náš autobus. Podchodu, kterým je to k autobusu asi tak deset metrů, si nevšimne a jde přes komplikovaný systém přechodů vzdálený od autobusu asi sto metrů.
„To je v pohodě, to je prostě Vašek,“ smějí se kluci ze třídy 05M, kteří ho už znají. „Toho nic nerozhodí!“
A opravdu. Vašek se po příchodu do autobusu tváří, jako by se nic nestalo. Jako kdyby se opozdil o pár minut. I já se tvářím spokojeně, že už tu je a provokativně před ním rachotím kasičkou na pokuty. Ostatní v autobusu se spokojeně usmívají.
Hledání parkoviště v Bernu
Jsme už komplet a můžeme tedy vyrazit směrem na Bern. Když jsme se tehdy v březnu vraceli z CERNu s českými učiteli fyziky, stavovali jsme se tam také a autobus parkoval u nádraží. Bylo sice trošku komplikované přesvědčit GPSky, aby nádraží v Bernu lokalizovaly, ale nakonec se to podařilo.
„Já tam žádné parkoviště nevidím,“ říká Pepa.
„Ale je tam. Třeba to ani není vedené jako parkoviště,“ trvám na svém.
Cestou do Bernu vyhlašujeme nejlepší fyziky, kteří si nejlépe poradili s pracovním listem v Microcosmu. Je pravda, že se při překladu vloudila drobná chybička, ale nikdo si mezinárodní porotě nestěžoval a všichni to vzali sportovně. Pak ti, kteří sedí nejblíže Jirkovi Malátovi a mně, řeší klasický problém: co je těžší - zda kilogram peří nebo kilogram železa. Jirka pak začíná dotírat dále - pídí se po vztlakové síle působící na tělesa různých materiálů ponořených do vody a po tom, zda některé z těchto těles bude plavat, plovat či dělat něco úplně jiného. Když začnou chlapci řešit problém ptáka na drátě a zda si může či nemůže ublížit, vloží se do debaty i Jakub. A krásně si je vychutnává …
Pohled na přední sklo autobusu není příliš optimistický. Stěrače pracují na plné obrátky, vody neustále přibývá a já, Jirka a Jakub po sobě smutně a zmateně pokukujeme. V tomhle počasí vyhnat studenty na dvě hodiny do Bernu je nelidské.
„Ono to nebude tak strašné,“ soudí Jakub a my doufáme, že to tak skutečně bude. „Jak autobus jede, zdá se té vody víc, než jí ve skutečnosti je.“
„Doufám, že máš pravdu,“ upírám oči na přední sklo autobusu. Je pravda, že vody je nyní méně, ale i tak stačí.
Bern
Studenti ani moc nebrblají, když je vysíláme na prohlídku Bernu. Ráno při odjezdu z hotelu jsem jim vysvětlil, jak je to s jízdou domů a zdá se, že to pochopili. Navíc, krátce po vystoupení z autobusu přestává pršet. To byla fakt klika!
Procházka Bernem trvala dvě hodiny a každý jí strávil dle svého gusta. Většinou studenti hledali nějaké občerstvení a byli pak děsně dožraní, když jim na papírové eurobankovky vraceli kovové franky.
„Nevím, proč se divíte,“ komentoval jsem to už v CERNu, kde byl v krámku Microcosmu stejný problém, „to je normální, tak dopadnete i v Praze: zaplatíte papírovou eurobankovkou a zpět vám vrátí české koruny.“
Při návratu k autobusu zjišťujeme, že některé studenty zastavila místní policie. Ne proto, že by dělali nepřístojnosti, ale čistě z tréninkových důvodů. Policistů bylo totiž v ulicích Bernu dost! Jak vyzvěděl Jakub přímým dotazem na jednoho z nich, je nahlášená demonstrace a oni čekají připraveni k zásahu s ručními granáty se slzným plynem, zbraněmi, bojovými vozidly a dalším vybavením, které by se mohlo hodit. Nemohli jsme nevzpomenout na připravenost české policie při podobných akcích u nás …
„Nemohl byste mi půjčit stativ?“ dožaduje se Adam Žďára.
„No klidně, jen doufám, že tě nezpendrekujou,“ strachuji se. O Adama! Pochopitelně!
Adam vytahuje stativ, nasazuje kameru a vyráží najít správné místo. Mezitím se vedle na našeho autobusu začínají rojit malá děcka. Zajímá je, jak chystaná demonstrace, neboť demonstranti se již přiblížili na doslech a na pohled, ale i Adam, který zaujal správnou pozici, v níž je relativně v bezpečí a přitom může demonstraci řádně zaznamenat.
„Doufám, že se tomu paparazimu nic nestane,“ usmívám se, když vidím, jaký má Adam úspěch u děcek.
Demonstranti se přitom ale blíží …
„Vyrazíme, ne?“ obracím se na kolegy a na řidiče.
„Určitě, ještě to tu zavřou a zůstaneme tu trčet,“ obává se pan Hofman.
„Tak jedeme,“ vyzývám všechny. Studenti, ač velmi neradi, protože demonstrace by mohla být díky vybavení bernských policistů velmi zajímavá, nastupují do autobusu a pokračujeme v cestě.
Čekání na příležitost ...
„V tom dešti se bude krásně vařit ten guláš,“ neodpustím si rýpnutí směrem k Jakubovi a Jirkovi.
„No doufej, že se to nějak vybere!“
Pokračujeme v cestě a sem tam sprchne. Obloha před námi, za námi, vlevo od nás, vpravo od nás ani nad námi nevypadá právě optimisticky. Přesto u jednoho odpočívadla zastavujeme. Není sice opuštěné, jak by se na vaření slušelo, ale snad to nebude vadit. Zastavujeme mezi obchodem a benzínovou pumpou u sezení se stolečkem a lavičkou. Ty jsou sice totálně mokré od právě skončeného deště, ale alespoň budí zdání domácí pohody.
Gulášek ...
Pan Hofman s Pepou vybalují vařič, hrnec a konzervy s gulášem. Jirka společně se dvěma studenty, kteří mají otvírák na konzervy, otvírají konzervy, já vyškrabuji jejich obsah do hrnce a Jakub vše míchá.
„Dáme tam ty párky?“ ptá se pan Hofman.
„Jasně, ať se to obohatí,“ usmívám se. „Máš ještě pořád ty klobásy, Davide?“ obracím se na Davida Martynka, který už několikrát zdůrazňoval, že má klobásy ještě od maminky.
„No mám, no,“ neochotně přiznává David.
„Tak se rozděl s kamarády,“ hecuji a David odchází do busu pro paprikové klobásy.
David přináší klobásy a manufakturní četa z 05M se pouští kromě krájení chleba a párků i do klobásek. Ještě chvíli počkáme, aby se gulášek řádně prohřál a ve studených ešusech nevychladl tak rychle, a můžeme podávat.
Nedali jsme hřát všechno najednou, a proto guláš nezbyl na všechny. Proto ohříváme další várku, která je už bez párků a bez klobásek.
„Tak jsem myslel, že ty klobásy nebudou v tom množství vůbec znát, ale dodaly tomu příjemnou chuť a vůni,“ konstatuje Jakub, který okusil z obou várek guláše.
Po dobrém jídle se vystřídáme u nedalekého kohoutku s vodou, kde umýváme své nádoby. Je to sice jen studenou vodou, ale bude to muset stačit! Doma to pak umyjeme nějakým úžasným čistícím prostředkem! Páni řidiči uklidí kuchařské propriety a můžeme pokračovat v dalším přibližování ku Praze.
Noční jízda
Cestu nám zpříjemňuje agent Bourne, který si nemůže vzpomenout na svou minulost. Vzhledem k tomu, že Bournovo ultimátum je už v pořadí třetí díl trilogie o tomto neohroženém agentovi, má už dostatek indicií, aby ztrestal toho správného člověka za to, že z něj udělal stroj na zabíjení.
S několika kratšími zastávkami pokračujeme v cestě i poté, co se Bourne úspěšně ztratí v řece.
Návrat domů ...
Zastávka na hranicích dává tušit, že jsme už doma. Německé nápisy jsou vystřídány českými, čísla symbolizující ceny za potraviny, noviny a další zboží v krámku jsou najednou dvojciferná a rozumíme i kolemjdoucím lidem.
Za Rokycanami zastavujeme na odpočívadle u Mýta, kde vystupuje Jakub. Z naší exkurze do CERNu plynule pokračuje na exteriérová cvičení. Kvůli tomu budí i kolegu Ryšavého krátce před šestou hodinou ranní, aby pro něj dojel. Zajíždět autobusem po polní cestě, kterou nikdo z nás zatím neviděl, po deštivé noci do tábořiště není dobrý nápad.
Pak už je čas probudit osazenstvo autobusu, vyzvat je k úklidu a zamáčknout kroupu nad končícím zájezdem.
Čtyři dny strávené na cestě proběhly velmi v pohodě a podle dostupných informací se líbily všem. Počasí, které velmi často hrozilo být pro naše plány nepříznivé, nakonec vyšlo úplně skvěle!
© Jaroslav Reichl, 2008