Poděkování

LAY Koření s. r. o. Praha za sponzorský dar na realizaci exkurze;

Ing. Jakub Šerých - za pomoc při úvodní přednášce;

Autobusová doprava Josefa Hofmana - za bezproblémovou dopravu tam a zase zpátky a velmi vstřícný přístup ke všem našim nápadům a přáním;

RNDr. Jiří Dolejší, CSc. z Ústavu částicové a jaderné fyziky MFF UK - za přispění finančním darem na dopravu;

Ing. Daniel Valúch (pracovník CERNu, původem ze Slovenska) - za pomoc při organizaci naší návštěvy v CERNu s tamním Visit Office;

Mgr. Lenka Matějíčková - za pomoc při organizaci zájezdu před ním i v jeho průběhu;

Iva Langerová - za korekturu článku.

Odkazy ...

CERN;

Meltronx - on-line sledování dění v CERNu;

CERN - jak to celé funguje - články Ing. Jakuba Šerých věnované dění v CERNu;

Deutsches Muzeum v Mnichově;

Formule 1 Annemasse;

Chamonix - s doménou com nebo net.

Autoři fotografií

Přemysl Černý

Daniel Lukeš

Jaroslav Reichl

Jaroslav Skala

Tradice ...

Po již tradiční dvouleté pauze jsem začal se souhlasem vedení SPŠST Panská připravovat další zájezd do Evropského střediska jaderného výzkumu CERN nedaleko Ženevy ve Švýcarsku, který by navázal na výpravy podniknuté tamtéž v letech 2006, 2008 a 2010. Zpočátku se zdál jediným nepřítelem již odstoupivší ministr školství, který ještě v červnu 2011 tajil, kdy proběhnou státní maturitní zkoušky v roce 2012. S ohledem na provoz školy, dozory učitelů u maturit, … to byla informace pro náš zájezd velmi podstatná. Nakonec jsme s vedením školy zvolili kompromis a doufali, že jej ministr svými dalšími nápady nezhatí.

Netušil jsem, že jej již tajně hatí moudří pánové z Bruselského parlamentu. Tyto nástrahy vykrystalizovaly ovšem až na přelomu února a března roku 2012 a jistě tomu částečně i napomohla tragická nehoda autobusu ve švýcarském tunelu. Jednu chvíli se zdálo, že celá akce bude odložena a to nejen kvůli bojkotu jedné třídy školy (z původně přihlášených 16 žáků jich zálohu zaplatilo pět a na úvodní přednášku dorazili nejsvědomitější tři). Po jednáních plných obav, ale prostých jakéhokoliv křiku, se nakonec podařilo zachovat původní plán akce.

Začátek výpravy ...

A v připraveném plánu exkurze nezastupitelnou roli hraje i úvodní přednáška, kterou před odjezdem již tradičně konáme. Jejím cílem jsou dvě základní navzájem propojené věci. Za prvé je vhodné, vzhledem k tomu, že zákony struktury mikrosvěta a zákony částicové fyziky zatím žáci účastnící se exkurze ve škole neprobírali, seznámit se s tím, co nás v CERNu čeká, co je možné si prohlédnout, … Druhým důvodem je ukázat sponzorům, že máme zájem o exkurzi a že nelitujeme strávit slunné odpoledne, které ostatní žáci využívají ke svým volnočasovým aktivitám a učitelé k oslavě jejich svátku, v učebně fyziky a dvě hodiny poslouchat základy částicové fyziky shrnuté do velmi hutného přehledu. A až na pár výjimek (z nichž většinu tvořili „mimopanští“ žáci) se dostavili všichni.

Úvodního slova jsem se chopil já, abych seznámil přítomné s několika organizačními pokyny, požádal o kontrolu osobních údajů, které jsou pro zdárný průběh exkurze nutné, a nastínil, co se bude ty následující dvě hodiny dít. Pak jsem plynule pokračoval základy částicové fyziky, jejíž kořeny sahají až do starého Řecka. Ve stanovený čas mi přišel vypomoci kolega Jakub Šerých s experimentem, který měl názorně ukázat práci částicových fyziků v CERNu. Já jsem měl pro ten účel připravenou tu samou pomůcku (mobilní telefon, ve kterém byl ukrytý „poklad“), ale Jakub Šerých mě umlčel s tím, že „Ten tvůj vypadá moc nově, toho by byla škoda!“. Pravda, telefon, který donesl on, už měl zjevně leccos za sebou, a tak ho nebyla škoda, když ho Michal Cihlář vší silou dvěma dobře mířenými ranami rozflákal o stupínek v učebně. I detektory, které Jakub ve třídě nominoval, pracovaly seč jim síly stačily, aby našly ukrytý „poklad“.

Když skončila moje fyzikálně zaměřená část přednášky, ujal se slova Jakub Šerých, který promluvil o „pekelném stroji“ samotném: o jeho složení, o technických parametrech (provozní teplota, výkon, elektrický proud procházející supravodivými cívkami, …), o různých typech detektorů a urychlovačů, ... Závěr pak doplnil ukázkou fotografií, které pořídil na místech, kam noha běžného smrtelníka v CERNu nevkročila. Ale když máte známé na správných místech, tak jde vše!

Pro případné zopakování jsou k dispozici prezentace J. Reichla a J. Šerých.

Po skončení jeho přednášky jsem žákům rozdal krásné barevné materiály o Švýcarsku, které přinesl pan Mojmír Kopečný z SPŠ stavební v Dušní se svými žáky účastnícími se exkurze a které patrně vzhledem k nabitému programu nebudou potřeba. Ale nikdy neříkej nikdy …

V 16:30 jsme se rozešli s vědomím, že se uvidíme za cca 6 týdnů u autobusu!

On The Road ...

Odjezd z Prahy

Odjezd byl stanoven z Prahy v rozmezí od 3:20 do 3:50 ráno z různých míst tak, aby se v tuto hodinu, kdy většina obyvatelstva klidně odpočívá a sní, všichni účastníci našeho zájezdu měli šanci dostat k autobusu. Autobus naložený proviantem, který jsme s panem Hofmanem zakoupili v pondělí, zamířil nejdříve na Černý Most. Tam byli všichni připraveni, takže nasednutí bylo otázkou několika okamžiků. Pak jsme zamířili na Florenc, kde mezi jinými účastníky zájezdu čekala i kolegyně Lenka Matějíčková. Z autobusu jsem jí zavolal, abych jí uklidnil, že dorazíme, ale patrně o pár minut později.

„V pohodě, nic se neděje,“ uklidňuje mě do telefonu. „Stejně nám tu zatím ještě jeden chybí. Jo - a z těch dvou sourozenců z Dušní jede jen ten kluk. Holka je nemocná.“ Informace sice nebyla dobrá, ale řešit teď problémy spojené s finanční stránkou celé exkurze prostě nebyl čas. Na to bude dostatek možností po návratu do Prahy.

Mezitím, kdy jsem s Lenkou telefonoval, jsme se přiblížili Florenci. Místo srazu našli všichni tam čekající z mého popisu velmi dobře, nicméně místo bylo jiné, než které plánoval pan Hofman.

„Tam, kde čekají není problém zastavit teď v půl čtvrté ráno, ale během dne by to bylo dost komplikované,“ vysvětluje mi.

„Já jsem odtud nikdy nikam neodjížděl,“ přiznávám, „ale budu si to do příště třeba pamatovat.“

Na Florenci právě v okamžiku, kdy vytahuji svoje desky s daty účastníků exkurze, abych pátral po opozdilci, přichází dotyčný ke mně s otázkou: „Mám se někomu hlásit, když jsem právě přišel?“

„Jasně, že jo,“ říkám a odškrtávám si ho ze seznamu. Druhé stanoviště je tedy také kompletní a můžeme pokračovat na třetí. Tím je stanoviště autobusů nedaleko vlakového Smíchovského nádraží. Volám Danovi Lukešovi (bývalý žák SPŠST Panská), který tam kromě jiných bude čekat, že i tam dorazíme s mírným zpožděním.

Krátce po čtvrté hodině ranní jsme všichni z Prahy v autobuse, žáci se rozloučili s případnými blízkými, kteří je přišli k autobusu doprovodit, a můžeme tedy vyrazit na naší cestu.

V Berouně přistupuje dle domluvy poslední člen naší skupiny. Když je tým kompletní, mohu žáky seznámit se základními předpisy, kterými se budeme po dobu naší exkurze řídit. Základním dokumentem je školní řád, který je pouze upraven pro případ exkurze. Povinnost seznámit s ním žáky jsem stvrdil svým popisem na příslušný tiskopis Ing. Šnajdrovi (ředitel SPŠST Panská) na koordinační poradě, kterou jsme pro ten účel měli v úterý. Detaily, které v bezpečnostních předpisech jsou (kvalita ledu, po kterém případně budeme chodit, možnost či nemožnost pouště v přírodě papírové draky, …), jsem shrnul pouze do několika vět. Pak už jsem vypnul mikrofon a popřál žákům dobrou noc …

Krátce před šestou hodinou ranní přijíždíme k benzínové pumpě na Rozvadově, která je obklopená řadou mezinárodních firem nabízejících rychlé občerstvení. Povinná přestávka pro řidiče je vyplněna dočerpáním paliva do nádrží autobusu a případným odčerpáním přebytečných tekutin z našich útrob. Krátce před půl sedmou absolvujeme posledních pár desítek metrů v České republice a pak již míříme do Německa.

Mnichov

Cesta probíhá bez problémů i po území Německa. Skutečnost, že jsme tentokráte nevyužili noclehu v okolí státní hranice České republiky s Německem, měla dvě výhody. Jednak jsme snížili náklady celé exkurze o částku, kterou bychom museli za ubytování zaplatit, a také jsme na hranicích mohli být výrazně dříve, než kdybychom jeli od hotelu. Během jízdy po německých dálnicích se tento časový náskok nijak zásadně neprojevil. Projevil se ale naprosto markantně před Mnichovem. Náš dřívější příjezd do města byl velmi plynulý a rychlý, protože ranní zácpy tvořící se běžně před Mnichovem v dopoledních hodinách se prostě ještě vytvořit nestihly. Proto jsme krátce před devátou hodinou ranní stáli i s autobusem před Deutsches Museum v Mnichově.

Již cestou jsme se připravovali na neveselou variantu, že budeme muset před muzeem platit za stání autobusu opět po jednom euru. Proto jsme tyto drobné mince od každého vybrali. Při příjezdu na parkoviště pověřený Marek Reimer vydedukoval, že tento způsob placení není právě nejšťastnější. Stání za 10 hodin, během kterých musí zůstat autobus podle zákona v klidu, by vyšlo na přibližně 90 euro, což je šílené! Proto řidiči navrhli, že odjedou na nedaleké záchytné parkoviště, kde se platí fixní poplatek řádově 5 euro a mohou tam stát libovolně dlouho. V dobu plánovaného odjezdu z Mnichova (tj. v osm hodin večer) pak pro nás před muzeum zase přijedou. Souhlasili jsme.

Sbalili jsme si tedy věci, které budeme během nadcházejících deseti hodin potřebovat, a vyrazili jsme po mostě přes místní říčku do muzea. Zakoupení lístků proběhlo hladce, problém ovšem nastal při distribuci. Buď jsem paní pokladní špatně pochopil, nebo mi to špatně řekla. Každopádně lístky, které jsem u pokladny získal, jsem všem rozdal. Když to viděl starší pán, který lístky o několik metrů dále od pokladny roztrhnutím kontroloval, málem mě zastřelil! Začal na mě cosi velmi nepříjemně mluvit německy. Němčina byla tak ostrá a rychlá, že ani kvalitně připravení žáci technického lycea z Panské neměli šanci jednotlivé věty rozeznat. Pochopil jsem ale, že se mu nelíbí rozdávání lístků. Proto jsem právě rozdané lístky od všech zase vybral zpátky, ušel asi 5 metrů k budce, v níž tento rozzuřený pán seděl, a lístky mu předal. Na dvakrát je přetrhl a byl zjevně šťastný, jak skvěle a úžasně se mu to povedlo.

Pak už jsme se rozptýlili po muzeu a začali prohlížet vystavené exponáty. Někdo šel podle plánků tam, kde tušil ukojení svých fyzikálních, technických, matematických či jiných odborných choutek, někdo šel systematicky od jednoho patra ke druhému a ti, kteří v muzeu už byli dříve, šli do těch expozicí, které během své dřívější návštěvy neviděli. Ačkoliv jsme měli oproti předchozím rokům, kdy jsme se cestou do CERNu stavovali v mnichovském muzeu, přibližně o dvě hodiny více času, nebylo možné projít za sedm hodin všechny expozice umístěné v pěti patrech muzea. Pravdou je, že některé expozice od minulých let přibyly, jiné se změnily. Bohužel také ale přibylo exponátů s označením Out of order, což znamenalo, že původně interaktivní exponát je nyní mimo provoz. Už by si měli v muzeu sehnat údržbáře, který by podobné nedostatky rychle opravoval! Muzeum snad má na podobné drobné opravy dost peněz a jistě se vyplatí opravovat průběžně drobnosti, než později vydávat velké peníze za nové exponáty.

Před odchodem z muzea krátce před pátou hodinou odpolední jsme nemohli nezavítat do místního krámku, kde bylo možné zakoupit různé hračky, zajímavé pohledy, vtipné a netradiční hlavolamy a podobné předměty. Pro mě v krámku bohužel mnoho nového nebylo, protože řadu ze zde prodávaného zboží, již vlastním; a to, co nevlastním je na poměry českého učitele velmi drahé, i když moc krásné!

Čas do osmé hodiny, na kterou byl stanoven odjezd z Mnichova, trávil každý po svém. Nedaleko od muzea se nachází historické centrum i řada příležitostí zakoupit něco k jídlu. Sice byla ohlášena společná večeře, ale i přesto si řada z nás něco malého k jídlu zakoupila.

Krátce před osmou hodinou večerní se scházíme všichni na místě, kde jsme ráno vystoupili z autobusu. Přesně v osm hodin přijíždí autobus a my nasedáme. Naposledy se podíváme na muzeum, které řada z nás opět neprošla celé, a odjíždíme z Mnichova. Před noční jízdou směrem na Ženevu nás ještě čeká zastávka spojená s podáváním večeře.

Večerní párečky ...

Za Mnichovem jsme pak začali s řidiči vyhlížet vhodné místo, kde bychom mohli večeři uskutečnit. Ač to zní velmi triviálně, ve skutečnosti takové místo musí splňovat řadu kritérií: musíme tam být skoro sami, musí tam být voda a koše na odpadky, mělo by tam být relativně čisto a příjemno, … No prostě to není vůbec jednoduché! Dva průjezdy parkovištěm vedly do slepé uličky, až třetí místo se nám líbilo. Zastavujeme tedy a začíná příprava večeře: dnes jsou na jídelním lístku párky. Pan Hofman vynáší z autobusu vařič, staví na něj hrnec a lije do něho trošku vody. Mezitím já s dalšími dobrovolníky otvíráme plechovky s párky a šikovní jedinci předvádějí, že krájení chleba pro ně není cizí. Zbytek osazenstva mlsně kouká na plnící se hrnec a potlačuje Pavlovovy reflexy. Ti, kterým je v blížícím se soumraku zima, se stahují kolem hrnce. Nutno podotknout, že počasí nám zatím přálo. Přesné parametry nízké fronty, studené fronty, …, jsme neznali, ale věděli jsme naprosto spolehlivě, že zatím navzdory předpovědi počasí, bylo poměrně teplo a nepršelo. To bylo pro prohlídku Mnichova a pro přípravu večeře podstatné!

Za několik minut se zdají párky již od pohledu dostatečně teplé, a tak vydávám pokyn hladovým kobylkám číhajícím kolem hrnce, že se bude servírovat večeře. Okamžitě je kolem hrnce nával a s Danem Lukešem, který se iniciativně chopil kleští na párky a vyndaval je z hrnce, nestíháme obsluhovat. Hladová vřava se ale poměrně rychle uklidnila a každý si vybral vhodné místečko, kde skončil se svým párečkem.

Před další jízdou většina z nás předstírá hygienu a v řadě za sebou si před velmi prostými umývárnami spojenými se záchody čistíme zuby. Pak poslední protažení a znovu nástup do autobusu. Ženeva volá!

Páteční snídaně

Ráno se probouzíme na našem oblíbeném odpočívadle spojeném s benzínovou pumpou a obchůdkem s kavárnou. Je krátce po půl sedmé a domlouváme se na 45minutové přestávce. K recepci CERNu, kde nás budou krátce před devátou hodinou ranní očekávat, nám zbývá ujet už jen asi 40 kilometrů. Vzhledem k tomu, že ale pojedeme centrem Ženevy, kde se mohou tvořit kolony, je velmi obtížné odhadnout dobu jízdy. Proto neváháme a jdeme se umýt, podívat se, co mají dobrého a jak drahého v místním obchůdku, a případně posnídat ještě nějaké pamlsky z domova.

Po celou dobu zastávky se snažíme nemyslet na tu zataženou oblohu, která vypadá tak, že co chvíli začne pršet. Je pravda, že právě dnes to vadit příliš nebude, protože strávíme celé dopoledne a jak věřím, tak i podstatnou část odpoledne v CERNu, kde budeme buď pod střechou nebo se budeme přesouvat autobusem. Ale většině z nás nedá, abychom nemysleli na zítřejší volbu programu: standardní sightseeing v Ženevě a dalších švýcarských městech a nebo výlet do Chamonix? Nicméně to ještě daleko jak vzdálenostně, tak časově, takže je zbytečné se tím trápit.

Když nastal čas ukončit snídani a vyrazit na posledních pár desítek kilometrů, které nás dělí od hlavního cíle naší exkurze, nasedáme do autobusu a vyrážíme. Jen vyjedeme, začnou se na předním okně autobusu objevovat první kapičky deště. Zatím to nevadí.

Průjezd Ženevou je velmi rychlý - kromě nás na silnicích příliš mnoho jiných dopravních prostředků není. Velmi pravděpodobně je tento řídký provoz způsoben tím, že včera byl ve Švýcarsku státní svátek, který si pak většina obyvatel prodloužila až do víkendu. Čtvrteční státní svátek také vysvětluje to, proč mi asi tři týdny před odjezdem na naší exkurzi, chodili z CERNu dotazy, zda opravdu chceme v pátek přijet, zda to platí a zda jsme si to nerozmysleli. Volný čtvrtek tak zřejmě pro řadu pracovníků znamenal také volný pátek. To nám potvrdil i náš průvodce v CERNu, že bylo velmi nelehké sehnat právě na dnešní den dostatečné množství průvodců, kteří by se nám věnovali. Ale podařilo se mu to.

Příjezd do CERNu

Vzhledem ke slabému provozu v Ženevě jsme již před osmou hodinou před recepcí CERNu. Krátce váháme, zda smíme na parkoviště autobusů vjet, aniž bychom potřebovali nějakou kartičku nebo povolení, ale po několika pozorováních ostatních řidičů blížících se k uzavřené závoře to zkoušíme také! A skutečně se osvědčilo, že štěstí přeje odvážným: jsme na parkovišti. Čekám do osmi hodin, kdy otvírá recepce, a jdu oznámit, že jsme dorazili.

Paní v recepci se podívá do počítače a skutečně v něm záznam o naší exkurzi nachází. Prima, říkám si. Jenže pak mi oznamuje, že je moc brzo a že mám přijít až krátce před devátou, abychom se domluvili s její kolegyní. Vracím se tedy zpět do autobusu, protože čekat venku v dešti se mi opravdu nechce. Po chvíli se před autobusem objevuje Ing. Daniel Valúch, který bude naším dnešním průvodcem. A protože nic není nikdy jednoduché, má právě dnes Ing. Valúch jakési pracovní trable (to víme z SMS zaslané Jakubem Šerých, který v brzkých ranních hodinách zkontroloval správné internetové stránky), je nastydlý a navíc měl potíže sehnat třetího člověka jako našeho průvodce. Nakonec se ukázalo, že ani jeden z uvedených handikepů výrazným způsobem neovlivnil naší návštěvu v CERNu.

Předtím, než vyrazíme z autobusu za mírného mrholení směrem k recepci, dorazil z Prahy také Ing. Zdeněk Skala, který se podílel sponzorsky na naší exkurzi a který velmi toužil se do CERNu podívat. Z Prahy jel sám svým automobilem a k nám se přidal až nyní. Jsme tedy kompletní a po krátké technické pauze (toaleta, návštěva obchůdku se suvenýry, …) může začít úvodní přednáška.

Úvodní přednáška

„Začít úvodní přednášku o CERNu s vaší skupinou je velmi obtížné,“ začal Ing. Valúch krátce po deváté hodině trošku tajemně. Vzápětí ale vše vysvětlil: „Jste z průmyslovky, takže jste zvyklí o věcech přemýšlet, navíc jste měli skvělý úvod od Jakuba Šerých a pana Reichla, takže já vám nemám defacto moc co nového říci.“

Po tomto úvodu, který potěšil snad všechny účastníky z Panské, pokračoval Daniel Valúch dále. A jeho úvodní slova se ukázala jako nepravdivá! I když jsme se s Jakubem Šerých na naší přednášce snažili, přeci jen jsme se zde dozvěděli několik věcí nových a zajímavých.

„Já nikam nespěchám,“ prohlásil Ing. Valúch několikrát během přednášky. „Jednak jsem se již omlouval, že jsem nachlazený, a pak musíme přijít do haly, kam se půjdeme podívat, až v 10:15. Zatím je tam VIP návštěva - patrně francouzský ministr.“

Ačkoliv jsme byli po dvou nocích v autobuse unavení a ne moc vyspalí, na přednášce mnoho lidí neusnulo. Výklad Ing. Valúcha byl velmi příjemný, prokládaný vtipnými poznámkami a historkami, ale přitom odborně velmi dobře zvládnutý. Slovenština, ve které Daniel Valúch přednášku vedl, nikomu nevadila. Byla rozhodně příjemnější než angličtina, ve které jsme vyslechli přednášku při dvou z minulých návštěv CERNu. Nicméně i angličtinu jsme zaslechli a museli na ní přeladit, neboť po přednášce jsme se rozdělili na tři skupiny, z nichž jedna měla anglicky hovořícího průvodce.

Dopolední exkurze

Naší exkurzní pouť CERNem jsme pak začali v hale SM18, kde se kompletují jednotlivé části supravodivých magnetů do urychlovače LHC. Česky a slovensky mluvící průvodci byli pouze dva, třetí skupina měla anglicky mluvícího průvodce. Do této skupinky jsem se přidal já, abych mohl případně doplnit anglickou přednášku českými výrazy nebo uvést některá nepochopení na pravou míru. Zpočátku jsme měli pocit, že našemu průvodci nebudeme rozumět. Když nám totiž říkal základní poznatky o CERNu a o hale, před kterou jsme stáli a čekali na ukončení VIP návštěvy před námi, nebylo mu tolik rozumět. Příčinou byl ale asi hluk v okolí haly, protože uvnitř haly mu pak bylo rozumět velmi dobře. Přesto jsem občas jeho výklad přerušil, zeptal se ostatních, jestli je vše jasné a případné nejasnosti se pokusil objasnit. Nicméně to nebylo příliš často a všichni všechno stíhali.

Po skončení prohlídky jsme nasedli zpátky do autobusu a jeli zpět k recepci. Zajeli jsme do areálu a dojeli před výpočetní centrum CERNu, kde jsme měli domluvenou další část exkurze. Ačkoliv jsme se letos dostali pouze „na bidýlko“ počítačového sálu, byl to pro mnohé velký zážitek. Protože se na vyhlídkovou plošinu nad tímto sálem vešlo jen pár lidí, byl jsem s ostatními žáky v minimuzeu, které bylo zařízeno v dolní části budovy. Tam jsem čekajícím žákům popisoval problémy spojené s počítačovým zpracováním dat v CERNu, nutnost sledovat současné trendy ve vývoji počítačů a záznamových médií, ale také velikost počítačové místnosti a množství počítačů v nich. Tam jsme se totiž dostali v minulých letech při našich návštěvách CERNu. Postupně jsme se vystřídali „na bidýlku“ všichni a uvědomili si, jak náročné zřejmě je správcovat takové množství počítačů. Vzhledem k tomu, že se blížila dvanáctá hodina, ukončili jsme postupně návštěvu počítačového centra a zamířili jsme k nedaleké kantýně na oběd.

Oběd

Oběd v kantýně CERNu, na který přijde výprava z Panské, má svá kouzla. Jdeme totiž všichni najednou (tj. v počtu přibližně 50 lidí), všichni si postupně vybereme jídlo a na konci řady jdu já a platím. Letos nás ale velmi mile překvapila patrně vedoucí kantýny. Buď sama nebo po vysvětlení od Ing. Valúcha vyčlenila jednu pokladnu přímo pro nás. Ostatní zaměstnanci CERNu chodili k ostatním dvěma pokladnám. Je pravda, že po čtvrtečním státním svátku zde mnoho strávníků nebylo, ale i tak jsme tu na několik minut způsobili slušnou zácpu. Po zaplacení 575 euro bylo jasné, že všichni mají oběd na talíři a jsou tedy spokojení. A to mi asi předtím v autobuse nevěřili, že dneska budeme obědvat z talířů a příborem jako normální slušní lidé.

Odpolední exkurze

Po obědě nasedáme do autobusu a vyjíždíme z areálu CERNu před recepci. Tam vystupujeme a autobus odjíždí na parkoviště. My jdeme pěšky několik desítek metrů k řídícímu středisku detektoru LHC. Před vchodem do tohoto střediska představuje Ing. Valúch svého českého kolegu Ing. Němečka, který nás bude střediskem provázet. O detektoru LHC ví dost, protože se společně s dalšími českými fyziky a techniky podílel na jeho návrhu a stavbě. Jedna skupina jde do prvního patra shlédnout 3D film o stavbě detektoru LHC, druhá skupina je dole a při povídání Ing. Němečka sleduje data na obrazovkách a plátnech v řídící místnosti. Jedná se o ostrý provoz a sledují se zde ostrá data, která jsou odrazem toho, co se právě děje v hloubce 100 metrů pod námi v detektoru. Ač se některé informace opakují dnes už poněkolikáté, je to velmi zajímavé a poutavé.

Nedaleko od střediska, které jsme jen neradi opouštěli, se nachází Globe. Je to dřevěná konstrukce, kterou CERN získal jako dar a o kterou se od té doby musí starat, aby zcela nezpustla. CERN tyto prostory využívá pro různé účely. V současné době je uvnitř Globe instalována část výstavy, která byla dříve celá umístěná v Microcosmu pod recepcí CERNu. Před vstupem dovnitř rozdávám žákům testíky, které jsem pro ně připravil:

„Nevím, jestli to bude odpovídat tomu, co je uvnitř, ale nemohl jsem se předem podívat, co kde je vystavené,“ vysvětluji případné nesrovnalosti mezi obsahem testu a skutečnou výstavou.

Během povídání rozdávám testíky, z nichž polovina je vytištěná v angličtině a polovina v češtině. Kdo dostane kterou verzi předem nevím, to bude pro každého překvapení. Pak už vstupujeme do Globe a jsme zvědaví, co nás tam čeká. Není to špatné, ale s Lenkou Matějíčkovou se shodujeme, že celá výstava je zde udělána na efekt. Ano, je pojata velmi moderně, zařízení stálo jistě nemalé peníze a organizátory stála její příprava jistě nemalé úsilí. Ale přeci jen některé exponáty mohly být více fyzikálně propracovanější a podávat hlubší informace. Pro ty návštěvníky, kteří o CERNu nikdy neslyšeli, je to jistě přijatelné a velmi přínosné, ale pro nás, kteří základní informace již máme, je to trošku málo. Snad to bude lepší v Microcosmu, kam zamíříme později.

Policejní intermezzo

„Jardo, prosím tě, mohl bys jít se mnou? U táty jsou policajti a chtějí ho zatknout,“ objevuje se za mnou najednou Pepa Hofman. Šel se s námi do Globe podívat také, ale pak se vrátil zpět do autobusu a teď pro mě přiběhl.

„Co se děje?“ ptám se vyděšeně a jdu za ním.

„No ten Slovák přinesl nějaké věci a viděla ho stráž od brány. A teď přišli za tátou k autobusu, aby jim řekl, co to je,“ vysvětluje mi Pepa a já začínám asi tušit, co se stalo. Před naší exkurzí mi dal Jakub Šerých dárek pro Daniela Valúcha - byla to přeložená obálka, v níž, jak mi ukázal Daniel Valúch po jejím otevření, byla číselnice od starého vytáčecího telefonu. Od Jakuba jsem věděl, že Daniel pošle něco zpět. Očekával jsem dárek přibližně stejné velikosti.

Když jsem ale přišel k autobusu, nevěřil jsem vlastním očím. Na podlaze autobusu ležely čtyři shodné předměty přibližně válcového tvaru. Válec měl průměr přibližně 10 centimetrů a vysoký byl asi 20 centimetrů. Když jsem ho vzal později do ruky, odhadl jsem jeho hmotnost na přibližně půl kilogramu. Co to bylo, nevím. Vypadalo to jako nějaké izolátory, ale také to mohly být nějaké filtry nebo cokoliv jiného.

„Hello, do you speak English?“ ptám se policisty, který stojí u autobusu. Jeho zamítavou odpověď jsem pochopil. Volá tedy na kolegu, který stojí u brány.

„Oni viděli, jak to vyndává z auta do autobusu,“ líčí mi pan Hofman příčinu nenadálé situace. „Ještě, že jsem to neuklidil do kufru autobusu, jak jsem chtěl,“ usmívá se. „Za chvíli tu byli a já už nastavoval ruce!“

Mezitím dorazil policista mluvící anglicky. Po zdvořilostních frázích jsme přistoupili k jádru problému.

„Co to je a odkud to je?“ ptá se policista.

„To je dárek pro naší školu od jednoho zaměstnance CERNu. Je to pro výuku fyziky.“ odpovídám já a snažím se najít logické vysvětlení pro přítomnost neidentifikovaných předmětů v našem autobuse.

„Kdo to přinesl? Odkud to je?“

„Máme to od pana Valúcha,“ říkám a píšu jeho jméno do policistova bločku.

„Dobře, ale odkud to je?“ nedá se policista.

„Nevím.“ říkám a přemýšlím, jaké bude pokračování této ne právě příjemné situace.

„Můžete mi předložit vaše doklady?“ ptá se nebo spíše vybízí policista.

Vytahuji občanský průkaz a zatímco si policista opisuje údaje, přichází pan Kopečný z průmyslové školy v Dušní ulici, který s námi s několika svými studenty jel. Vysvětluji mu situaci. Neváhá ani chvíli: „Jdu z recepce, kde jsem viděl toho pána, který nás ráno provázel. Třeba bude mít kontakt na pana Valúcha,“ vysvětluje a ihned vyráží zpět do recepce.

Mezitím policista někam volá. Pak se obrací na mě: „Jmenuje se ten pán Daniel?“

„Ano, to je on,“ odpovídám a doufám, že se vše brzo vysvětlí.

Po dalším telefonátu se na nás policista obrací: „Je to v pořádku, už se to vysvětlilo.“

Oddechnu si, policista zasalutuje a odchází.

„Omlouvám se za komplikace,“ obracím se na oba řidiče.

„V pohodě, nic se nestalo,“ smějí se oba a jsou rádi, že se vše vysvětlilo.

„Do kufru autobusu to dáme radši ale až na hotelu,“ usmívá se pan Hofman. „Další kontrolu už riskovat nebudeme.“

Z recepce se právě vrací pan Kopečný. „Z recepce jsem zavolal panu Valúchovi, jehož telefonní číslo mi dal ten jeho kolega,“ říká.

„Aha, a pak zřejmě zavolal té stráži,“ usuzuji já.

Microcosmos

Po policejním intermezzu se vracím za žáky, kteří se mezitím přesunuli do Microcosmu, kde je instalován zbytek výstavy. Některé exponáty byly sice rozděleny a část zůstala zde a část byla přesunuta do Globu, ale většina z nich zůstala po několika letech nezměněna. Těm studentům, kteří mají zájem o další výklad nebo mají doplňující dotazy, se snažím dovysvětlit další detaily, které na exponátech a doprovodných panelech nejsou uvedeny nebo jsou nejasné.

Cesta do hotelu

Krátce po čtvrté hodině opouštíme Microcosmos a setkáváme se v recepci. Na řadě z nás je vidět únava způsobená dvěma nocemi strávenými v autobuse. Proto se ubíráme k autobusu a míříme k hotelu Formule 1, ve kterém jsme měli zaplacené ubytování. Cesta proběhla bez problémů a chytré krabičky obou pánů řidičů nás do hotelu vzdáleného přibližně 80 kilometrů bez zaváhání dovedly.

Hotel Formule F1

Po příjezdu jsem šel vyřešit formality. Pán v recepci byl sice příjemný, ale některé věci řešil příliš detailně - např. rozpis na snídani. Málem jsme dostali pro každého žáka přesný čas, kdy má přijít na snídani.

„Až vyjdeme z autobusu, dostanete čísla pokojů a příslušné kódy na otevření dveří,“ oznamuji po návratu do autobusu. „Kdo z vás v hotelu Formule 1 ještě nebyl?“ ptám se. Přihlásilo se několik žáků.

„V tom případě pozor! Na záchody a do sprch se chodí podle semaforů. A výrazně doporučuji počkat opravdu na zelenou. Svítí-li červená, tak se místnost desinfikuje a deratizuje, takže by vám to opravdu neudělalo dobře! Co se týče snídaně, tak ta začíná pro nás od půl osmé. Nebudu určovat, kdo kdy přijde, ale pokud v půl osmé nebude za stoly v recepci sedět 15 lidí dojdu si pro vás. Musíme se vystřídat - snídaně probíhá totiž ve stísněných prostorách.“

Zatímco se šli žáci ubytovat, začal jsem s řidiči organizovat přípravu večeře. Dali jsme vařit vodu a připravili instantní polévky. Rozhodli jsme, že sáčky s kořením si každý přidá na těstoviny sám dle vlastního uvážení a chuti a pak si vše zalije horkou vodou. Kdo polévku chtěl, zvládl to dobře a najedl se. Kdo z jakýchkoliv důvodů nechtěl, měl smůlu, protože polévka byla opravdu výborná.

Během večeře kontroluji mobilní telefon a zjišťuji, že mám jeden zameškaný hovor a dvě přijaté zprávy. Jedna zpráva je od Jakuba Šerých: „Tak jste prý excitovali cernskou policii? Vás taky někam poslat …“ Druhá zpráva byla od mojí sestry, která mi psala informace o počasí v Chamomix na sobotu. Zpráva zněla velmi optimisticky. V Chamomix má být dopoledne polojasno, odpoledne zataženo s přeháňkami jak vodními, tak sněhovými a odpoledne bouřky. Pro nás je podstatné dění během dopoledne a odpoledne, takže to snad vyjde.

Nepřijatý hovor byl z čísla, které není z České republiky. Volám zpět a tuším, že to bude asi Ing. Valúch. Měl jsem pravdu.

„Chtěl jsem se jen zeptat, jak do dopadlo?“

„Děkuji, dobře. Policista někam zavolal a pak už říkal, že to je v pořádku.

„Ano, volal jsem jim já. Omlouvám se.“ říká do telefonu Daniel Valúch.

„Nic se neděje, všechno dobře dopadlo.“

„Tak se mějte krásně a ať se vám zbytek výletu vydaří,“ loučí se Daniel.

Už na večeři přišla většina účastníků zájezdu umytá a převlečená a bylo vidět, že jsou rádi, že se mohli opět osprchovat. Po večeři jsme pak uklidili hrnec i lavice a stůl, které pro nás přivezli a na místě složili řidiči. Dobu do ulehnutí do postele trávil každý po svém: hraním her, procházkou po okolí hotelu, povídáním si se spolužáky, …

Doufám, že se zítřek v Chamonix vydaří. Dnes bylo zataženo s občasnými přeháňkami; ta poslední nás přitom překvapila při přípravě večeře. Začalo poprchávat a když jsme se podívali nad sebe, neviděli jsme z čeho prší. Ale po zbytek přípravy a konzumace večeře bylo už zase slunečno. Uvidíme tedy, jak to bude zítra …

Snídaně v hotelu

Krátce před půl osmou vcházím do recepce hotelu, abych zjistil, zda už účastníci naší exkurze snídají. Recepce je plná a kromě dvou nebo tří běžných návštěvníků hotelu jsou stoly uvnitř i venku na verandě hotelu obsazeny našimi. To je přívětivé a snad tedy snídaně proběhne bez problémů. Občas byla sice přerušená zmateným pobíhám paní recepční, která doplňovala zásoby a myla nádobí. Nějak se nemohla smířit s tím, že nás přišlo více, než je míst k sezení uvnitř. Nicméně snídající žáci venku jí nevadili a my jsme holt občas počkali pár minut, než se umyly v myčce již použité hrnky a misky.

„Vyšel jsem se také podívat, kolik lidí snídá,“ svěřil se mi později během dne kolega Kopečný. „A byl jsem překvapen, kolik lidí tam už bylo. Komentoval jsem to slovy, že je fajn, že tu už je tolik lidí. Na to mi jeden z vašich žáků odpověděl otázkou: Dovedete si představit, že tu nikdo nebude a pan profesor Reichl nás půjde budit?“ usmíval se.

Po snídani jsme dobalili svoje věci, obešel jsem pokoje, abych upřesnil čas odjezdu a upozornil na vhodné oblečení na cestu. Rozhodli jsme se, že pojedeme do Chamonix a riskneme výlet do hor.

Cesta do Chamonix

Jen jsme krátce před devátou hodinou ranní od hotelu vyrazili, začalo pršet. Nejdříve jen tak drobně, později, když jsme najeli na dálnici, se déšť začal stupňovat. Stěrače před předním sklem pravidelně kmitaly a já už měl připraven osvědčený kvalitativní manometr, který jsem vyrobil za lehké pomoci Lenky Matějíčkové a kolegy Kopečného z prezervativu a prázdné PET láhve. Prezervativ připevněný gumičkou k láhvi jsem do ní vsunul už krátce po odjezdu z hotelu a již cestou do Chamonix se začal pomalu nafukovat, což byla jednoznačná známka poklesu tlaku vzduchu. Paralelně se mnou začal s pomocí čidla tlaku a sondy GPS od firmy Vernier měřit závislost tlaku na nadmořské výšce Jarda Skala. Též kolega Kopečný porovnávat velikost prezervativu s údaji tlaku na jeho přístroji GPS a s hodnotami na Jardově LabQuestu.

„Pane profesore, opravdu jedeme do hor?“ objevila se za mnou najednou Markéta Sovová.

„Ano, jedeme,“ říkám pevně a přitom upřeně sleduji pilně pracující stěrače na předním okně.

„A nemůžeme to ještě změnit? Podívejte se, jak venku hrozně prší,“ téměř plačtivě říká Markéta.

„Neboj, to se zlomí, do Chamonix nám zbývá ještě asi 50 kilometrů a to se ještě změní,“ snažím se, aby můj hlas působil pevně, rozhodně a optimisticky. Sám té své větě chci věřit.

Za občasného fotografování hor tyčících se v dáli přijíždíme do Chamonix. Déšť postupně ustává. Řidiči se snaží popojet blíže ke stanici vláčku, kterým chceme vyjet na náš výlet. Nakonec se ale vracíme zpět na původní záchytné parkoviště, protože v okolí nádraží vláčku nebyla žádná možnost trvalého parkování. Během těch asi dvaceti minut, během kterých jsme projeli Chamonix, přestalo pršet. Vystupujeme tedy z autobusu a obloha nad námi se začíná postupně rozjasňovat.

V Chamonix

„Jdeme na vláček, který vede do Montenvers v nadmořské výšce 1913 metrů nad mořem. Tím se dostaneme výše o celých 878 metrů, než jsme nyní. Na Aiguille du Midi v nadmořské výšce 3842 metrů nad mořem nepojedeme. Cena lístku za lanovku je vyšší a navíc není jasné, jaké tam bude počasí. V Montenvers by mělo být relativně slušně,“ seznamuji všechny s plánem dnešního výletu.

Ozve se sice mírné reptání, že bychom to měli risknout vyjet výše a podobně, ale svoje rozhodnutí nezměním.

„Ve čtyři hodiny odpoledne odjezd směrem na Prahu,“ doplňuji a vyrážíme směrem k nádraží.

Je smutné, že první naše kroky vedou přes jakousi skládku, ale nakonec procházíme malebným horským městečkem, jak jsme očekávali. Cesta na nádraží trvá poněkud déle, než místním, protože cestou fotografujeme nádherná panoramata tvořená alpskými velikány.

Zakupujeme lístky na vláček a ten, který odjíždí za pár minut, necháváme cíleně odjet bez nás. Jednak bychom se do něj už všichni nevešli, navíc bychom patrně nezískali pěkná místa u oken a nemohli tak fotografovat. Zdržení ale nebude velké, protože další vlak jede za půl hodiny.

Montenvers

Krátce po půl dvanácté tedy vyrážíme směrem na Montenvers uvelebení u oken tak, že majitelé fotoaparátů mohou fotit to, co je uchvátí. Během necelé půlhodinky jsme u cíle. Fyzikální nadšenci kontrolují prezervativ, který ční nad PET láhví přivázanou na mém batohu, ostatní se kochají krásou okolních hor.

„Tohle,“ ukazuji Lence Matějíčkové po výstupu z vláčku, „býval ledovec. Ještě při naší výpravě v roce 2006 byl jasně patrný a sahal až sem na úroveň té lanovky.“

„Vážně? To je teda síla,“ diví se ona při pohledu na pláň plnou kamenů, na které není po ledovci žádná stopa.

Ukazuji, kde je co zajímavého, a žáci se po skupinkách trousí na zajímavá místa, o kterých jsem mluvil nebo která doufají objevit sami. Na jednom místě je to opravdu zajímavé, protože musíme překonat přibližně desetimetrový úsek sněhu, na kterém se navíc zastavili a fotografují se Japonci. Každý si vybral svůj způsob, jak tento hrdinství vyžadující úsek překonat. Nejrychlejší byl Daniel Lukeš; na konci úseku si přidřepl, zapnul svůj fotoaparát a čekal na první oběti, které by zvěčnil při jejich pokusech o překonání tohoto místa. Jeden z nejkurióznějších způsobů překonání tohoto místa zvolila bezesporu Lenka Matějíčková.

Někteří z nás měli i to štěstí, že se mohli v rámci zakoupeného lístku svézt i kabinkovou lanovkou, kterou střídavě vypínali a zapínali v závislosti na tom, zda foukal silný nárazový boční vítr.

Sladká tečka

Počasí nám po celou dobu procházek v okolí Montenvers i po následné cestě zpět do Chamonix přálo. V Montenvers se sice kolem druhé hodiny odpoledne zatáhlo a začal foukat vítr, ale dole v Chamonix bylo krásně: svítilo sluníčko a bylo dost teplo. Takže posezení ve venkovní kavárně bylo ideální ukrácení času do srazu u autobusu. Palačinky, zmrzlinové poháry či káva určitě stály za to obětovat několik euro.

Jízda mezi horami

Krátce před čtvrtou hodinou se scházíme u autobusu a většina z nás se převléká do cestovního oblečení (kraťasy, sandály nebo pantofle, …). Po čtvrté hodině vyjíždíme z Chamonix a další zhruba hodinku jedeme ještě mezi horami v krásných údolích, která jsou nádherně osvětlená sluncem. Místa u okének vhodná pro fotografování jsou tedy obsazená a je slyšet pravidelné cvakání závěrek fotoaparátů.

S vjezdem na dálnici se mění ráz krajiny, která též láká k fotografování. V autobuse vládne pohoda: účastníci exkurze si povídají o všem možném a řada chlapců dychtivě očekává SMS od svých blízkých o právě probíhajícím semifinálovém utkání mistrovství světa v ledním hokeji. Spolu s řidiči začínáme také vyhlížet vhodné parkoviště, na kterém bychom připravili dnešní večeři. Parkoviště přitom musí splňovat poměrně náročné podmínky - ostatně stejně jako parkoviště, na kterém jsme ve čtvrtek večer večeřeli párky. Parkoviště se nám musí líbit, musí na něm být odlehlé místo, na kterém by bylo možné vařit bez obav z toho, že se to někomu nebude líbit, … Na třetím parkovišti, na které jsme vjeli, se nám líbí. Je to právě to poslední parkoviště, na kterém musíme kvůli dodržení dopravních předpisů zastavit. Je krátce před osmou hodinou večer.

Večeře

Řidiči vybalují vařič, hrnec, konzervy guláše a chléb a parta asi pěti lidí se pouští do přípravy večeře. Ostatní buď hladově pokukují kolem nebo hrají karty. První várka asi 35 konzerv je za chvíli v hrnci a začínáme s ohřevem. Po ohřátém guláši je taková poptávka, že musíme přihřát další várku. Tento postup je ale výrazně lepší, než kdybychom museli vyhodit již ohřátý guláš.

Po večeři alespoň částečně umyjeme nádobí od největší špíny, protože umýt ho dokonale ve studené vodě tekoucí u záchodků prostě nelze. V devět hodin večer nasedáme a pokračujeme v další cestě.

Praha volá

Na dotaz vzešlý od některých účastníků ohledně případného puštění filmu odpovídám, že musíme počkat, až se dostaneme do Německa. Ve Švýcarsku, kam jsme se po odjezdu z francouzského Chamonix vrátili, není sledování filmů v autobuse kvůli autorskému zákonu možné. Nicméně po příjezdu do Německa se nějak na filmovou produkci zapomnělo, a tak zbytek cesty strávíme bez filmu.

Cesta do Prahy

S jednou další zastávkou na případnou hygienu a toaletu pak pokračujeme přes Německo zpět na Rozvadov, kde jsme Českou republiku před dvěma dny opustili. Cesta do Prahy probíhá bez komplikací, a tak krátce po půl šesté přijíždíme na Smíchovské nádraží.

Všichni jsme se v pořádku vrátili zpět. Nikdo nic neříkal, takže snad byli všichni účastníci zájezdu spokojení.

© Jaroslav Reichl, 28. 5. 2012