Exkurze CERN 2016

V červnu roku 2015 byl ten správný čas začít plánovat exkurzi do CERNu na jaro 2016. Vedení SPŠST Panská dalo souhlas a mohli jsme tedy začít plánovat. Jenže objednávací systém CERNu nově neumožňoval rezervovat exkurzi dříve než devět měsíců předem. A pro naši školu byl vzhledem k maturitním zkouškám, exteriérovým cvičením, sportovním kurzům a dalším aktivitám spojených s koncem každého školního roku jednoznačně dán termín exkurze. Proto jsem velmi pečlivě hlídat webové stránky CERNu i během letních prázdnin, aby bylo možné rezervovat exkurzi na námi vybraný termín. To se podařilo, a tak bylo možné kontaktovat cestovní kancelář, aby si pro nás vyhradila termín.

Na základě dobrých zkušeností z výprav v letech 2006, 2008, 2010, 2012 a 2014 jsme se drželi osvědčených scénářů.

Začátek výpravy ...

Čtvrtek 31. 3. 2016Přednáška ...

Ve čtvrtek 31. 3. 2016 se proto konala v učebně fyziky SPŠST Panská v budově v Malé Štupartské přednáška pro ty žáky, kteří se účastní květnové exkurze do CERNu. Stalo se již tradicí, že před samotným výjezdem do střediska částicového výzkumu nedaleko Ženevy ve Švýcarsku uspořádáme pro žáky základní přednášku.

Důvodů pro uspořádání přednášky je několik:

připomenout základní organizační informace;

dozvědět se o činnosti CERNu a základních fyzikálních principech urychlovačů dříve, než CERN skutečně navštívíme;

ukázat případným sponzorům exkurze, že máme skutečný zájem a jsme schopni exkurzi věnovat i část volného času.

Po základních organizačních pokynech ohledně celého zájezdu jsme se pustili do vlastní fyzikální problematiky. Cílem bylo vysvětlit základní podstatu zkoumání částic, důvodů tohoto zkoumání a význam této činnosti pro lidstvo. V rámci hodin fyziky se žáci této problematice budou také věnovat, ale v případě většiny účastníků exkurze až po jejím skončení. Proto je nutné základní principy připomenout předem.

Postupně jsme probrali:

názory na stavbu hmoty od starořeckých učenců až po Rutherfordův model atomu;

metody zkoumání vlastností částic;

typické rozměry a energie částic;

historii vzniku CERNu, vývoj zařízení v CERNu a objevy učiněné tamními vědci;

základní části urychlovače částice včetně fyzikálního popisu dějů, které v něm probíhají;

význam bádání v CERNu pro běžného obyvatele.

Tam, kde to bylo možné, byly uváděny vhodné analogie, drobné experimenty a mnemotechnické pomůcky, aby se žáci během devadesáti minut, po které přednáška trvala, v problematice orientovali.

Krátce po půl čtvrté jsme se rozešli s tím, že další společné setkání bude nejpozději ve čtvrtek 12. 5. 2016 v 0:15 na parkovišti nad hlavním nádražím Praha.

On The Road ...

Čtvrtek 12. 5. 2016Odjezd z Prahy, muzeum Speyer, ubytování v hotleu

Málem infarktová předehra

Ve středu kolem páté hodiny odpoledne, když jsem vyřizoval jednu z posledních várek mailů před odjezdem na plánovanou exkurzi za krásami a technickými vymoženostmi Evropy, zazvonil mobilní telefon.

„Dobrý den, tady Havel, cestovní kancelář,“ ozvalo se ze sluchátka a já málem spadl ze židle, na které jsem seděl. Za sedm hodin je sraz s účastníky budoucího zájezdu a teď by se to mělo měnit? Jak to dám vědět účastníkům takhle narychlo? No, uvidíme!

„Nebojte se, nic se nemění, odjezd v půl jedné v noci platí,“ pokračuje pan Havel.

„Uf, tak to jsem opravdu rád,“ oddechnu si.

„Jen mám problém. Autobus, který měl jet, se vrátil včera z Itálie a přijel s poruchou spojky. Proto nechce na další cestu jet. Mám už domluvenou náhradní dopravu, ale nestihnu řidičům předat papíry, které pro vás mám připraveny. Mohl bych vám to dovést, pokud jste doma?“

„Tak to jsem rád, že se nic nemění,“ už uvolněně odpovídám. „Doma jsem, ale nebydlím v centru Prahy.“

„Já vím, adresu mám. A já mám v Praze nějaké vyřizování vaším směrem, tak bych se stavil, jestli to nevadí.“

„Mně určitě ne.“

„Prima - byl bych tam mezi půl devátou a devátou večer. Je to možné?“

„Ano, jsem doma,“ odpovídám už zcela uklidněn. Současně oceňuji, že pan Havel je ochoten dojet za mnou.

„Prima, tak jsme domluveni. Zatím se mějte,“ loučí se pan Havel.

Krátce po deváté večer pan Havel skutečně dorazí a příslušné dokumenty mi předává. Nic tedy nebrání tomu, abych o dvě hodiny později v klidu odjel na místo srazu.

Odjezd z Prahy

Na místo srazu - na parkovišti u hlavního nádraží v Praze - přicházejí všichni účastníci včas. Někteří dokonce i s předstihem. Ze všech je vidět nadšení, jak se těší. Uvidíme, jak se budou tvářit po návratu zpět do Prahy za čtyři dny. Žertujeme, žáci se ptají, co je konkrétně čeká, já odpovídám částečně vážně a částečně v legraci - prostě se společně těšíme na nadcházející hodiny. Dorazili také učitelé účastnící se zájezdu: tradičně Jakub Šerých a poprvé kolegyně Karin Venhauerová. Zejména z ní nadšení čiší - těší se strašně moc, a to slyšela o exkurzi do CERNu pouze z vyprávění Jakuba Šerých.

Kolem čtvrt na jednu přijíždí autobus firmy Uchytil. Vystupují dva řidiči Pavel Uchytil a Roman Antl, kteří už na první pohled vypadají pohodově, a my věříme, že snad zájezd bude i z tohoto hlediska v pořádku. V tu dobu jsme nemohli tušit, v jak pohodové a přátelské atmosféře celá cesta, přejezdy a autobusové výlety díky nim proběhnou.

Nakládáme zavazadla a žáci vzorově čekají před autobusem.

„Mohou jít dovnitř?“ ptám se řidičů.

„Proč by nemohli?“ usmívá se Pavel Uchytil.

Před přivítáním pasažérů v autobuse domlouváme s řidičem cestu: „Dáme hodinku pauzu na Rozvadově, pak hodinku pauzu na jednom odpočívadle před tím muzeem. To nám akorát vyjde a přijedeme tam na devátou.“

„To je fajn, otevírají totiž v devět,“ souhlasím s časovým plánem.

Pak nás Pavel Uchytil vítá v autobuse. Už během projevu je zřejmé, že bude v autobuse příjemná nálada. Moravský přízvuk řeči totiž nemůže znamenat žádné nesnáze.

„Po příjemném přivítání od pana řidiče nás teď čeká troška předpisů,“ přebírám mikrofon. Během krátkého projevu seznámím všechny s pravidly, která budeme na zájezdu dodržovat, včetně velmi flexibilního školního řádu platícího ve všech místech, kam vstoupíme. Pozornost věnuji také plastovému kelímku od hořčice s nápisem Pokuty. Tato motivace pro včasné příchody se velmi osvědčila i v minulých letech pořádání tohoto zájezdu.

„To není nic proti vám,“ usmívám se. „Jedeme 1000 kilometrů od domova, abychom něco viděli a aby nám zodpovědní pracovníci ukázali část své profese, někde nás provedli a podobně. A některé návštěvy jsou naplánovány už nyní na minuty. Bylo by proto krajně nevhodné se zpozdit jen proto, že někdo musí dojíst snídani nebo se dozubat. Takže proto je tu ten kelímek. Za každou minutu účtujeme 10 peněz v měně státu, na jehož území právě budeme,“ dodávám na závěr.

„A sakra - tolik peněz s sebou nemám,“ zaúpí někdo v potemnělém autobusu. Uvidíme, jak se kelímek letos naplní!

Když žáci stvrdí podpisem, že pravidla vzali na vědomí, popřeju jim příjemnou cestu.

Sborový zpěv

Během cesty se ozve ze zadní části autobusu, kterou okupují žáci třídy 13L, sborový zpěv. Zpívají známé i méně známější populární písně napříč žánry a interprety. Důležitá je hlasitost a nadšení.

„Přemýšlíte u zpěvu hlavou?“ ptám se při zastávce na Rozvadově.

Vzhledem k zarytému mlčení žáků pokračuji dále: „Nevadí vám, že pod vámi spí druhý řidič?“

„Co? Kde? To jako fakt?“ ozývají se udivené otázky žáků.

„To nevíte, že má dole v busu ložnici, aby se mohl vyspat a byl čerstvý na další jízdu?“ ptám se zase udiveně já.

„Aha, tak to je hustý!“ shrnuje za všechny Jirka Budil.

„Já bych se nebál,“ usmívá se Matěj Duroň. „Za chvíli přejedeme hranice a dojdou jim data s melodií i texty.“

A měl pravdu!

Těšení se na motokáry

Na rozvadovském odpočívadle jdou někteří nadrženci do provozovny označené žlutým tryskajícím pramenem na červeném pozadí, aby ukojili svojí touhu po různých typech opečených housek, smíchané zelenině či jiných dobrotách. Ostatní lustrují nabídku místního krámku vedle benzínové stanice nebo jen postávají vedle autobusu.

„Pane učiteli, kam vlastně teď jedeme?“ ozve se hláška, která nás provázela během celého zájezdu a která byla stejně frekventovaná jako „Už tam budeme?“.

„Míříme do muzea ve Speyer,“ odpovídám.

„Tam jsou ta letadla, ne?“ ptá se kdosi.

„Taky,“ usmívám se. „Tam toho je poměrně dost. A před muzeem se můžete možná taky vyžít,“ dodávám.

„Jak to?“

„No tuším, že za jedno ojro je tam možné se projet na motokárách.“

„Ne ne,“ vrhne na mě překvapivý a natěšený pohled Matěj Dongres.

„Jo, ale nutno podotknout, že jsou pro malé děti,“ upozorňuju.

„To nevadí!“ nadšeně se směje Matěj.

„Hej, to bude hustý,“ těší se jak malej Jarda Dan Kylar.

„No já nevím, třeba se vám to nebude líbit,“ nechávám si otevřená pověstná zadní vrátka. Ale natolik znám žáky třídy 13L i okolo stojící žáky třídy 14M, že je mi jasné, jak budou z motokár a dalších atrakcí, o kterých jsem zatím nemluvil, nadšení.

V dalším družném hovoru utekla hodinka čekání jako nic, a tak můžeme pokračovat dále.

Nesprávné muzeum

„Tady dáme přestávku taky hodinku, a pak už to máme asi 15 minut do cíle,“ otáčí se mě na parkovišti krátce před půl osmou řidič.

„Prima, to je fajn.“ souhlasíme s kolegou Šerých a už se těšíme, protože jsme v muzeu ve Speyer už byli při minulé cestě do CERNu.

Hodinka strávená na parkovišti uběhne opět velmi rychle. V družném hovoru u snídaně (buď té od maminky nebo zakoupené v místním obchůdku), plánováním, co si koupit za lístek ze záchodu nebo jen kocháním se kolem. Kochání ale tentokráte neskýtá úplně dobré vyhlídky. Je zataženo, ne příliš teplo a ani předpověď na další dny není úplně nejpříjemnější pro naše účely. Ale uvidíme.

„Není vám zima v těch kraťasech?“ ptá se kdosi.

„Není, navíc tím dávám jasně najevo, že se toho počasí, které se na nás chystá, nebojím,“ odpovídám.

Nastupujeme do autobusu a pokračujeme k vytouženému cíli. Po pár minutách autobus míří na parkoviště, které je obklopeno modely letadel.

„Tak jsme tady,“ otáčí se na nás řidič.

Podíváme se na sebe s Jakubem poněkud nedůvěřivě.

„Ale to není ono,“ začínám opatrně.

„Mám tu tuhle adresu,“ usmívá se řidič a cituje údaje z přístroje GPS a z instrukcí, které dostal od cestovní kanceláře.

„Ale my máme objednávku v jiném muzeu,“ namítám a ukazuji objednávku s adresou muzea.

„Jasně, jenže Speyer je název oblasti a ne města,“ vysvětluje řidič, ale ochotně zadává informace o nové adrese do přístroje GPS. „Je to asi 40 km,“ informuje, když se místo objeví na displeji přístroje. „Kdybychom to věděli rovnou, nedělali bychom ty dvě pauzy tak dlouhé,“ říká omluvně.

„To je v pořádku, jen když se to vysvětlilo,“ říkám uklidněn.

Během necelé půlhodinky stojíme již před správným muzeem, na jehož prohlídku máme čtyři hodiny. A letos bez filmu, takže skutečně můžeme čtyři hodiny nasávat atmosféru muzea.

Muzeum Speyer - předehra venku

„Jééé, pane učiteli, to jsou ty motokáry?“ ptají se okamžitě po příchodu k muzeu kluci ze třídy 13L.

„Ano, to jsou ony,“ ujišťuji je a pokračuji dále k pokladnám, abych zaplatil za naši výpravu vstupné. Na rozdíl od problémů před dvěma lety proběhne letos vše v pohodě a bez problémů.

Rozdám lístky všem žákům, upozorním je na výrazné exponáty, které mohou vidět, a pak se vracím před muzeum, kde fyzikové skoro ze všech tříd, které se zájezdu účastnily, ovládli motokáry, jízdu po napnutém laně nebo sjezd v loďce z výšky do vodní nádrže. Za každou z atrakcí se platí částka jedno euro, takže se to některým z nich dost prodražilo. Řada z nich totiž nosila drobná eura od pokladen, kde si rozměňovala papírové bankovky, po hrstech. Nicméně během užívání si všech dostupných atrakcí vypadali všichni velmi spokojeně a nadšeně. Prostě si to užívali plnými doušky.

„Škoda, že už mám pro vás závěrečné testy vytištěné,“ smutním, když fotím jejich fyzikální kreace. „Tady získávám velmi kvalitní materiál, který by zavdal mnoho námětů na mojí oblíbenou otázku.“

„Myslíte zakreslete síly nebo proč?“ ptá se Vojta Mareš.

„Obojí!“

Postupně se ale přesunujeme všichni dovnitř do areálu, kde čekají další zajímavá lákadla.

Muzeum Speyer

Exponáty uvnitř muzea byly zajímavé z jiných důvodů, než různé fyzikální atrakce venku. Byly k vidění staré automobily, vlaky, letadla, ponorky a další dopravní prostředky. Některé z nich byly zajímavé z hlediska svých parametrů, které byly v době vzniku exponátu na světové úrovni, jiné byly a stále jsou zajímavé z hlediska použitého designu, materiálu, doplňků, tvaru karoserie a podobně.

Některé z nás ale více zaujala možnost si projít některé z vystavených exponátů. Projít se ponorkou, letadlem firmy Boeing nebo se podívat na zařízení zaoceánské lodi - to není možné každý den. Proto jsme všichni tuto možnost ocenili. Bylo možné též nahlédnout částečně do vysloužilého raketoplánu Buran. Při náhodném setkání u některých exponátů nebo pod nimi, jsme se vzájemně posílali na již prohlédnutá místa s tipem, čemu při prohlídce věnovat pozornost. Několikrát se stalo, že mě oslovila u některého z exponátů skupinka žáků a řešili jsme technické parametry, základní principy pohybu, vlastnosti materiálů a podobně. Bylo zkrátka vidět, že to všechny zajímá a každý si našel to svoje.

I v areálu muzea bylo možné se svézt na motokárách. Někteří nemohli odolat a zkoušeli svůj řidičský um i zde. Někteří též využili možnost sklouznout se tunelem, který začínal na palubě jednoho z vystavených letadel, ve speciálním pytli dolů.

„Jak můžeš jet tak blbě?“ komentoval jsem dojezd jednoho ze žáků. „Copak nevíš nic o smykovém tření?“

„Já za to nemůžu, to ten pytel,“ bránil se žák.

„Žádný pytel! Kdybys jel fyzikálně dobře, musíš dojet výrazně dál,“ dodávám.

„Kam až myslíte, že bych měl dojet?“

„No, aby to bylo fyzikálně na tři, tak skončíš metr od ústí tunelu. Na dvojku by to bylo do poloviny cílové rovinky,“ ukazuji na konkrétní místo. „No a na jedničku …“

„… támhle na konec areálu,“ doplňuje spolužák a ukazuje pomyslnou trajektorii, která vede po velmi hrubém betonu.

„Ano, přesně tak,“ usmívám se a oceňuji pohotovou reakci.

S tím, jak se postupně blížila jedna hodina odpoledne, kdy byl sraz u autobusu, začali jsme pomalu mířit k východu muzea. Někteří využili pohostinnost místního občerstvovacího zařízení, někteří se cestou k východu stavili ještě v krámku se suvenýry.

Minutu před jednou hodinou jsme v kompletním osazení v autobuse a můžeme vyrazit na další cestu směrem na Ženevu.

Neplánované zdržení

Cesta až na hranice Německa se Švýcarskem probíhá bez problémů. Problém nastane při vjezdu do Švýcarska, kde se dostaneme do kolony, která nás na více než hodinu zdrží. Osádka autobusu to nese v pohodě, protože během čekání v koloně stihneme shlédnout jeden film.

O poznání méně optimistický je výhled ven. Slovy Jakuba Šerých venku mží a občas začne mrholit. Slovy ostatních se jedná o vytrvalý déšť, který je místy přerušován.

„To počasí vypadá přesně tak, jak jsem si to představoval podle té předpovědi,“ libuje si Jakub.

„No já jsem doufal, že to bude vypadat optimističtěji,“ usmívám se. „Tak zítra budeme v CERNu, tak počasí vlastně může být jakékoliv, ale důležitější je ta sobota.“

„Uvidíme, ale ty hory optimisticky nevidím,“ uzavírá debatu o počasí Jakub.

Jakmile se dostaneme z kolony a najedeme na dálnici, otáčí se na nás řidič.

„Máme zpoždění, ale dojedeme to. Jak to půjde, uděláme zastávku na záchod a občerstvení, ale nebude dlouhá. Měli bychom tam být do dvaceti hodin, aby bylo vše v pořádku podle zákona. Ale když přetáhneme kvůli koloně, zdůvodníme to.“

„Hlavně, aby nás tak pozdě vzali v tom hotelu,“ strachuje se Jakub.

„Já myslím, že tam žádné omezení není,“ uklidňuji ho a sám se snažím tomu věřit.

Kolem šesté hodiny stavíme na krátkou chvíli na odpočinek. Venku právě mrholí, takže si všichni můžeme udělat představu o počasí na vlastní kůži. Dobrou náladu to ale nikomu nezkazí.

Hotel Formule 1

Bez dalších komplikací nebo zastávek míříme k hotelu Formule 1, který se nachází na území Francie nedaleko cíle naší zítřejší cesty. Je krátce po deváté hodině večer.

Jdeme s Jakubem k recepci, kde je nutné se nahlásit a doplatit (dle instrukcí cestovní kanceláře) jeden pokoj. Zaplatíme, vše domluvíme, dostaneme hesla od pokojů a vracíme se zpět k autobusu.

„Tohle je divné,“ říkám. „Má nás být 49 včetně řidičů a tady máme napsaný počet 47 a k tomu příslušný počet snídaní. Ale přitom počty lůžek na pokojích jsou dobře.“

„Aha,“ dívá se Jakub, ale ani jeden z nás nerozumíme francouzskému textu.

„Ale počet pokojů je správný,“ dodávám já.

„Jedině se zeptat Šarloty Horáčkové,“ napadá nás.

Šarlota potvrdí naše domněnky ohledně počtů, a proto se vydáváme společně k recepci znovu. Tam po chvíli družného rozhovoru Šarlota zjišťuje, že vše je v pořádku. Nikdo prý ráno nebude kontrolovat, kolik nás na snídani je.

Uklidněni se vracíme zpět do autobusu. Předáváme žákům základní informace o fungování hotelu (kódy na dveře pokojů, semafory na záchody a sprchy, čas snídaně) a na závěr informujeme o zítřejším programu.

„Zítra nás čeká CERN, to, proč jsme jeli 1000 kilometrů přes Evropu. Všichni si vezměte uzavřenou obuv, protože v sandálech by vás možná nepustili do některých hal. Ráno budete tvořit spojitou frontu na snídani. Jakmile bude ve frontě mezera, jdu si pro vás na pokoj,“ dodávám s úsměvem. „Odjezd je v 8:30,“ usmívám se s kasičkou na pokuty za pozdní příchody v ruce.

Po rozdání kódů k pokojům kdosi zjišťuje nejbližší možnost stravování: je to i z domova známý podnik se žlutým tryskajícím pramínkem na červeném pozadí. Nachází se nedaleko hotelu, a proto tam snad všichni postupně vyrážíme.

Způsob objednávání, ceny i zmatenost personálu náš trošku překvapí, ale jídlo si dáme. Pár metrů je otevřená jakási ne moc vábně vypadající hospůdka, o kousek dál je zavřený supermarket. Jinak nic.

„Já jsem myslel, že to je elektroobchod,“ svěřuji se opatrně Jakubovi. „Jak jsme jeli kolem, viděl jsem nápis elektroněco, tak pro mne bylo jasno.“

„Jsem na tom stejně,“ usmívá se Jakub. A jak jsme zjistili později, nebyli jsme s touto myšlenkou sami.

Pátek 13. 5. 2016CERN

Hotel Formule 1

Snídaně v hotelu probíhá bez jakýchkoliv problémů. Osazenstvo jednoho pokoje sice přišlo později, než ostatní, ale najíst v termínu se stihli všichni.

Krátce před půl osmou jsme už skoro všichni v autobuse. Pouze tři opozdilci dobíhají už otáčející se a téměř vyjíždějící autobus.

„Budou platit, budou platit,“ ozývá se nadšeně sborem celým autobusem. Zavedení pokut mělo evidentně svůj smysl. Nakonec jsme benevolentní a cenu za tři pozdní příchody zmírňujeme.

Poté již nic nebrání tomu vydat se na zhruba desetiminutovou cestu k CERNu.

CERN - technické trable

Před branami CERNu nás vítá náš celodenní průvodce Ing. Daniel Valúch, který se nám, jako ostatně již v několika minulých letech, bude věnovat po celou dobu naší návštěvy v největším evropském středisku jaderného výzkumu. V tomto smyslu jej představuje i Jakub Šerých.

Míříme do nové přednáškové místnosti, kde pro nás má Ing. Valúch připravenou přednášku.

„Vy jste vždy z Panské perfektně připraveni na zdejší exkurzi,“ říká na úvod během, jak doufá, krátké doby, než připojí svůj počítač k vybavení učebny. „Přesto pro vás myslím pár zajímavých informací. Na úvod pro vás mám dárek. Stalo se již tradicí, že si Panská z CERNu vždy něco odváží, i když občas to nemusí být snadné,“ usmívá se Daniel a naráží na pokus o zatčení řidičů a mě před několika lety. „Dnes to ale bude snad bez problémů. Jeden dárek mám přímo pro Jakuba, druhý pak pro vás ostatní. Získá ho ten, kdo bude mít nejvíce otázek a bude během exkurze nejaktivnější,“ dokončuje Ing. Valúch úvodní řeč a vyndává z tašky části supravodiče pro výrobu cívky, která se používá v detektoru. Jeden větší kus je pro Jakuba Šerých, dalších asi pět hodlá po skončení exkurze rozdělit mezi účastníky.

Mezitím se snaží připojit bezdrátovou myš a klávesnici k počítači v sále. Když se nedaří, začíná mu pomáhat i Jakub Šerých. Postupně projdou všechny možné konektory, zásuvky a zástrčky, vyzkouší různé připojení Danielova notebooku - a stále nic. Pak dokonce postupně prozkoumají zákoutí serveru, který je ukryt za dvířky v rohu učebny. Mezitím Daniel několikrát telefonuje o radu technikům budovy, Jakub vypráví historku o počtu slaidů na hodinovou přednášku.

I když již zkoušeli vyměnit baterie do bezdrátových periferií několikrát, nakonec ke zprovoznění techniky v učebně vedla právě tato cesta.

„Tak můžeme tedy konečně začít s prezentací,“ pokračuje Daniel v přednášce, kterou již začal bez promítání slaidů, zatímco Jakub se snažil o připojení zařízení.

Přednáška trvá přibližně 40 minut a po ní Daniel zodpovídá dotazy z publika.

„Pokud nejsou dotazy, vyrazíme dále. Končíme přesně na čas,“ uzavírá Daniel přednášku. „Rozdělte se na poloviny a budeme pokračovat dále.“

CERN - kontrolní místnost a AMS

Rozděleni na dvě skupiny vyrážíme na dvě různá stanoviště. Na jedno jedeme autobusem.

Návštěva kontrolní místnosti ohromí. A to nejen proto, že Daniel je schopen pomocí dotykové obrazovky ovládat animace zobrazující základní fyzikální principy urychlovače, průletu svazku částic jednotlivými komponentami urychlovače i fyzikální princip jednotlivých detektorů. Ale hlavně proto, že po jednom z dotyků obrazovka zprůhlední a je vidět do kontrolní místnosti, z níž se řídí provoz celého CERNu. Daniel zasvěceně popisuje, co můžeme v místnosti vidět. Pak vyzívá několik z nás, že si mohou jít místnost prohlédnout zevnitř. Vybíráme dobrovolníky a ti jdou dovnitř. Ostatní je pozorují přes průhledné sklo. Po návratu nabízí ještě jednu netradiční část exkurze: vybraní žáci se mohou jít podívat do jeho „elektrického království“ - laboratoře napěchované elektronikou, kterou má Ing. Valúch plně pod kontrolou.

Druhá skupina se věnuje návštěvě kontrolního střediska detektoru AMS, který je výjimečný tím, že se nenachází v komplexu urychlovačů a detektorů ve zdejším komplexu. Tento detektor je umístěn na oběžné dráze Země - konkrétně na palubě kosmické stanice ISS. Kolega Ing. Valúcha představuje základní fyzikální princip tohoto detektoru, jeho parametry i výhody detekce částic na kosmické stanici a ne na Zemi. Kromě jiného máme možnost si nahlédnout i do kontrolní místnosti, z níž je činnosti detektoru řízena a monitorována. Na velké obrazovce dominující přední stěně místnosti je zobrazována také aktuální poloha družice ISS vzhledem k povrchu Země.

Po výměně skupin a zopakování stejného povídání pro druhou skupinu, nastupujeme do autobusu a míříme na další zastávku naší exkurze.

CERN - hala SM18

Hala SM18 je určená pro testování jednotlivých komponent, které se používají v místních urychlovačích a detektorech. Již několik let není možné halou procházet a obdivovat vše z blízka, ale je možné pouze do haly vstoupit a podívat se na vystavené modely jednotlivých částí urychlovače a poslouchat výklad odborníků, jak tyto části fungují.

„Rozdělte se na čtyři skupiny a pak rychle vystupte,“ velí Daniel před příjezdem k hale. Rozdělení na skupinky je rychlé a bez výrazného zdržení můžeme následovat čtyři průvodce (Daniela a tři jeho kolegy) do haly. Jednotlivé skupinky začínají svůj výklad v různých místech té části haly, do které mají návštěvníci přístup. Opět všichni uslyšíme a uvidíme všechno, ale nebudeme si alespoň překážet.

Skupinku, ve které jsem byl i já, provází Slovák, který nám přednášel i o detektoru AMS. Poutavý výklad byl občas doplňovaný vhodnými otázkami, které testovaly pozornost žáků nebo schopnost jejich logického uvažování. Poměrně dlouho jsme probírali základní parametry urychlovače pod našima nohama v jakémsi předsálí haly SM18, na jehož stěnách a podlaze byly nakresleny obrazy evokující v nás dojem, že se nacházíme nad krajinou v okolí CERNu. Zde jsme probrali základní parametry urychlovače, způsoby chlazení, možnosti získávání kapalného dusíku a hélia a další zajímavosti. Pak jsme už vstoupili od haly SM18.

Zde jsme postupně prošli část věnovanou návštěvníkům. Náš průvodce nám u každého vystaveného exponátu popsal jeho umístění a funkci v rámci celého urychlovače a doplnil různými technickými zajímavostmi. Některými z nich byli žáci ohromeni, u jiných trvalo o něco déle, než je všichni vstřebali a ujistili se, že je chápou dobře.

Hned na začátku haly jsme si připomněli, která ze sil způsobuje urychlování částic ve smyslu zvyšování velikosti rychlosti a která způsobuje zatáčení částic v urychlovači. Ačkoliv jsme to slyšeli dneska již několikrát, stejně tak na úvodní přednášce před odjezdem, bylo fajn si to znovu uvědomit.

Pak jsme se už přesunuli k jednotlivým komponentám urychlovače, které jsme si mohli zblízka prohlédnout, nafotografovat a získat další informace od našeho průvodce. Vše probíhalo ve velmi příjemné atmosféře, žáci se ptali a byli vůbec velmi aktivní.

Postupně jsem si začal všímat, že jednotlivé skupinky již opouštějí halu a ta naše je stále u prvních exponátů. Ale náš průvodce dál mluvil velmi poutavě i o těch exponátech, k nimž jsme se zatím nedostali. Nicméně nafotografovat jsme si je museli. A to i za cenu, že malinko opozdíme za ostatními.

CERN - uvězněni v hale

Když jsme vešli do bohatě vyzdobeného předsálí asi s pěti žáky, nastal problém. Dveře, kterými se vycházelo ven, nešly otevřít. Předtím, když jsme zde poslouchali výklad, se otevíraly samy při pouhém přiblížení se k fotosenzoru, který je umístěn nad nimi. Ale teď to nešlo! Pochopil jsem, že bez karty zaměstnanců CERNu to nepůjde.

„Jsme zavřený. Pojďte pro nás.“ píšu zprávu Davidovi Bielickému a sázím na to, že bude mít telefon u sebe v provozuschopném stavu. Pro jistotu píšu i Jakubovi Tomaidesovi, ale ten později přiznal, že mu zprávy chodí v cizině s velkým časovým zpožděním. Nezbývá tedy než čekat.

Za necelou minutu se dveře otevírají. A v nich jako první vidím rozesmátou tvář Jakuba Šerých s pokladničkou na pozdní příchody v ruce. A za ním smějící se dav žáků.

„Za to nemůžeme, byli jste moc rychlí,“ obhajuji sebe i uvězněné žáky. Přes drobné výhrady nám nakonec zbytek výpravy pokuty odpustil.

CERN - oběd

Nastupujeme do autobusu a jedeme před recepci CERNu na parkoviště. Odtud velmi svižným a v uvnitř budovy pak i velmi tichým krokem pokračujeme do jídelny. Tam si každý vybere jídlo dle vlastního uvážení, možností, chutí, … Výběr jídel je opravdu velký.

Oběd pak konzumujeme rozmístěni po různých místech jídelny, možná i sedíme vedle slavných fyziků či přímo nositelů Nobelovy ceny. Kdo ví!

CERN - S‘Cool LAB a Mikrokosmos

Po obědě se rozdělujeme na dvě skupiny. První, kterou vedu já, míří do nově otevřené laboratoře S‘Cool LAB určené pro aktivní zkoumání fyzikálních jevů spojených s urychlovačem částic a jeho detektory, druhá, pod vedením Jakuba a Karin, míří do nově upraveného a zmodernizovaného Mikrokosmu.

V laboratoři vítá mojí skupinu, kterou tvoří žáci třídy 13L a Karel Široň ze třídy 13M, Jan Pospíšil. Ten bude současně i naším průvodcem experimentem, který si tu zkusíme: výroba mlžné komory a popis principu její činnosti. Nejdříve projde s využitím prezentace základní fakta o laboratoři, upozorní na dodržování předpisů a používání ochranných pomůcek. Pak už začíná popisovat konstrukci mlžné komory v podmínkách laboratoře.

„Kdo ví, co je mlžná komora?“ ptá se na úvod.

Přihlásí se několik žáků i já.

„Kdo ví, jak funguje?“

Několik rukou poklesne.

„Kdo už jí někdy stavěl?“

Zůstává nahoře jen moje ruka.

„Dobře, tak po dnešku už to budete umět a znát všichni,“ usmívá se a pokračuje ve vysvětlování. Vše vypadá velmi jednoduše, ale závisí na správném dávkování isopropylalkoholu do horní části komory, na utěsnění vnitřního prostoru, na tvaru kusů suchého ledu ve spodní části nádoby, …

„Tak, pojďme na to,“ vyzívá nás po skončení svého povídání.

Žáci si jdou nejdříve pro nádoby a pro suchý led. Se suchým ledem se někteří z nich setkávají poprvé, a proto právě ti musejí věnovat manipulaci s ním více pozornosti. Jedná se o pevnou formu oxidu uhličitého s teplotou přibližně -80 stupňů Celsia. Proto jsou nutné rukavice při nabírání kvádříků suchého ledu z boxu. Sama výroba mlžné komory jde velmi rychle. Několik minut je pak nutné počkat na vytvoření sytých par vypařujícího se alkoholu, v níž může nastat ionizace těchto par průletem nabité částice.

„Ty jo, to je hustý,“ ozývá se po chvíli od první skupinky. Jdu blíž a vidím, že už detekují první částice. A za chvíli přilétají další.

„A teď jak to funguje?“ neodpustím si dotaz. Posupnými návodnými otázkami přicházejí žáci na princip činnosti mlžné komory. Pouze některé pojmy z termodynamiky musím zběžně vysvětlit. Jinak vše zvládnou sami. A to i včetně vylepšení mlžné komory jejím umístěním do homogenního magnetického pole. Žáci pokyvují hlavou a jsou rádi, že jim komora funguje a že společnými silami odhalili i princip její činnosti.

Podobně jsou na tom další skupinky. Pouze jediná měla problém a nedařilo se jim pozorovat prolétající částice. Nejen oni se ale pak mohou podívat do velké mlžné komory, která je zprovozněna vedle učitelského stolu.

Na závěr celého workshopu Jan Pospíšil postupně se všemi žáky najednou probere základní principy a vlastnosti mlžné komory. Žáci se postupně střídají u tabule, kreslí obrázky a schémata a vysvětlují jednotlivé části mlžné komory. Podle reakcí bylo jasné, že se jim tato část exkurze velmi líbila.

Pak se přesouváme do Mikroskosmu a procházíme expozicí. V některých částech se žáci ptají na části fyziky, které zatím ve škole ještě neprobírali, a já se snažím bez tužky, papíru či tabule jejich dotazy zodpovídat. I v takto improvizované podobě se dokážeme domluvit a navzájem si sdělit své poznatky a případné dotazy a připomínky.

Některé části expozice jsou pro některé ze žáků velmi překvapující - např. datový tok informací z jedné srážky částic. Pod vlivem velmi působivé animace pak poměrně snadno chápou triggrovací systém používaný v CERNu pro výběr jen těch opravdu fyzikálně zajímavých informací.

Při čekání na druhou skupinu, než si vyrobí mlžnou komoru a dovysvětlí si její princip činnosti, navštívíme i místní obchůdek se suvenýry. Hitem se stává datová páska, která se používala v minulých letech k záznamu naměřených dat z jednotlivých srážek. S technicky laděnou třídou 13L pak nelze nerozebrat výhody nebo nevýhody pořízení takové pásky.

„Tak to jste na tom, pane učiteli, vydělal,“ shrnuje na závěr diskuse Jakub Tomaides. „Máte za necelých 300 korun záznamové médium s kapacitou jeden terabajt.“

„To je super,“ usmívám. „Ale pro moje data je mi k ničemu. Ale já to stejně kupoval jako demonstrační pomůcku do výuky.“

Když se vrátí z laboratoře druhá skupina, míříme ještě na závěr do Globe, který se nachází přes ulici.

CERN - Globe

Cestou do Globe začíná krásně pršet. Dosud jsme veškeré přeběhy po CERNském areálu zvládli bez problémů a téměř v suchu, ale počasí si s námi chce pohrát i na poslední chvíli. Přicházíme do Globe a dveře, které se mají automaticky otevírat, jsou stále zavřené. A přitom před chvíli prošli naši spolucestující. Nicméně za pár minut se dovnitř dostáváme.

Uvnitř, ač jsme zaslechli informace o proběhlé modernizaci těchto prostor, zůstalo vše téměř stejné, jak jsem si to pamatoval z roku 2014. Nicméně pro naše žáky, kteří tu byli poprvé, to bylo zajímavé. Minimálně atypická atmosféra - potemnělá místnost, z níž zářila pouze světla osvětlující některé vystavené exponáty a dotykové displeje. Bohužel hodiny ukazovaly 16:55 a Globe se v 17:00 zavíral. Podle toho se k nám choval i člen místní ostrahy.

Opustili jsme Globe a nepřestávajícím dešti jsme zamířili zpět k autobusu.

Fotografické intermezzo

Když byla třída 13L v S‘Cool LAB, najednou si Tomáš Grim uvědomil, že v jídelně, kde jsme obědvali, zapomněl svůj fotoaparát. Ing. Valúch s ním šel zpět do jídelny, aby se pokusili fotoaparát najít. To se ale nezdařilo. Tomáš byl tedy smířený s tím, že fotoaparát ztratil.

„Hlavně mě ale mrzí, že jsem tam měl už fotky z tohoto zájezdu,“ konstatoval smutně.

Když jsem před odjezdem z parkoviště u CERNu kontroloval počty lidí v autobuse, Tomáš hlásil: „Fotoaparát mám, já ho nechal totiž v autobuse.“

Cesta do hotelu

„Říkal mi Dan, že stejné počasí, jako je teď, má být i zítra,“ říká mi cestou Jakub Šerých.

„Já mám bohužel stejné zprávy,“ neradostně potvrzuji jeho slova. Psala mi totiž sestra zprávy o aktuálním počasí v Chamonix pomocí SMS.

„Chamonix vidím dost bledě,“ pokyvuje hlavou Jakub při pohledu z okna jedoucího busu. „Ale mám od Daniela nabídku možné alternativy.“

„No tak to probereme s řidiči, jestli by to nebyl problém jet jinam.“

„Určitě ne, rádi se s vámi domluvíme,“ reaguje na náš rozhovor jeden z řidičů.

Proto když zastavíme před hotelem, upozorňuji žáky: „Vzhledem k tomu, jaké je momentálně počasí a jaké má být zítra v horách, bude velmi pravděpodobně změna v zítřejším programu. Upřesníme to ráno při odjezdu, ale velmi pravděpodobně se do Chamonix a do hor nepojede.“

Žáci vzali informaci v klidu a po jejich odchodu do svých pokojů a později i na nákup jídla do nedalekého supermarketu, rokujeme s Jakubem a Karin s řidiči o možných alternativách.

Výpočet pomocí přístroje GPS potvrzuje, že vybraná alternativa je schůdná, časově i kilometrově velmi podobná původně plánované cestě.

„Ráno si to ještě upřesníme, ale vypadá to na variantu bez hor,“ uzavíráme s Jakubem diskusi s řidiči a dále si už jen tak povídáme.

Hotel Formule 1

Večer probíhá v pohodě většinou povídáním s ostatními a jezením doneseného jídla.

„A fakt by se nedalo do těch hor jet? Když už jsme tak blízko …“ ptá se už poněkolikáté Jirka Budil.

„Fakt ne,“ odpovídám a vím, že ani jemu ani dalším neudělám radost. „Počasí na další den, zvlášť v tak lukrativní destinaci, jako je Chamonix, je určené velmi přesně. Takže šance, že bude pěkně, je opravdu mizivá. Navíc jsme to s kolegou už zažili. Jeli jsme tam, i když bylo špatné počasí. Všichni jsme promokli, byla nám zima a v autobuse jsme pak po zbytek zájezdu byli podráždění, nepříjemní na sebe a podobně. Za to to vážně nestojí.“

Vedle sedící Jakub Šerých mi dává za pravdu.

Ráno se pak dívá Jakub ještě jednou na web pro přesnější informace.

„Je to to samé - zhruba sedm stupňů Celsia dole, zataženo, přeháňky a poměrně svižný vítr,“ čte předpověď z internetových stránek. „To znamená, že v té výšce kolem 2000 metrů bude tak na nule. A když bude vítr foukat ten studený déšť do obličeje, tak to bude vážně dost nepříjemné.“

Sobota 14. 5. 2016Ženeva, čokoládovna, sýrárna, Bern a další

Odjezd z hotelu

„Počasí se nijak nezměnilo, proto Chamonix definitivně rušíme,“ oznamuji žákům po nástupu do autobusu. „Jedeme směrem na Ženevu, pak se zkusíme vnutit do čokoládovny a do sýrárny. Tam je nutné se sice hlásit předem, ale třeba se nám to podaří.“

Žáci byli tentokráte dochvilní se svými příchody - a to jak na snídani, tak i do autobusu. Možná i proto, že byli dobře nasnídaní, vzali tuto informaci v klidu a bez reptání. Můžeme tedy vyrazit směrem na Ženevu.

„Abyste měli představu, tak výroba čokolády je čistě fyzikální záležitost,“ dodává k plánovanému programu Jakub Šerých pro všechny v autobuse. „Není to žádné strádání, jančení ani vaření vomáčky, ale čistá fyzika. Čokoláda může krystalizovat totiž v různých typech krystalů a pouze ten jeden typ je ten správný. A aby se oddělily jednotlivé typy krystalizace od sebe, je nutné ohřát čokoládu na správnou teplotu a pak jí prudce ochladit. Dělá se to většinou tak, že se po ohřevu nalije na takový stůl, tam čokoláda ztuhne a seškrábe se. A tak se to opakuje. Proto se správně udělaná čokoláda nerozpustí v ruce, ale až v puse, kde je teplota o něco vyšší. A právě taková, která je teplotou tání pro ten správný typ krystalů. A pokud se vám stane, že je starší čokoláda taková zašedlá na povrchu, tak to je známka toho, že na povrchu zkrystalizovaly ty nesprávné krystaly. Stačí tedy čokoládu ohřát na tu správnou teplotu a nechat vzniknout ty správné krystaly,“ uzavírá Jakub přednášku, kterou si nastudoval večer v hotelu na internetových stránkách.

Ženeva

V Ženevě parkujeme v jedné ulici nedaleko Ženevského jezera. Když vystoupíme z autobusu, vidíme, že slavný vodotrysk Le Jet d’eau je v provozu. Na kochání se Ženevou máme dvě hodiny času. Jak je kdo využije, záleží na preferencích každého z nás.

S většinou účastníků jsme se ale pravidelně potkávali v parku u jezera a pak u vodotrysku, kde jsme obdivovali jeho technické parametry. Fyzik se nezapře v žádném okamžiku, a proto jsem využil nově pořízenou termokameru k získání informací o teplotě vody jezera i vody stříkající do výšky přibližně 130 metrů. Výška vodotrysku je závislá (jak vyplývá z mechaniky tekutin i z informační cedule u vodotrysku) na podmínkách počasí. Nicméně přesnou výšku vodotrysku bylo možné změřit pomocí velmi jednoduché pomůcky instalované u informační tabule. Na základě jednoduchého principu vyplývajícího z podobnosti trojúhelníků bylo možné pohledem do instalované pomůcky na její stupnici odečíst aktuální výšku vodotrysku.

Kromě parku u jezera někteří z nás navštívili i nedalekou katedrálu nebo obchůdky se suvenýry. Snad každý pak navštívil toalety nedaleko autobusu, které všechny nechvalně zaujaly zápachem panujícím uvnitř.

Po celou dobu, kdy jsme procházeli Ženevou, bylo krásné počasí. Nebe téměř vymetené do azurova, teplota také pomalu stoupala. Proto jsem se obával otázky, která před autobusem nutně musela přijít. A opět z úst Jirky Budila.

„Když je takhle krásně, nebylo by možné jet teď do toho Chamonix?“

Odpověď byla stejná, jako ta, kterou slyšel minimálně dvakrát z mých úst včera večer v hotelu.

„Jo, já to chápu,“ pokyvuje Jirka hlavou. „Ale je to škoda!“

„S tím souhlasím, ale snad to vyjde v té čokoládovně,“ nevzdávám se naděje.

Krátce před jedenáctou hodinou pokračujeme v naší cestě dále. Dalším cílem je vesnička Broc.

Broc

Podle slov Ing. Valúcha má být ve vesničce Broc čokoládovna.

„Nepříjemné je, že se tam mají návštěvy skupin hlásit minimálně 48 hodin předem. Ale zkusíme se tam vnutit,“ přemýšlí nahlas Jakub.

„Snad to vyjde,“ uklidňuji sám sebe.

Cesta probíhá bez problémů a za necelou hodinu už sjíždíme z dálnice a pokračujeme po místních silnicích. Ale i ty jsou kvalitní a dobře značené. Přístroj GPS v autobuse naviguje bez problémů.

„A vy víte, kde to tam je?“ ptají se řidiči.

„No já jsem tu byl kdysi s jinou školou,“ vzpomíná Jakub na jednu svou návštěvu, kdy jel do CERNu s několika našimi žáky s výpravou z jednoho pražského gymnázia. „Myslím, že to bylo za vesnicí v takovém zámečku.“

Když vjíždíme do vesničky Broc soustředíme se všichni na ukazatele na různá zajímavá místa v okolí. Směrovku do čokoládovny nacházíme poměrně dobře a bez větších problémů. Na parkovišti vystupujeme po půl jedné odpoledne a svižným krokem kráčíme k čokoládovně. Chceme tam být co nejdříve, abychom se případně stihli vnutit do pořadí ostatních, třeba i předem ohlášených návštěvníků.

Pokladní v čokoládovně Maison Cailler je velmi příjemná. Naší změnu plánu chápe a zařazuje nás do pořadníku s tím, že odlet naší skupiny bude přibližně ve 13:40.

„To je lepší, než jsme mohli doufat,“ shodneme se s Jakubem. Hodinku zbývající do našeho odletu lze totiž v městečku, za kterým se tyčí alpské kopce, velmi snadno strávit.

Zaplatíme a jdeme tuto zprávu oznámit ostatním.

„Jsme rozděleni na tři skupiny, které budou mít 17, 17 a 15 členů. Tak se tu ve 13:35 sejdeme a buďte už rozdělení, ať tu pak neděláme nějaké problémy,“ oznamuji žákům.

Během hodinky, která nám do odletu zbývá, stihli někteří dojít na nejbližší vyvýšené místo a odtud se podívat do kraje, někteří se podívali po místních obchodech s čokoládami firmy Nestle a jiní třeba jen tak relaxovali v městečku.

Krátce před stanoveným časem se skutečně scházíme před vstupem do čokoládovny. První skupina jde dovnitř s Jakubem a ten všem rozdává přístroje, pomocí kterých budou moct poslouchat výklad v některých částech expozice. Odlet první skupiny se asi o pět minut opozdil, ale to nevadí.

A proč odlet? Celá vstupní hala je koncipována jako odletová hala letiště a čas, kdy jde na řadu další skupina, je zobrazován podobně, jako odlety letadel na letišti. Navíc i celá prohlídka připomíná průlet různými částmi světa, podle toho, kde lidé začali čokoládu poprvé využívat jako potravinu, kde se začal vyrábět první nápoj nebo první sladkosti.

Jako druhá odlétá skupinka, kterou vede Karin Venhauerová, a poslední skupinku vedu já. V ní jsou přítomní i oba naši řidiči.

Jakmile projdeme dovnitř, můžeme si v první místnosti přiblížením zapůjčeného přístroje k danému místu ve stěně spustit komentář k zobrazovaným panelům. Po několika minutách se otevírají dveře a jsme vyzváni, abychom postoupili dále. Několik dalších místností pracuje automaticky. Hlasy z reproduktoru vyprávějí historii objevu čokolády, ruchy dokreslují atmosféru, podle toho, kde se právě máme nalézat (prales, loď převážející čokoládu, pařížský salon během Francouzské revoluce, příjemná švýcarská krajina v okolí vesnice, v níž se právě nalézáme, …). Nedílnou součástí některých místností jsou i vůně, které jsou do místnosti speciálními otvory vpouštěny, aby byl náš vjem dokonalý.

Po necelé půlhodině přicházíme do místnosti, kde můžeme ochutnat některé ingredience používané při výrobě čokolády: kakaové boby a různé typy oříšků. Zde se někteří žáci zdržují poměrně dlouho. Pokračujeme dále kolem výrobní linky vyrábějící před našima očima čokoládu. Linka končí ošatkou, do které z linky padají hotové zabalené čokolády určené návštěvníkům jako další ochutnávka. To někteří z nás oceňují velmi pochvalně.

Nahlédnutím do technologické části výroby čokolády končíme technickou část exkurze. A začíná část věnovaná samotnému vzhledu, chuti, vůni, … čokolády. Jednotlivé parametry čokolády lze vyslechnout z přístroje, který máme stále na šňůrce kolem krku a který stačí aktivovat přiblížením ke stěně v daném místě. Paní, která kontinuálně uklízí případná na zem upuštěná smítka či části obalů od čokolády, nás upozorňuje na možnost si z dřevěných šuplíků vestavěných do stěny vzít čokoládu. Ne všichni sice pochopili, že maximálně jednu, ale to už paní neřešila. To nejlepší ale čeká na konci této expozice.

Přicházíme totiž k pultu, na který sympatický muž neustále doplňuje minimálně deset různých druhů čokolády nebo čokoládových bonbonů. Většina z nás kolem pultu neprojde jen jednou! Není možné odolat nabízeným čokoládovým laskominám a už vůbec není možné vybrat tu nejlepší. Výborné jsou totiž všechny.

„Cestou nezapomeňte odevzdat půjčené přístroje na sloupek u východu. A u autobusu se sejdeme po třetí hodině - jsem tak domluven s řidiči,“ oznamuje Jakub Šerých. Tím současně nabádáme žáky k opuštění této části expozice, z níž se nikomu z nás nechce.

Velké množství druhů čokolády pak lze nakoupit v přilehlém obchůdku.

„To je pech, co?“ usmívám se na Karin, která se nemůže rozhodnout pro jeden nebo dva druhy čokolády. „Kdyby měli jeden druh, vybrali bychom si snadno.“

Podobné dilema řeší patrně všichni. Nicméně nakonec se každý rozhodne pro ten typ čokolády, který mu nejvíce chutnal, nebo ten, který má nejkrásnější obal.

Když pak ve dveřích obchůdku kontroluji, zda jsme už všichni, vidíme ven. A pohled je to vskutku nevábný: hustě prší (ano, podle Jakubovy stupnice mrholí) a je poměrně zima. Ještě, že to není k autobusu daleko.

Cestou z vesničky se pak ještě Ivan Píta s některými žáky třídy 14M hecují, kdo má více čokolády. V obchůdku totiž byla možnost do připravené krabičky složit co nejvíce malých čokoládiček za danou cenu za krabičku. Nejvíc čokolád poskládal Ivan - pokud se nepletu, tak 69.

„No vidíte, že i čokoláda může přinést zajímavý technický problém,“ usmívám se.

„Tak jsme z Panské, ne? To musíme vymyslet!“

„To jistě, navíc tohle je skutečně dost zajímavý a velmi důležitý problém, který musejí řešit všichni dopravci: jak uskladnit krabice do kontejnerů, které se pak nakládají do vagónů vlaků nebo do lodí. A jak pak tyhle kontejnery uskladnit do těch vagónů,“ dodávám.

Zatroubením na krávy pasoucí se na pastvině vedle silnice se loučíme s Brocem a pokračujeme dále.

Pringy

Za mžení vjíždíme do vesničky, v níž se má nacházet sýrárna. Autobus zastavuje několik metrů od vchodu a my s Jakubem jdeme opět zkusit štěstí, zda nás v sýrárně La Maison du Gruyere vezmou. Vezmou! Paráda! Ale jen do muzea s průvodcem, nikolivěk do výrobních prostor; tam bychom museli být předem objednaní. Bereme i tuto variantu.

„And which languague, do you prefer?“ ptá se pokladní.

„English would be fine,“ odpovídá Jakub, „but we are from Czech republik. The best language for us is Czech.“ dodává, ale nedoufá, že bude výklad v češtině.

„OK, Czech is not problem,“ odpovídá pokladní a my na ní chvíli nevěřícně zíráme.

Vracíme se zpět k autobusu s velmi dobrými informacemi.

„Hlavně se omezte na vaše případné ne vždy zcela vhodné komentáře,“ uzavírám instrukce k žákům. „Průvodce vám bude rozumět.“

Moje obavy byly ale zbytečné. Místo živého průvodce dostáváme přístroj, na jehož číselníku si vždy zvolíme číslo expozice, a přístroj pak do sluchátka přehraje příslušnou většinou zhruba minutu trvající pasáž. Při vstupu do expozice kromě přístroje dostáváme také balení tří kousků sýra. Jedná se o stejný druh, ale s různě dlouhou dobou zrání. Rozdíl mezi jednotlivými kousky je chuťově skutečně patrný.

„Zdravím, cítíte tu vůni alpských luk a strání. Vychutnejte si ji, nebyla tady vždy. Alpy i jejich krásné louky vznikaly postupně, stejně jako jsem se postupně vyvinula a narodila já. Jsem Třešinka a z mého mlíčka se vyrábí zdejší sýr. Pojď se mnou a já ti povím a ukážu jak,“ začíná poměrně šokujícím způsobem výklad na prvním stanovišti. Vysoký téměř šišlavý hlas kravičky Třešinky nás pak skutečně provází celou expozicí. A v některých částech expozice je výklad obzvláště vyvedený - např. když popisuje, jak z jejích cecíků teče mléko používané k výrobě sýra.

Nicméně výklad byl, i přes jeho způsob, velmi poutavý a zajímavý. V některých částech expozice byl výklad synchronizován s promítaným videozáznamem. Takže ač jsme se nedostali přímo do výrobní haly sýrárny, získali jsme naprosto jasnou a přesnou představu o výrobě zdejšího sýra.

Před opuštěním expozice a vrácením audioprůvodců zkoušíme navolit na audioprůvodci jiný jazyk než češtinu. Chceme slyšet, jak zní Třešinka v jiných jazycích. Postupně zjišťujeme, že stejně jako v češtině. Nejvíce se asi žáci baví, když slyší Třešinku mluvit japonsky nebo arabsky.

Nakupování sýrů v přilehlém krámku se ukázalo jako zajímavé dobrodružství, protože popisky sýrů byly ve francouzštině, prodavači hovořili jen francouzsky a z nás umělo francouzsky jen málo. Přesto jsme to zvládli a snad si přivezli domů ten druh sýra, který jsme chtěli.

Po návratu zpět do autobusu pokračujeme přes Švýcarsko dále směrem k Německu.

Bern - příjezd do města

Další plánovanou zastávkou je Bern, ve kterém (jak jsem upozornil osazenstvo autobusu) se nachází dům, kde pracoval slavný fyzik Albert Einstein. Když hledají řidiči místo, kde by mohli zaparkovat, vzpomínáme s Jakubem na průjezd Bernem v roce 2008, kdy jsme se připletli do pořádání jakési demonstrace, která se začala postupně přiostřovat, a proto byl odjezd z parkoviště u nádraží poměrně hektický.

Dnes byl v Bernu klid a zdálo se, že nikdo a nic neohrozí naší večerní procházku městem. Řidiči zastavili v postranní uličce nedaleko nádraží, abychom to měli blíže do centra. Na procházku máme hodinu a půl - od půl sedmé do osmi hodin.

Bern - přiznání

„Pane profesore, Adam by vám chtěl něco říct,“ křičí kluci ze třídy 14M po vystoupení z autobusu a shlukují se i s Adamem kolem mne.

„A copak?“ ptám se a hledám očima v davu Adama Kypa.

„No mě se stala taková nehoda,“ pomalu začíná v obličeji rudý Adam.

„Jaká?“

„No já, jak jsem vám říkal o puštění toho filmu, tak jsem se vzepřel na takovou tu stupačku pod sedačkou a ona praskla,“ přiznává se Adam.

„Koukám, že jsi fakt šikula!“ říkám káravě. „Co naděláme, půjdeme za řidiči a nahlásíme jim to.“

Tlumočím Adamův problém řidičům. Ti se stále usmívají.

„S tím máme zkušenosti. Ale vzhledem k tomu, že je nutné vyměnit celý díl, budeme to chtít zaplatit.“

„Jasně,“ souhlasí Adam. „A kolik to je?“

„Sedm set,“ odpovídá majitel autobusu.

„Tak to není problém, to tu případně mám a založím tě,“ obracím se na Adama a ten souhlasí.

V procházce Bernu teď už nic nestojí v cestě.

Prohlídka Bernu

Nám prostě není souzeno projít Bernem, aniž bychom narazili na nějakou akci, uvědomuji si při příchodu na náměstí s poměrně početnou skupinkou účastníků našeho zájezdu. Náměstí je v obležení lidí, vyhrává hudba, prodávají se různé tekutiny a na několika místech stojí nafukovací brány. Těmi probíhá snad nekonečný proud běžců, kteří jsou podporováni nejen okolostojícím davem, ale také paní usilovně zvonící na zvon v ruce.

„Co se to tu děje?“ ptá se kdosi.

„Patrně se tu běží nějaký běh,“ odpovídám stejně inteligentně na podobně inteligentně položenou otázku.

Chvíli pozorujeme běžce, a pak se vydáváme hledat dům Alberta Einsteina. Při chůzi směrem přesně na druhou stranu města, než se dům ve skutečnosti nachází, musíme několikrát přejít ulici, po které běžci běží. Pokaždé to zvládneme, aniž bychom běžce nějak ohrozili nebo dokonce zpomalili. Cestou zpět na náměstí (po pohotovém lingvistickém zásahu Jaromíra Motyčky ze třídy 13D) stihne Adam Kyp obdarovat několika drobnými mincemi budoucí nevěstu. Tedy ne svojí! Ale slečnu, která se bude v dohledné době vdávat a která si prodejem drobností přivydělává na svatbu. Alespoň tak jsme to pochopili.

„Já se ti divím,“ neodpustím si rýpnout. „Ty máš po té akci v autobuse peníze na rozhazování?“

Pak pokračuje naše skupinka dále směrem k hledanému domu. Ten se nám skutečně podaří na druhé straně „běžeckého“ náměstí najít.

„Koukám, že se vše mění a komercionalizuje,“ konstatuji smutně. „Když jsme tu byli před pár lety, byl v prvním patře obraz Alberta Einsteina. Teď tu obraz není a dole je nějaká kavárna.“

„Ale muzeum také, jen zavírá v pět odpoledne,“ konstatuje někdo, kdo již stihl dojít k domu a získat informace.

Když se od domu otočíme zpět na ulici, vidíme mezi běžci vést kolo Davida Bielického, Matěje Dongrese, Dana Kylara a Jakuba Tomaidese.

„Kde jste to vzali?“ ptám se zvědavě.

„Půjčili si je na nádraží. Je to zdarma,“ vysvětluje Jakub. „Tak stihneme vidět z Bernu víc.“

V tom má pravdu. Jen prý v tom závodu nesmějí jet, ale pouze kolo vést.

„Dal bych si kebab,“ prohlásí Jaromír Motyčka. Ostatní nadšeně souhlasí, a tak začíná hledání té správné prodejny. Po pár pokusech o získání informací od místních se daří nalézt i tuto prodejnu. Kebab je sice dražší, než jsme si představovali, ale velmi dobrý.

Za mírného mžení, které místy přechází do mrholení, se vracíme zpět k autobusu.

Cesta do Mnichova

Máme před sebou cestu do Mnichova, kterou na jednu stranu nechceme uspěchat, abychom nebyli v Mnichově příliš brzo, ale kterou na druhou stranu musíme zvládnout do šesti hodin do rána. V tu dobu totiž řidiči musejí nastoupit na zákonem danou pauzu. Proto cestou plánujeme zastavit na hodinu u jedné benzínové stanice, aby ti, kteří tak chtějí učinit, mohli utratit poslední švýcarské franky.

Fyzikální intermezzo

„V CERNu jsme zapomněli vyhodnotit, kdo měl nejlepší dotazy, takže pořád mám ty čtyři kousky supravodiče, které mi dan Daniel Valúch,“ vzpomíná Jakub Šerých krátce po výjezdu z Bernu. „Ale vím, jak jeden z nich věnovat vítězi fyzikálního kvízu.“

„Povídej,“ pobízím Jakuba.

„No za chvíli budeme míjet takovou tu divnou halu nedaleko Kölliken. Tak se zeptám, proč má takový tvar. A kdo to vymyslí, dostane jeden kousek.“

„To je dobrý nápad,“ souhlasím.

Jakub tedy začíná na svém telefonu se zapnutou aplikací GPS hlídat, kdy se přiblížíme k místu, kde hala stojí, vzdáleném asi 50 kilometrů od Bernu. Jedná se o halu, jejíž střecha je zavěšena na prohnuté konstrukci na tenkých ocelových lankách. A žáci v autobuse budou mít za úkol určit, proč je střecha haly řešena právě tímto způsobem.

Když se přiblížíme na pár kilometrů, zadá Jakub úkol pomocí mikrofonu všem v autobusu. A je příjemné, že se do diskuse zapojili i řidiči.

„Za chvíli pojedeme kolem takové divné haly. Její střecha je zavěšena na tenkých ocelových lankách na konstrukci, kterou uvidíte. A já se ptám proč, je střecha takto řešená? Ten, kdo odpoví správně, dostane jeden kousek supravodiče, který jsme dostali v CERNu.“

Účastníci zbystří pozornost a čekají, kdy už halu uvidí. Jakub pečlivě sleduje údaje na mobilním telefonu a současně vyhlíží z okna.

„Za chvíli už bude vidět po vaší levé straně,“ usmívá se Jakub. Ještě pár kilometrů … „Támhle už je vidět,“ hlásí Jakub. A nejen všechny hlavy se natáčejí tím směrem, ale i dost objektivů fotoaparátů.

Když mineme halu, přijde do přední části autobusu několik žáků, kteří začínají tipovat správnou odpověď.

„To je snadné, to vygoglíme,“ ozve se někdo.

„To klidně můžete,“ usmívá se Jakub. A směrem ke mně dodává: „Mě to trvalo několik hodin a to si myslím, že hledat na netu umím.“

Žáci postupně tipují, k čemu by hala mohla sloužit. A podle Jakubových odpovědí „ano“, „ne“, „není podstatné“ a „proč“ se postupně blíží správnému řešení. Když je Jakub s odpověďmi spokojený, předává skupince hádajících žáků odměnu. Jaromír Motyčka najde nůž a každému, kdo byl členem hádající skupinky, odkrajuje část supravodiče. Pochopitelně vše komentuje způsobem jemu vlastním.

„Hala ukrývá nějaký biologicko-chemický odpad, který vznikl v okolních provozech,“ popisuje správné řešení na výzvu Jakub do mikrofonu. „Švýcaři na to nejsou moc pyšní, tak se informace špatně sháněly. Aby se nedostal materiál, kterého se chtějí postupně zbavit, do okolí, jsou v hale umístěny ventilátory, které zamezují úniku materiálu ven. A aby se vše pojistilo, je v hale udržován stálý podtlak 10 Pa až 14 Pa oproti okolnímu atmosférickému tlaku. Takže i když se otevřou dveře haly, nic neunikne ven, ale naopak je okolní vzduch nasáván dovnitř. Proto je střecha držena na ocelových lankách, aby se vlivem atmosférické síly nepropadla dovnitř. A jak je ta síla velká, to lze snadno spočítat. Tím vás Jarda určitě rád potrápí,“ mrkne Jakub na mne. „Hala má rozměry 170 metrů a 200 metrů,“ dodává na závěr.

Chvilku v hlavě počítám a za chvíli Jakubovi hlásím: „Tak jenom na kompenzaci toho podtlaku je nutná síla o velikosti zhruba 500 kN.“

„To je málo, ne?“ diví se Jakub.

„Já myslím, že to je řádově dobře. Plocha je 34000 metrů čtverečních. Sílu získáme vynásobením plochy tlakem. A ten je deset až čtrnáct pascalů, takže to je 340 tisíc newtonů při deseti pascalech. K tomu polovinu navíc, kdyby to bylo 15 pascalů. Takže 500 kilonewtonů je dobře.“

„Jo, to zní rozumně,“ souhlasí Jakub.

„K tomu pochopitelně ještě zátěž konstrukce,“ upřesňuji.

Jak malí Jardové

Na plánovaném místě odpočinku si žáci velmi rychle všimnou kolotoče. Ten je určen pro malé děti a údajně při dostatečně rychlém otáčení svítí, bliká a vyluzuje zvuky. To by nebyli nadšení fyzikové z Panské, aby to nevyzkoušeli. A mají pravdu - kolotoč skutečně začíná být při rotaci kolem své svislé osy aktivní.

„Pane učiteli, pojďte to taky zkusit,“ hecují mne.

„Neblázni, ten kolotoč je určen pro malé děti,“ bráním se. Ale ne dostatečně. Nakonec na kolotoč vlezu. Žáci mě a další tři usazené na konících roztáčejí. Zda kolotoč změnil frekvenci blikání či svou melodii, kterou vyhrával, nevím. Měl jsem co dělat, abych se na kolotoči udržel.

Další jízdy pak zakazuju s tím, že skutečně kolotoč nebyl vyroben a testován pro osmdesátikilogramové a těžší chlapy, ale pro výrazně menší a tedy i menší hmotnost mající děti.

Přesně po plánované hodině přestávky pokračujeme dále.

Celníci

V další cestě nastane pouze jedno vyrušení a to na švýcarsko-německé hranici. Jakmile vjedeme do Německa, rozjede se za námi osobní vůz policistů a vyzvou autobus k zastavení. Dovnitř vejde uniformovaný policista s tím, že chce vidět doklady. Prohlédne si moje a Jakubovy.

„Schul Klasse,“ odfrkne a vrací se za svými kolegy zpět do auta.

„Asi nejsme ten správný zájezd, na který čekali,“ konstatuje Jakub.

Řidič zavírá dveře a pokračujeme bez dalších problémů do Mnichova.

Neděle 15. 5. 2016Mnichov

Ráno v Mnichově

V Mnichově jsme krátce po páté hodině. Více než dvě hodinky se ještě pokoušíme spát ve stojícím autobuse, a pak se postupně probouzíme a jdeme se projít po okolí. Při tom vykonáme v okolních kavárnách ranní hygienu a nasnídáme se.

Před devátou hodinou se vracíme k autobusu a domlouváme s řidiči čas odjezdu.

„Mimochodem,“ upozorňuje mě Pavel Uchytil, „ten kluk, který rozbil večer část té sedačky, nic platit nebude.“

„Jak to?“ ptám se nevěřícně.

„Já myslel, že rozbil stolek. Ten stojí sedm set korun. Jenže on přelomil opěrku na nohy. A tu opravím doma velmi snadno.“

„No je to na vás. On bude určitě rád, ale ať nejste škodní.“

„Nebojte, to je opravdu snadné. Vezmu kus železné trubky a je to.“

Jdu za Adamem s tou novinou, ale už to ví.

Domlouváme se na srazu u autobusu ve tři hodiny odpoledne a vyrážíme do přibližně sto metrů vzdáleného muzea.

Muzeum v Mnichově

Nákup lístků probíhá v jakýchsi stavebních buňkách na nádvoří muzea. Celá transakce proběhne během několika minut bez problémů. Uvnitř dvorany muzea jde Jakub pro plánek muzea - všichni ho chtějí v angličtině, ač většina účastníků studuje ve škole i němčinu. Kromě plánku přináší i jeden výtisk se seznamem show, které se v různých v různých sekcích muzea konají v různé časy během celého dne. Žáci si seznam ofotí na své mobilní telefony a pak už se rozejdou do těch expozic, které je lákají nejvíce.

Během dne se v muzeu různě potkáváme, míjíme a upozorňujeme se na již shlédnuté expozice. Překvapivě velká část muzea se rekonstruuje nebo se připravují nové exponáty. Proto žáci nemohli vidět např. expozici optiky, na kterou jsme s Jakubem lákali už v autobuse. Ale každý si našel to, co chtěl vidět, a byl spokojený.

V matematickém oddělení se potkáváme s Matějem Dongresem, Vojtou Marešem a Jirkou Budilem. Společně pak míříme do oddělení věnované historii a vývoji počítačů a jejich komponent. Jedním z vystavených exponátů je přístroj počítající kovové mince. Postupně vyzkoušíme jednoeurové mince i menší (půleurové, deseticentové a dvaceticentové). Přístroj stále bez problémů počítá a zobrazuje hodnotu mincí, které přístrojem propadly.

„Co tak něco většího?“ napadá kluky.

Vytahuji peněženku a hledám nějakou jinou minci. Našel jsem pětifrankovou minci. Chci vyzkoušet, jak si s ní přístroj poradí, ale mince nepropadne. Uvnitř, několik centimetrů pod vstupním otvorem, se zasekne.

„Tak to máte blbý, pane učiteli,“ s úsměvem lituje Matěj.

„Co naděláme,“ konstatuji fakt. Zkoušíme se podívat, kde se mince zasekla, ale do přístroje není vidět.

Mezitím se k nám blíží Jaromír Motyčka. A Matěj ho vítá se slovy: „Hej, tahle mašina počítá eura. Hoď tam minci a uvidíš!“

„Jo, a přijdu o ní, co?“ je ostražitý Jaromír.

„Ale nepřijdeš, my jsme tam prohodili mincí několik,“ nehne ani brvou Matěj.

Jaromír se tedy odhodlá a vhodí eurovou minci. Jen jí vypustí z ruky, mince se zasekne a my vyprskneme smíchy.

„Vy jste ale ptáci, to snad není pravda,“ čertí se Jaromír. Ale jeho vztek přinesl své ovoce: uslyšela nás paní, která na exponáty dohlížela a přišla blíž. Vysvětlili jsme jí, že se tam zasekly mince a ona je zručným pohybem, který určitě neprováděla poprvé, vystrčila z přístroje ven. Takže nejen, že se vrátily eura Jaromírovi, ale i franky mně.

Cestou zpět z muzea se většina z nás zastavila v krámku muzea, kde bylo možné zakoupit suvenýry, drobné hračky, knihy, … Většinu z nabízených hraček jsem již znal, a ty, které jsem neznal a ve své sbírce zatím nemám, byly buď křehké na převoz do Prahy a nebo příliš drahé. Krása a fyzikální názornost se ale nedala upřít žádné z nich.

Před třetí hodinou odpoledne se scházíme v autobuse a vyrážíme směrem na Prahu.

Cesta do Prahy

Po výjezdu z centra Mnichova vidíme před sebou po levé straně dálnice stadion fotbalového klubu Bayern Mnichov. Upozorňuji na to osazenstvo autobusu a Pavel Uchytil dodává detaily ohledně barvy nasvícení stadionu v závislosti na tom, kdo na stadionu hraje a jaký typ soutěže.

S krátkou nutnou pauzou u benzínové stanice v Nýřanech nedaleko Plzně pak bez dalších zastávek míříme do Prahy. K hlavnímu nádraží, kde jsme nastupovali ve čtvrtek brzo ráno, přijíždíme několik minut před osmou hodinou večer.

„Nezapomeňte pod svými sedadly najít podlahu,“ upozorňuji před vystoupením žáky. „Nastoupili jsme do čistého autobusu a takový bude i po našem vystoupení. Za takový servis, který nám řidiči poskytli, jim nebudeme přidělávat práci!“

„Hoši, děkujeme,“ ozve se skandování ze zadní části autobusu.

Během vykládání bagáže žáci velmi děkují za super výlet. Je mi až stydno, jak vřelé díky slyším. Jsem ale rád, že se exkurzní cesta všem líbila a že se naplnila očekávání, s nimiž žáci na sraz před exkurzí přicházeli.

„Děkujeme mockrát za super servis,“ loučíme se s Jakubem a Karin s oběma pohodovými řidiči.

„My děkujeme,“ oponují řidiči. „Takhle pohodovou partu jsme snad ještě nevezli. Žádné maléry, příjemná, skoro až kamarádská atmosféra mezi žáky a jejich učiteli - to jsem ještě neviděl. Kdybyste pořádali někdy podobnou akci, ozvěte se a rádi pro vás dopravu zařídíme,“ loučí se Pavel Uchytil.

Přívětivější slova na závěr celé výpravy snad ani nemohl říct.