Poděkování
Ing. Daniel Valúch a jeho kolegové z CERNu - za pomoc při organizaci naší návštěvy v CERNu;
RNDr. Helena Škodová a Ing. Vladimír Ruml - za pomoc v průběhu exkurze;
Cestovní kancelář PANGEA-TRAVEL.CZ s.r.o. - za zajištění ubytování během exkurze a dopravy;
Spolek rodičů a přátel školy Panská z.s. - finanční příspěvek žákům na exkurzi.
Odkazy ...
CERN;
Meltronx - on-line sledování dění v CERNu;
CERN - články Mgr. Jaroslava Reichla o CERNu;
CERN - jak to celé funguje - články Ing. Jakuba Šerých věnované dění v CERNu;
Hotel Formule 1 Ferney Voltaire v Ženevě;
Čokoládovna Cailler ve městečku Broc;
La Maison du Gruyere sýrárna ve městečku Pringy;
Autoři fotografií
Marek Kubát (třída 15D)
Jaroslav Reichl
Tradice ...
Život utíká neuvěřitelně rychle, takže aniž jsme se nadáli, přišel podzim roku 2017 a bylo nutné hlídat každodenně webové stránky CERNu, abychom nepropásli rezervaci zájezdu na květen 2018 na takové dny, které vyhovují škole z hlediska konání státních i profilových maturitních zkoušek, praxí žáků třetích ročníků a dalších aktivit. Přihlášení se podařilo, a tak jsme mohli pokračovat v osvědčeném modelu zájezdu, který se během výprav v letech 2006, 2008, 2010, 2012, 2014 a 2016 ustálil.
Začátek výpravy ...
Proto se v pátek 23. 3. 2018 konala v učebně fyziky SPŠST Panská v budově v Malé Štupartské klasická předexkurzní přednáška pro ty žáky školy, kteří se chtějí zúčastnit již tradiční květnové exkurze do CERNu a jeho blízkého i dalekého okolí. Stalo se již tradicí, že před samotným výjezdem do střediska částicového výzkumu nedaleko Ženevy ve Švýcarsku uspořádáme pro žáky základní přednášku.
Důvodů pro uspořádání přednášky je poměrně dost:
připomenout základní organizační informace;
upozornit na důležité technikality, které je třeba zvládnout, dodržet či mít s sebou;
dozvědět se o činnosti CERNu a základních fyzikálních principech urychlovačů dříve, než CERN skutečně navštívíme;
ukázat případným sponzorům exkurze, že máme o exkurzi takový zájem, že jsme schopni exkurzi věnovat i část svého volného času.
Po přivítání žáků a kolegů Heleny Škodové a Vladimíra Rumla v učebně jsme společně prošli základní organizační informace ohledně celého zájezdu. Poté jsme se ponořili do fyzikální problematiky spojené s činností CERNu. Cílem bylo vysvětlit základní podstatu zkoumání částic, důvody tohoto zkoumání a význam této činnosti pro lidstvo. V rámci hodin fyziky se žáci této problematice budou také věnovat, ale v případě poloviny účastníků letošní exkurze až po jejím skončení. Proto je nutné základní principy připomenout předem. A při samotné návštěvě výzkumného střediska pak můžeme více pozornosti a dotazů věnovat konkrétním problémům a zajímavostem a nebudeme muset studovat základní principy.
Během devadesáti minut jsme postupně probrali:
názory na stavbu hmoty od starořeckých učenců přes názory Johna Daltona z 18. století až po předpovězení elektronu na konci 19. století;
vytváření prvních modelů atomů a důvody jejich postupného zavrhování;
Rutherfordův objev atomového jádra a metody zkoumání mikrosvěta;
typické jednotky, rozměry a energie částic;
historii vzniku CERNu, vývoj zařízení v CERNu a objevy učiněné tamními vědci;
základní části urychlovače částice včetně fyzikálního popisu dějů, které v něm probíhají;
význam bádání v CERNu pro běžného obyvatele.
Tam, kde to bylo možné, byly uváděny vhodné analogie s běžně známými situacemi či názorné modely velikosti atomového jádra a celého atomu.
„Mám tady svůj starý mobil,“ říkám v jednu chvíli při přednášce. „Ten mohu zkoumat pochopitelně tak, že vezmu šroubovák a zkusím do něj rýpat nebo se pokusím odšroubovat kryt, displej či něco jiného. Ale je ještě jedna varianta,“ usmívám se.
„No mohl bych ho pustit na zem,“ ozve se ze zadní části učebny nesměle.
„Dobrý nápad,“ usmívám se. „Tak to pojď zkusit,“ vyzývám Davida Sojku, který poznámku pronesl.
David neschopen slova jde. Dávám mu mobil do ruky a instruuji, aby se strefil na předem připravenou dřevěnou desku opřenou o stěnu. Když se David naposledy ujistí, že to myslím vážně, mrskne telefonem proti desce.
Z telefonu odpadne několik kusů.
„Prima,“ raduji se. „Teď ale musí přijít do hry detektor a hledat, co zajímavého se stalo,“ vyzývám vpředu sedící žáky. Po chvíli hledání nachází Fanda Bacík podivnou část mobilu - malou čokoládu. Ta byla před přednáškou do mobilního telefonu dána na místo jeho baterie.
„A přesně tímto destruktivním způsobem zkoumají částice v CERNu. Na vlastnosti srážených částic i nově vznikajících částic ukazují částice detekované po srážce velmi sofistikovanými detektory,“ uzavírám tuto část přednášky a pokračujeme dále.
Krátce před půl čtvrtou přednáška končí. Žáci se začínají rozcházet a já se s nimi loučím: „Mějte se fajn a uvidíme se v časných ranních hodinách ve čtvrtek 10. května na parkovišti u hlavního nádraží.“
„Ranních? To snad ne! To bude ještě večer nebo noc!“ kontrují žáci.
On The Road ...
Odjezd z Prahy
Odjezd na třídenní exkurzi (zejména) do CERNu a přilehlých destinací byl naplánován na třicet minut po půlnoci. Velmi mě proto překvapilo, že žáci, kteří mají běžně se včasnými příchody do školy problémy, byli na místě už hodinu před srazem! Aby ovšem nebyla idyla dokonalá, adrenalin jsme si před odjezdem užili.
„Honza Drahokoupil nestihl vlak, tak přijede tím dalším,“ hlásí po příchodu Matyáš Hrouda.
„No super, a kdy mu jede další?“ ptali jsme se téměř unisono s Helenou Škodovou, jeho třídní.
„Těsně před půl jednou by tu měl být,“ odpovídá Matyáš. Doufáme, že Honza odjezd stihne.
Krátce před půl jednou doráží Honza a přijíždějí dva autobusy. Během několika minut se pokouším vysvětlit omyl, ke kterému nechtěně došlo. Pak nasedáme do správného autobusu a vyrážíme na přibližně 1000 km dlouhou cestu do Ženevy.
„Než vyjedeme, je mojí milou povinností seznámit vás s pravidly, která budeme během cesty dodržovat,“ začínám po opětovném přivítání žáků v autobuse. „Základní pravidlo je jasné: kamkoliv vkročíme, platí školní řád Panské. K tomu navíc upozorňuji na nutnost dávání pozor při vystupování z autobusu na parkovištích, přechodu k oblíbeným obchůdkům se znakem žluté fontánky na červeném pozadí a podobně. Pokud bude někde rozchod, zejména pokud pojedeme do hor, tak choďte minimálně po třech. Kdyby se něco stalo, ať si můžete přivolat pomoc.“
Zatím nic nového, všichni akceptují.
„A teď to hlavní. Ač máme před sebou tisíc kilometrů, jsou některé části naší cesty naplánovány s přesností na minuty. Neexistuje proto, že někdo přijde pozdě! Řešit to v autobuse důtkou nelze, máme tu lepší, léty vyzkoušenou vychytávku: za každou minutu zpoždění zaplatíte 10 té měny, ve které zemi právě budeme!“
„Ty vole, tolik sebou nemám!“
„A co nějaká množstevní sleva?“
„A co paušál předem?“
Tyto a další reakce se začaly ozývat z autobusu, ale všechny jsem rázně odmítal.
„Paušál neberu, sleva je už započítaná!“ usmívám se. „Berte to opravdu jako varování, protože, když nestihneme včasný příjezd někam, kde na nás čekají, vše se zpozdí ještě víc a nebo nás vůbec nevezmou,“ dodávám vážně.
Pak už bez jakýchkoliv komplikací vyrážíme směrem na Rozvadov.
Cestou do Speyer
„Tak co, Karle, kolik jim dáme?“ ptám se řidiče, když zastavuje v Rozvadově na parkovišti.
„Když jim dáme 15 minut, stejně to nestihnou a přijdou za dvacet,“ pokračuje v konverzaci ze známého filmu s úsměvem řidič.
Ohlásím tedy patnáctiminutovou pauzu, kterou všichni dodrželi vzorně.
Pak už vjíždíme do Německa a začíná pršet. Po několika minutách prší tak, že stěrače nestíhají udržovat čelní sklo autobusu průhledné.
Kolegové Ruml a Škodová se na mě obracejí s tázavým pohledem: „Cos to objednal za počasí?“
„To se vybere,“ usmívám se.
„Já se taky nebojím - prostě to podjedeme a v Ženevě bude jasno,“ dodává Vláďa Ruml.
Speyer
Při vjezdu do města naviguji řidiče na parkoviště, kde lze parkovat s autobusem.
„Vezměte si s sebou drobné mince,“ říkám žákům, když stanovuji čas odjezdu autobusu. „Mají tam atrakce, které se vám budou jistě líbit.“
Mám na mysli vodní hrátky, v rámci kterých lze většinou za cenu jednoho eura zažít trošku vodního adrenalinu nebo se nechat povozit na sedačce nad vodní plochou. To ale žákům neříkám, protože je mi jasné, že na to přijdou sami. Je totiž krátce po půl deváté, muzeum otvírá v devět, takže mají skoro dvacet minut na adrenalinové hrátky. Tedy tak jsem si to myslel já …
Při příchodu ke dveřím muzea ale zjišťujeme, že je již otevřeno, pokladní jsou na svém místě a můžeme tedy zakoupit lístky. Krátce před devátou už proto vchází každý se svým lístkem do výstavních prostor. Venkovní adrenalinové hrátky žáci tedy nestihli.
Prohlídka je individuální a záleží na každém, v jaké části expozici se zdrží více. Zda ho lákají historická vozidla všech druhů a typů, či zda se raději podívá do expozice kosmonautiky s vystaveným sovětským raketoplánem Buran nebo se vydá na prozkoumání otevřených a pro návštěvníky připravených modelů letadel, lodí či ponorek.
A přitom každý z vystavených modelů skýtal řadu fyzikálních zajímavostí. A to nejen kvůli přístrojům, které byly v jednotlivých modelech vystavené a které bylo možné si detailně prohlédnout. Ale také kvůli netradičnímu způsobu pohybu ve vystaveném modelu.
Letadla byla totiž umístěna v mírně nakloněné poloze, takže při chůzi středovou uličkou letadla se šlo z kopce, do kopce nebo do strany. O tom svědčil například i závěs v jednom z letadel.
Vstup do ponorky byl současně testem štíhlosti: kdo prošel vstupním otvorem, měl jistotu, že téměř bez zadrhnutí prošel i dalšími částmi ponorky. Ta byla vystavěna skutečně úsporně a přitom plně funkčně. Jen námořníky patrně vybírali hlavně podle velikosti!
Dále lze vyzkoušet praktické dopady smykového tření pohybem v připravených pytlích z vystaveného modelu letadla plastovou trubkou dolů. A nebo prozkoumat různé typy pohybu ze sedla motokár připravených nedaleko dojezdu lidí svištících v pytli plastovou trubkou.
Krátce před dvanáctou hodinou se s většinou žáků potkáváme u východu z muzea. Východ a vchod leží velmi blízko u sebe, a žáci tedy vycházejí z muzea kolem vodních hrátek. A vzhledem k tomu, že máme ještě asi dvacet minut času do odjezdu, musejí žáci vodní hrátky vyzkoušet nyní. A to i přesto, že z podmračené oblohy, která nás celou dobu pobytu v muzeu provázela, začínají padat první kapky. Přesto se většina musí svézt na lodi, která je puštěna po skluzavce z výšky přibližně osmi metrů do vody!
Ve 12:15 pak přesně dle plánu pokračujeme směrem na Ženevu.
Cesta do Ženevy
Stěrače na předním skle autobusu opět nestíhají odebírat vodu.
„To jsem zvědav, jestli takhle prší i u nás?“ ptá se Vláďa Ruml a my, kteří jsme jeho otázku zaslechli, ani nemusíme odpovídat. A během naší víkendové cesty dostáváme z různých míst zprávy, že skutečně Česká republika a hlavně Praha je stále bez deště.
„Zatím to nevadí,“ usmívám se, když se dívám z okna autobusu. „Snad se to později vybere!“
Se dvěma zastávkami dojedeme krátce před sedmou hodinou večer k hotelu Formule 1 ve Ferney Voltaire nedaleko od CERNu. Vzhledem k tomu, že řidič jel jinou trasou, než jsme jeli před dvěma lety, nejeli jsme kolem CERNu. Ale to nevadí. Zítra si ho užijeme dosyta!
Večer v hotelu
Ještě před příjezdem do hotelu informuji všechny o systému semaforů při vstupu na hotelovou toaletu či do sprchy, o malinkém místě na snídani, která je pro nás na obě rána strávená v hotelu připravená, o nutnosti stát frontu, abychom se stihli všichni najíst rychle a podobně.
„Zkrátka a dobře: od sedmi ráno bude v té minijídelně stát kontinuální fronta lidí z Panské. Jakmile tam bude mezi našima díra, dojdu si pro vás na pokoj. A věřte, že to nebude snadné probuzení. Právě zítřek je naplánován s už zmíněnou minutovou přesností, tak je potřeba vyrazit včas,“ nabádám.
„A nezapomeňte si vzít pevnou obuv a pokud možno dlouhé kalhoty,“ tlumočím bezpečnostní pokyny z CERNu.
Po příjezdu k hotelu jdu do recepce nahlásit náš příjezd. Dostanu vytištěný seznam pokojů a jejich kódů.
„Sorry, I don’t have scissors,“ omlouvá se recepční.
„It’s OK,“ usmívám se a vracím se k autobusu, kde společně s Helenou Škodovou a Vláďou Rumlem lístky pro jednotlivé pokoje natrháme. Zapíšeme si čísla pokojů, kde budou trávit noc naši žáci, a jdeme se též vybalit.
Během necelých dvaceti minut se pak téměř všichni opět potkáme v nedalekém obchodě nabízejícím po celém světě standardní rychlé občerstvení. My, kteří v těchto podnicích nejsme každý den, si necháme ochotně poradit od žáků, jak objednat.
„Do you have euros?“ ptá se pokladní, když jdu platit objednávku a podávám jí švýcarské franky.
„Yes, I have,“ odpovídám a zaměňuji již připravené franky za eura. Neuvědomil jsem si, že jsme ze Švýcarska přejeli do Francie. Tuto skutečnost oznamuji nahlas, aby ti, kteří chtějí platit hotově, měli připravené správné bankovky.
Před zavírací dobou pak ještě stihneme nakoupit v nedalekém supermarketu.
Večer strávíme klábosením s ostatními, procházkou či sháněním informací, jak se vyvíjí zápas české hokejové reprezentace proti mužstvu Ruska na probíhajícím mistrovství světa.
Odjezd z hotelu
Krátce před sedmou hodinou ranní přicházím do minijídelny hotelu a jsem příjemně překvapen. Řada našich žáků již snídá, další se trousí postupně za mnou. Je zřejmé, že budit nikoho nebudu muset jít.
Po nasládlé snídani, na kterou jsem žáky připravoval již v autobuse, se každý vrací na pokoj se doobléknout či sehnat věci, které si chce vzít s sebou do CERNu.
Přesně v 8:20, tedy dle včerejšího plánu, vyrážíme do CERNu.
Cesta do CERNu
Jedeme směrem do CERNu s využitím navigace, která nás vede na dálnici. nejdříve trošku znejistím, ale pak vidím, že autobus nabírá správný směr, a jsem tedy v klidu.
„Tady Valuch, kde jste?“ ozve se do telefonu, když přijmu příchozí hovor. Náš průvodce už se shání, kdy budeme v CERNu.
„Jsme na cestě, do pěti minut tam jsme,“ odpovídám.
„Super. Zajeďte na parkoviště před Globe, jsou tu změny oproti minulým letům,“ radí a informuje Ing. Valúch.
Tlumočím vzkaz řidiči v okamžiku, kdy přijede na správný kruhový objezd nedaleko vstupní recepce CERNu. To už vidím Daniela Valúcha stát nedaleko. Zastavujeme, otvíráme dveře, Daniel nastupuje a vítáme se.
„Tady máte kartičky, které musí každý nosit od jisté doby na krku,“ říká Daniel a podává nám štos kartiček. Jméno, příjmení, datum narození, město a zemi narození jsem musel vyplnit ještě před naším odjezdem z Prahy, zhruba tři týdny předtím, do CERNské databáze. Žádné soubory se šablonou ke stažení! Pěkně každé jméno přepsat, datum, město a zemi narození pak následně vybrat ze seznamu. Ale zvládl jsem to tehdy relativně rychle.
„Máme změnu v jednom účastníkovi a mám data řidičů,“ říkám Danielovi. Ten se na mě podívá a říká: „Tak si je zase schovejte, tím se nebudeme zdržovat.“ Přesně před týdnem se totiž odhlásila jedna slečna a místo ní jel Ivan Matys. Proto holt dostal její kartičku.
Když jsou karty rozdány, vystupujeme z autobusu a jdeme za Danielem.
„Jak už vám říkal pan Reichl - dneska je to naplánované na minutu, proto se držte pohromadě a pojďte za mnou. Kolegu Reichla poprosím, aby šel vzadu a popoháněl vás.“
CERN - přednáška
V poměrně svižném tempu dorazíme chodbou kolem kanceláří zaměstnanců CERNu a dost možná i Nobelistů do přednáškového sálu. Daniel nás ještě jednou vítá a začíná svou přibližně čtyřicetiminutovou přednášku.
„Studenti z Panské jsou vždy připraveni, takže je zbytečné hovořit dlouze o fyzice. Tu umíte,“ začíná přednášku Daniel Valúch. „Budu se snažit vám říct zajímavosti, které jinak dohledáte velmi složitě.“
„Já sám se velmi zajímám o elektrotechniku a mám na starosti i elektrotechniku jednoho z experimentů tady v CERNu. Rád bych proto věděl, kdo z vás se o elektrotechniku zajímá?“ ptá se v úvodu přednášky Daniel. Z jedné zvednuté ruky je trošku v šoku, protože čekal více zájemců o elektrotechniku. Ale pokračuje dále.
Během přednášky upozorňuje na řadu zajímavostí:
„A minulý měsíc přišel oběžník, že CERN přechází na zelenou elektřinu a že musíme v kancelářích zhasínat zářivky, abychom ušetřili,“ dodává s úsměvem Daniel po promítnutí výše uvedených hodnot.
„Bezva,“ neudržím se. „Kolik byste museli těch zářivek zhasnout, aby se to projevilo v tom výkonu?“
„Takhle o tom ale úředník nepřemýšlí,“ krčí rameny Daniel. Inu, úřední šiml řehtá naplno už i v CERNu!
Po skončení přednášky se Daniel ptá, zda jsou nějaké dotazy.
„Hlavně se neptejte, co je v mínus druhém patře při cestě dolů na úroveň svazku,“ usmívá se.
Otázka, která následovala jako první, se dala po Danielově prohlášení celkem snadno uhodnout. Místo odpovědi se Daniel usmál a vyzval k další otázce.
Pak se už přesouváme zpět do autobusu a ten nás odváží k hale SM18.
CERN - hala SM18
Hala SM18 je mimo hlavní areál CERNu a je určena pro testování komponent, ze kterých se stavějí jednotlivé části urychlovacího okruhu urychlovače.
„Rozdělte se na čtyři skupiny,“ říká v autobuse Daniel. „Jedna skupina půjde se mnou, druhá s kolegyní hovořící slovensky, další bude mít česky hovořícího kolegu a poslední půjde s Italem, který mluví anglicky,“ doplňuje cestou Daniel.
„Já musím k Italovi, to je jasný,“ směje se Nikolas Vicari. „Takže Lko, jde celé s Italem!“
Tím je jedna skupina jasná. Ostatní se rozdělí poměrně rychle také.
Před halou vystoupíme z autobusu, seskupíme se kolem našich průvodců a někteří žáci zkoušejí jejich pevnou vůli otázkami mířící k mínus druhému patru. Ale naši průvodci odolali.
Pak se už jednotlivé skupinky vydávají do haly, jejíž část je upravena pro příchod návštěvníků. Na poměrně malém prostoru tu jsou vystaveny modely všech podstatných částí urychlovače; některé z nich jsou též doplněny interaktivní vizualizací. Tak jsme postupně mohli vidět a od průvodců slyšet fyzikální popis činnosti:
Před východem z haly jsme si pak ještě v předsálí mohli zorientovat svou polohu v CERNu vůči okolí (hory, města, …) na stručné, ale přehledné mapce.
„Všechny informace o řízení nebo malérech se předávají optickým vláknem,“ doplňuje při odchodu Daniel. „Když se ale stane malér někde na urychlovači, než by světlo doletělo k řídícímu středisku a následně by program vyhodnotil, jaký následný postup zvolit, urazí svazek částic už téměř nekontrolovaně další jeden nebo dva oběhy v urychlovači. Proto jsou vedena optická vlákna oběma směry kolem urychlovače, aby se snížila doba na přenos informace o maléru,“ dodává Daniel. Pak nám ukázal, kudy cestuje, pokud se potřebuje dostat ze své kanceláře do míst, kde jsou naistalovány jím navržené a sestrojené části detektoru. Přes švýcarské vesničky tuto vzdálenost jede autem půl hodiny.
Novinkou haly SM18 je několik metrů dlouhý model urychlovače částic postavený v poměru 1:1. Můžeme si tak na dráze několika metrů projít stejnou cestu, kterou absolvují technici v tunelu v průměrné hloubce 100 metrů pod zemí.
CERN - řídící centrum nebo AMS
„Pro další část exkurze se bohužel budeme muset rozdělit opět do dvou skupin, které ovšem z časových důvodů nelze po prohlídce vyměnit,“ říká Daniel Valúch, když po východu z haly SM18 nastoupíme zpět do autobusu.
Žáci se v autobuse poměrně rychle rozdělili na dvě přibližně stejně početné skupiny. Před budovou řídícího střediska vystupuje jedna část, druhá pokračuje do budovy s detektorem AMS.
V řídícím středisku bylo možné shlédnout zdařilé animace o činnosti celého urychlovače: od vzniku nabitých částic, přes jejich postupné urychlování v menších urychlovačích, přípravu kvalitního svazku a bančů (shluků částic) pohybujících se v pravidelných rozestupech mezi sebou hlavním okruhem urychlovače LHC, až po detekci produktů srážky jednotlivých částic. Vybraní žáci se pak mohli podívat do elektronického království Daniela Valúcha!
Ostatní pokračovali do budovy detektoru AMS. Tento detektor se nachází na družici, která se pohybuje kolem Země, a detekuje částice, které by se na povrch Země vlivem atmosféry nedostaly. Detektor navrhli, postavili, odzkoušeli a uvedli do provozu v CERNu, ale veškeré součástky (včetně propisky, kterou jsou popsané jednotlivé části detektoru) musela schválit NASA, která detektor dopravila do vesmíru. Detektor pak v pravidelných časových intervalech, ve kterých má dobré spojení se Zemí, posílá do CERNu naměřená data a ta zpracovávají studenti různých typů škol v rámci svých prací.
„To jako opravdu?“ ptá se Lukáš Horník. „Takže bych si ta data mohl stáhnout i já?“
„Jistě,“ odpovídá s úsměvem naše průvodkyně. „Pak si napíšeš program, který bude hledat daný typ částic, daný typ interakce, daný typ rozpadu a podobně a můžeš dělat různé statistiky.“
„Jestli tě to baví, tak tohle by byl velmi dobrý námět třeba na absolventský projekt,“ navrhuji a myslím to smrtelně vážně.
„To sice jo, ale to by bylo moc programování a to já moc nemusím,“ přiznává upřímně Lukáš.
Po zodpovězení posledních dotazů míříme zpět do autobusu, vyzvedáváme druhou skupinu a vracíme se zpět na parkoviště před Globe.
CERN - oběd
Opět rychlým husím pochodem chodbami mezi kancelářemi fyziků se noříme hlouběji do budovy recepce. Ale tentokráte proto, abychom došli až do místní kantýny, kde si koupíme oběd.
„Zakazuji dávat si minutky,“ varoval jsem žáky v autobuse už ráno při odjezdu z hotelu. „Kromě vámi tolik milovaných zdravých hamburgerů a hranolků, tam mají pochopitelně i takové nechutnosti jako brambory, těstoviny nebo rýži. S tím musíte vystačit.“
„Jídel je na výběr i bez těch minutek dost, jistě si vyberete,“ potvrzuje moje slova v autobusu cestou ke Globe Daniel. „Voda je zdarma, platit lze eury, franky i kartou.“
Oběd proběhl bez komplikací a krátce před druhou hodinou jsme již zpět v recepci. Část účastníků našeho zájezdu okupuje místní obchůdek se suvenýry, já se snažím vzpomenout si, kdy máme sraz na další program.
„Pardon, nejste pan Pospíšil,“ volám na kolem procházejícího pána.
„Jsem,“ otáčí se.
Představuji se a ptám, zda náhodou nemá s námi vyrábět mlžnou komoru.
„Mám, ale až od půl třetí,“ dodává na vysvětlenou. „Ale zkusím přijít dříve, jen si to tam připravím.“
„A jak jste mě vlastně poznal? Podle cedulky, kterou musíme teď povinně viditelně nosit?“ ptá se pan Pospíšil.
„Ne, ale vedl jste nám stejný workshop už před dvěma lety,“ vysvětluji.
Pan Pospíšil odejde a krátce před půl třetí se vrací. Domluvíme si rozdělení na dvě skupiny a vyrážíme na odpolední program.
CERN - mlžná komora
Třída 15D, kluci ze třídy 15A a dva další jdou se mnou za panem Pospíšilem do školní laboratoře, Helena Škodová a Vláďa Ruml se zbytkem žáků míří na prohlídku Mikrokosmu.
V rámci úvodu zmíní pan Pospíšil v podstatě náhodný objev (jak to tak ve vědě velmi často bývá) mlžné komory. Pak už popisuje, jak budeme vyrábět ten náš model.
Když skončí povídání, začíná v laboratoři pohyb. Dva z každé skupinky jdou pro suchý led, jeden vystříkává filc v akváriu alkoholem, další nesou zbylé komponenty na stavbu mlžné komory. Během několika minut je komora na všech stolcích postavená a připravena k pozorování.
„Vezměte si ty baterky, nasviťte si vnitřek komory a já postupně zhasnu, abyste lépe viděli,“ říká na první pohled nelogicky pan Pospíšil. Ale logika v jeho projevu je: tma v okolí mlžných komor a nasvětlený jejich vnitřek umožní výrazně lépe pozorovat stopy částic prolétávajících komorou.
„No páni, vaše komora je super,“ chválím mlžnou komoru Lukáše Horníka a spol.
„No kvůli tobě, to nefunguje!“
„Blbě jsi to vystříkal tím alkoholem!“
„Dal jsi tam toho moc!“
Tyto a podobné hlášky se chvíli ozývají, ale rozhodně nejsou myšleny ve zlém. Žáci se navzájem hecují a v každé komoře je nějaká částice (resp. stopa po jejím průletu) vidět.
„Tak, už máte určitě napozorováno, takže můžu rozsvítit,“ říká pan Pospíšil a postupně rozsvěcuje světla v laboratoři. „Ukliďte, prosím, vše na místo a pojďte sem k tabuli.“
U tabule pak se žáky postupně rozebírá, co stavěli, co viděli, proč to viděli, … prostě, jak funguje mlžná komora, kterou právě žáci měli možnost prozkoumat. Vše postupně nechává kreslit a říkat žáky, žádná přednáška z jeho strany to není. A to je dobře.
„Na závěr se pojďte podívat na profesionální komoru,“ zve nás k mlžné komoře instalované vedle velkého stolu. „V Mikrokosmu si pak můžete prohlédnout další a zapínat si tam různé radionuklidy a pozorovat tak různé typy detekovaných částic.“
Po 75 minutách poděkujeme za skvělý program a loučíme se. Do laboratoře pak přichází druhá skupina.
CERN - Mikrokosmos a Globe
„Prohlédněte si Mikrokosmos. Já se tu budu pohybovat a projdu si ho taky. Takže kdybyste měli nějaké dotazy k tomu, co tu je vystaveno, ptejte se,“ říkám při vstupu do Mikrokosmu. „Přes ulici je Globe, jen opatrně přes silnici. Tam je sice poměr umění k fyzice dost v neprospěch fyziky, ale podívat se tam je rozhodně fajn. Každopádně v 17:15 sraz u autobusu a odjezd.“
Pomalu procházíme výstavkou zaměřenou na pochopení základních principů složení hmoty i činnosti urychlovačů. Občas se žáci ptají jak na věci související s provozem CERNu, tak na věci týkající se obecně fyziky.
„Tak takhle vypadá odhalený detektor,“ říkám, když přicházíme do dolní části výstavy. „Před čtyřmi lety, když jsme tu byli, jsme se dostali až na úroveň trubice, v níž létají částice,“ vzpomínám na zájezd se svou bývalou třídou 11L.
„A to je to mínus druhé patro,“ špitne kdosi.
„To není,“ usmívám se. „Ale Daniel Valúch říkal, že za dva roky bude delší odstávka a že máme šanci se dostat přímo až k detektoru a vidět ho takhle,“ usmívám se.
„Super, tak v tom případě chci dvakrát propadnout - jde to?“ ozve se z několika stran.
„Tak asi by to šlo,“ usmívám se, „ale je otázkou, zda se vám to povede!“ Právě jsem totiž obklopen žáky, kteří nemají se školní výukou příliš velké potíže. „Ale rád to pro vás udělám!“
V podobném velmi příjemném hovoru procházíme zbytek expozice zaměřený na výpočetní techniku, systém CERNského gridu (sdílení dat s ostatními vědeckými ústavy spolupracujících zemí) a dalších zajímavostí.
Pak se vydáváme do Globe. Málem se do něj nedostaneme, ale využijeme chvilky, kdy z něj vycházejí návštěvníci, a pronikáme dovnitř. V příšeří relativně velkého sálu je vystavena řada zajímavostí týkajících se studia částic - první sestrojený urychlovač, plynová láhev s vodíkem jako zdrojem protonů a další zajímavosti.
Když se žáci na něco ptají, rád jim odpovídám. Jenže v potemnělé místnosti lidé mluví velmi tiše, a proto si myslím, že jsem příliš hlasitý, když mi místní ostraha něco francouzsky povídá.
„Jsem hlasitý nebo máme už vypadnout?“ ptám se kluků.
„Asi vypadnout,“ odpovídají. „Mají do pěti a to je za dvě minuty.“
Projdeme tedy zbytek expozice rychle a míříme do autobusu.
Za krátkou chvíli přichází druhá skupina a odjíždíme k hotelu.
Večer v hotelu
„Jaký bude program zítra, vám řekneme ráno,“ oznamuji cestou do hotelu žákům.
Po příchodu na pokoj přichází SMS od sestry, kterou jsem poprosil o sledování počasí v Chamonix. Má být sice teplo, ale lehce pršet. Po zvážení všech možností od této varianty ustupujeme, protože sedět pak v autobuse další hodiny v mokrém nebo provlhlém oblečení není lákavá vize.
„Náhradní program mám, tak v tom není problém,“ říkám a kolegové souhlasí. Dojdeme si koupit něco k večeři, pečivo na další dva dny v autobuse a u stolu před hotelem si povídáme asi do jedenácti hodin.
Odjezd z hotelu
V sobotu ráno je vše oproti minulému dni poklidnější. Nejsme příliš vázáni přesným odjezdem, odjíždět můžeme až v devět (abychom mohli jet až do 6:00 ráno druhý den), a proto si leckdo z naší skupiny trošku přispí. Přesto ve stanovený čas jsou všichni v autobuse a můžeme vyrazit.
„Dneska nás čeká průjezd Švýcarskem,“ vysvětluji po přivítání všech v autobusu. „Hory jsme vzdali, protože počasí nemá být takové, abychom pak mohli v autobuse v klidu být dalších skoro 24 hodin. Teď jedeme směrem na Ženevu, poté nás čeká návštěva čokoládovny a sýrárny a k tomu jistě i nějaké překvapení cestou.“
„Je ptákovina jet rovnou do Německa, až budeme hotoví v té čokoládovně a sýrárně,“ říká řidič. „Vezmeme to přes ta sedla, ať taky něco vidíte. A tím i natáhneme čas příjezdu do Mnichova.“
Plán zní logicky a snad i vyjde.
Ženeva
Rozchod v Ženevě na přibližně hodinu a půl byl dostatečný. Kroky všech mířili většinou nejdříve k dominantě ženevského jezera - vodotrysku Jet d’Eau. Kromě studia jeho výšky pomocí šikovné geometrické pomůcky, jsme šli co nejblíže k němu, abychom si vychutnali i jemnou spršku drobných kapiček vody padajících (to sobotní dopoledne) z výšky 130 metrů. Spouště fotoaparátů či iVěci jemně předly, datové karty se plnily a dokonalé idyle při jasné obloze nechybělo nic.
A přeci - až po příchodu do autobusu z objevování dalších krás Ženevy jsme zjistili, že kromě estetických potřeb potřebovali žáci uspokojit i potřeby fyzické. Proto začali rozbalovat různá více či méně exotická jídla, různé druhy salámů a sýrů.
„No nevím, jak tohle dopadne,“ obávám se o čistotu vnitřních prostor autobusu při pohledu na labužnické tváře těšící se na tu spoustu zakoupeného jídla. A to (na rozdíl od žáků) vím, co nás ještě ten den čeká za kulinářské zážitky!
Vzhledem k tomu, že včera před hotelem jsme zmínili i různé druhy koncertů, na které žáci vzpomínali z dob krátce minulých a my, dospělí, z dob svého mládí, napadlo nás, že bychom se mohli podívat i Montreux.
Cestou do Montreux
Cesta do letoviska na opačném konci Ženevského jezera probíhala klidně a bez problémů. Kochali jsme se krásným výhledem a pokoušeli se pohledy na jezero vedle nebo pod silnicí uchovat na datových kartách našich přístrojů.
„Nebojte, já zastavím nad Montreux, abyste si mohli vše nafotit. Je tam jedno příhodné místo,“ slibuje řidič.
A skutečně! Za několik minut poté zastavujeme na vyhlídce, z níž máme město se sochou frontmana skupiny Queen Freddieho Mercuryho od české sochařky Ireny Sedlecké jako na dlani.
„To je super, ta socha je na tom molu,“ ukazuje nadšeně Andrea Mařatová směrem, kde skutečně do vod jezera vystupuje kousek pevniny.
„To máš tak dobré oči?“ škádlím Andy.
„Ne, ale vím, kde ta socha je,“ ohradí se se smíchem ve tváři Andy.
Montreux
Příjezd do městečka krátce po poledni byl ve znamení zpomalení jízdy, ale žádné velké kolony ve městě nebyly. Zkušený řidič věděl, kde zastavit, aby nebyl vyhnán místními strážci zákona, a přitom jsme to měli k hlavní atrakci městečka skutečně jen kousek.
„Půlhodinka nám stačí, inkriminovaná socha je kousek odsud,“ oznamuji osazenstvu autobusu a ukazuji směrem, který naznačil řidič.
Procházka krásně rozkvetlým parčíkem podél jezera byla opravdu příjemná. Po několika stech metrech jsme skutečně přišli k molu, které jsme viděli z fotovyhlídky a na které shlížel z nedalekého podstavce slavný hudebník. Bez fotografií či selfíček a občas i slziček dojetí to na tomto místě prostě nešlo!
„Pane profesore, já s vámi zpátky nejedu,“ oznamuje mi Zdeněk Záhoř. Sedí na břehu jezera, dívá se zasněně kolem sebe a vypadá velmi spokojeně. Hrkne ve mně a čekám, co přijde.
„Tady je tak krásně, mě se tu strašně líbí, tak já tu zůstávám,“ odpovídá s úsměvem, ale naprosto vážně Zdeněk. Uklidním se, protože vím, že žádný malér není.
„Dobře, nemám s tím problém, udělám ti poslední fotku a klidně mi dej dopis pro tvoje blízké doma,“ usmívám se.
Cestou k autobusu ještě nakoupit suvenýry nebo nějakou zmrzlinku a můžeme pokračovat v cestě.
Zdeněk s námi nakonec přeci jen pokračoval.
Čokoládovna
Další zastávkou na naší cestě byla čokoládovna ve městečku Broc. Na parkoviště za městem přijíždíme krátce před druhou hodinou.
„My vyrazíme s Vláďou Rumlem napřed, abychom koupili lístky a vy jděte za námi,“ říkám Heleně Škodové. „Je to pár set metrů a sejdeme se v parčíku před čokoládovnou.“
„Povedzte, Kefalín, čo vy si predstavítě pod takým slovom parčík?“ škádlí Vláďa, když vystupujeme z autobusu a jeho pohled spočine na louce zvedající se od silnice.
„No parčík před tou čokoládovnou, za chvíli ho uvidíš,“ odpovídám.
„Aha, já myslel, že mluvíš o té louce,“ směje se Vláďa a pokračujeme k čokoládovně.
Pokladna vyhrazená skupinám je volná, tak přistupujme a hlásíme se, že jsme už dorazili. Prozřetelně jsem před odjezdem prohlídku čokoládovny zamluvil, kdyby náhodou v horách nebylo vhodné počasí. Dobrý nápad to byl!
Zaplatíme a na tabuli, která není nepodobná té z odletových hal letišť, naskočí tři řádky s nápisem Groupe Reichl. To mě potěší, usmívám se a hned pořizuji dokumentaci.
„Is there something wrong?“ ptá se vyděšeně pokladní.
„No, it is OK. I was surprised when I saw my name on the displey,“ odpovídám s úsměvem.
„Jsme rozdělení na třetiny,“ hlásím žákům, kteří mezitím dorazili do zmiňovaného parčíku. „První skupina jde asi za dvacet minut, další pak zhruba po pěti minutách za ní.“
Pauzu využijeme ke kochání se parčíkem, návštěvě toalet a já na jejím konci k vyzvednutí přístrojů, pomocí kterých si budeme během exkurze pouštět informace o dané expozici. Jak bude celá expozice probíhat, zatím nesděluji.
Když se přiblížila doba startu první skupiny, jdeme se třídou 15D dovnitř.
„Ty vole, groupe Reichl, to je dobrý,“ komentuje okamžitě někdo displej.
„To je hustý, to vypadá jako odbavení na letišti,“ všimne si někdo jiný. A je to tak …
Po stručném přivítání získáváme základní informace o čokoládovně a o tom, co nás čeká. In English, of course! Pak vstupujeme do další místnosti, která má představovat výtah. Už tady žáci zpozorněli. Když pak vcházíme po automatickém načasování otevírání dveří do džungle, kde se kávovníky pro výrobu čokolády objevily, žáci nadšeně zírají. Spouští se program a výklad je doprovázen vizuálními efekty.
„Tak to je hustý!“
„Ty jo, maj to hodně dobře udělaný!“
Jsem rád, že exkurze zaujala. Stejně nadšení jsou žáci i v dalších místnostech, ve kterých se postupně odvíjí historie dopravy kávovníků do Evropy a jejich postupné využívání k výrobě čokolády ve Švýcarsku. Když projdeme několika místnostmi s předem připraveným programem popisujícím část historie, dostáváme se do místnosti s ukázkou kakaovníkových plodů, různých druhů oříšků, kakaového másla, vanilky a dalších ingrediencí používaných k výrobě čokolády. Lze si poslechnout informace, ale také ochutnat.
Procházíme dále do míst, kde lze ochutnat právě vyrobenou balenou čokoládu (malé kousky) a následně podrobit čokoládu testu všech smyslů: podívat se na dokonalý tvar, přivonět si, slyšet krásné křupnutí při jejím lámání a konečně vychutnat její jedinečnou chuť. S takto vydrážděnými chuťovými buňkami přicházíme k místu, kde slečna neustále doplňuje nové kousky různých druhů nebalených čokolád. Světlé, tmavé, s náplní i bez. Je velmi obtížné toto místo opustit a přesunout se pár metrů do obchůdku, kde lze různé druhy čokolády zakoupit.
Tam ale už žáky popoháním, abychom už mířili k autobusu. Čeká nás totiž další expozice.
Sýrárna
Krátce před čtvrtou hodinou tedy vyjíždíme z parkoviště nedaleko čokoládovny a míříme do asi 6 km vzdáleného městečka Pringy-Gruyeres, kde se nachází sýrárna.
„Na, sprav si chuť,“ vytahuje Helena Škodová sáček se zbytky bramborových čipsů zakoupený v supermarketu u hotelu. Za normálních okolností bych tento zbytek jedl velmi obezřetně, protože na dně sáčku je odrolená sůl ze všech plátků smažených brambor. Ale po přeslazené chuti po zkonzumované čokoládě přijde tento zbytek čipsů opravdu vhod!
Po zakoupení vstupenek v sýrárně dostáváme elektronické zařízení, ve kterém je už přednastaven český jazyk. Stačí tedy u expozice stisknout na přístroji číslo expozice a přístroj přehraje základní informace. Vzhledem k tomu, že jsem zde již byl, tak tuším, co bude následovat a jaké budou reakce žáků. Nezklamal jsem se …
„Vítej, milí návštěvníku, budu tě provázet výrobou sýra z mého mlíčka. Jsem kráva Třešinka a narodila jsem se na místních travnatých loukách …,“ začal vyprávět vysoký ženský hlas. S tím, jak jsme postupovali k dalším částem expozice, měli žáci stále větší a větší radost z hlášek kravky Třešinky. Ač to tak jistě od autorů textu nebylo myšleno, žáci si našli v textu skryté jinotaje a dvojsmysly.
Nicméně expozice se jim snad líbila. Stejně tak je zaujaly sýry a další druhy zboží v přilehlém obchůdku.
Před odchodem k autobusu si beru od pokladní tašku s balíčky sýrů. Pro každého z nás je určen jeden balíček obsahující tři kousky téhož sýra, které ovšem zrály odlišnou dobu.
Hrad Chateau de Gruyere
„Podíváme se ještě na hrad, ne?“ nabízí řidič autobusu, když startuje.
Díváme se na pěkný hrad Chateau de Gruyere nad městečkem a vypadá opravdu majestátně.
„Myslíte, že tam vylezou?“ ač nerad zpochybňuji fyzičku žáků.
„Nemusejí - dojedeme tam autobusem,“ usmívá se řidič a vyráží.
„Tam se může vyjet?“ nevěří svým uším Vláďa Ruml.
„Autobusem ano, osobákem ale ne,“ vysvětluje řidič.
Za pár minut jsme na parkovišti a do brány hradu zbývá pár metrů.
„Nezapomeňte se podívat na ten bar ve stylu filmu Vetřelec,“ upozorňuje ještě řidič.
Prohlížíme si hradby, kocháme se výhledem dolů a opět plníme datové karty našich fotoaparátů a iVěcí. Najednou vidím výjev, při kterém mi stydne krev v žilách. Jakub Dvořák se rozbíhá ke kamenné zídce, která odděluje silnici od strže dolů, balancuje na vrcholu zídky a fotí. Už se nadechuji, že mu pěkně od plic řeknu, co si o jeho výkonu myslím, ale když přijdu blíže, tak vidím, že místo srázu, který jsem předpokládal za zídkou, za ní pokračuje travnatá loučka necelý metr pod zídkou. Při případném pádu na louku by se proto Jakubovi mnoho nestalo.
Postupně velmi klidnou chůzí projdeme hrad a vracíme se k autobusu. Když se rozhlížím, zda jsme všichni, dostane se mi vysvětlení, že několik kluků si nechalo na v sýrárně zakoupené švýcarské nože glavírovat své jméno a poněkud se to protáhlo. Z nedalekého pramene si tedy postupně plníme láhve s vodou a spřádáme plány na další cestu. Původně plánovaný odjezd se protáhl už asi o třicet minut.
„Sice nikam nespěcháme, ale co je moc, to je moc,“ dochází mi trpělivost a prosím Šimona Bódaye, aby se doběhl podívat, kde se ostatní zasekli. Sotva Šimon zmizí v hradní bráně, vybíhají z ní všichni opozdilci, na které čekáme.
„Já se omlouvám, ale byla před námi paní, která kupovala suvenýry asi za tisíc franků,“ omlouvá se ve dveřích autobusu Lukáš Hampacher.
„No jo, to se stane,“ usmívám se a vytahuji z pod sedačky pokladničku na pokuty. „Po euru každý,“ hlásím cenu.
Cestou
Vyrážíme na cestu, která nás nakonec přivede do Německa. Jak řidič dopoledne slíbil, jedeme přes horská sedla, takže můžeme spatřit řadu horských vesniček, krásná přírodní zákoutí i různé druhy počasí. Z krásného jasného nebe vjedeme do relativně prudkého deště, který těsně před vrcholem sedla ve výšce přibližně 1500 metrů nad mořem ustane. A to patrně jen proto, abychom si mohli na krajích lesa vychutnat pohled na poslední metry čtvereční plochy zakryté sněhem z minulé zimy. V jedné zatáčce je u silnice miniaturní parkoviště a pod ním se otvírá pohled do údolí.
„Můžete si v klidu fotit,“ říká řidič a datové karty opět přijdou o pár megabajtů volného místa.
„Mají to tu špatně zapojené, mám to přepojit?“ mrkne na mě Jakub Dvořák od elektrorozvaděče ohradníku.
„Snad ani raději ne,“ odrazuji ho. „Vzpomeň si, jak dopadl farář Otík při nečekaném zapnutí ohradníku!“
Poté, co se několik borců ze třídy 15D provětrá vyběhnutím na protilehlý kopec a následným rychlým úprkem dolů, nastupujeme a pokračujeme dále.
Sjedeme do údolí a vyjíždíme dalším průsmykem na vrchol dalšího kopce.
„Támhle ten vodopád je ten, který sjel údajně Sherlock Holmes,“ upozorňuje řidič a ukazuje Reichenbašské vodopády nad městečkem Meiringen.
Po několika kilometrech po přejetí dalšího kopce autobus opět zastavuje, abychom se mohli přes hledáčky a objektivy fotoaparátů podívat na další úchvatnou scenérii pod námi - Lungernské jezero.
Za krátký okamžik poté projíždíme městečkem Alpnachstad, ze kterého na nedalekou horu Pilatus stoupá nejstrmější železnice světa - koleje vedou vzhůru až se sklonem neuvěřitelných 48 %. Vidíme pouze nástupní stanici a pak krátký úsek zakusující se do strmého kopce. Na projížďku touto unikátní železnicí je už pozdě.
Lucern
Krátce před devátou hodinou přijíždíme do Lucernu. Když autobus zastaví a my vcházíme do parku, kde je velmi živo, je ještě dostatečně vidět, abychom mohli pořídit několik fotografií. K obnovenému historickému mostu ale už docházíme téměř za tmy. Ale to neznamená, že si prohlídku mostu nevychutnáme! Ačkoliv nápisům a náboženským symbolům většina z nás nerozumí, procházka po mostě i jeho okolí je více než příjemná.
To, co překvapí při pohledu do vody, je rychlost a množství vody, která pod mostem proudí.
„To snad není ani možné,“ komentujeme s kolegy pozorovaný průtok. „To jezero se snad vyprázdní,“ přeháníme své odhady.
Před půl jedenáctou se scházíme u autobusu, najíme se (resp. dojíme potraviny zakoupené v podnicích rychlého občerstvení) a znovu nasedáme do autobusu.
Lichtenštejnský hrad
Krátce před půlnocí se uprostřed promítaného filmu budíme na další zastávce.
„Vzal jsem to přes Lichtenštejnsko, když máme čas,“ oznamuje nám řidič.
Autobus stojí na poměrně rozlehlém prostranství, nad kterým se tyčí hrad. V něm sídlí lichtenštejnský kníže.
„Pane profesore, můžeme na hrad vyběhnout?“ ptá se Honza Drahokoupil.
„No jasně, třikrát!“ odpovídám netuše, co odpovědí přivodím.
„Já to ale myslím vážně,“ usmívá se Honza.
„No když se nezabiješ, tak to zkus,“ usmívám se v domnění, že v noci stejně nenajde cestu.
Po několika minutách usedá řidič za volant a startuje. Zjišťuji, že nejsme všichni. Honza Drahokoupil a Prokop Netušil v autobuse nejsou. Během několika minut dobíhají trošku udýchaní, ale šťastní a s aktivovaným mobilem jdou ke mně.
„To abyste nám věřil, že jsme tam fakt byli,“ usmívají se kluci a ukazují fotografie hradu pořízené z bezprostřední blízkosti.
„No koment,“ komentuje jejich počínání Helena Škodová.
„Děkujeme, že jste nás vyvezl,“ říkám řidiči a parafrázuji známý citát ze Slavností sněženek.
„Není zač,“ usmívá se. „Ale je to sranda. Projel jsem s vámi za pár hodin to, co cestovky běžně nabízejí na dva až tři dny.
Nepříjemné intermezzo
Někdy kolem druhé hodiny zastavujeme na benzínce. Ale téměř nikdo z autobusu nevychází, všichni jsou příjemně rozespalí. Ani mě se nechce vstávat a poměrně rychle upadám zase do spánku.
„Pane profesore, nejsme všichni,“ budí mě Ivan Matys a já jsem okamžitě probraný. Autobus se řítí po německé dálnici směrem na Mnichov. Rázem jsem čilý jako rybička.
„Nejsme všichni, můžete se vrátit?“ obracím se na řidiče.
„Jo, no jasně,“ odpovídá. „Ale já zavřel dveře a ještě jsem několik minut čekal, aby si zkontrolovali své sousedy,“ vysvětluje řidič.
Tím, že jsme byli na dálnici, tak trvalo chvíli, než byl vhodný sjezd, pak jsme se museli vrátit, přejet inkriminované místo, sjet z dálnice a znovu na ní najet. Přijíždíme k benzínce na místo, kde autobus stál, a kluci na nás čekají. Nastupují, ze zadní části autobusu podávají standardní hlášení, že teď už jsou opravdu všichni, a pokračujeme dále.
Čekání v Mnichově
Po krátkém znejistění, do kterého mnichovského muzea vlastně míříme, zastavujeme kolem páté hodiny ranní před tím správným muzeem. Mezi autobusem a muzeem je pouze silnice a řeka.
Krátce po sedmé hodině se začínáme postupně trousit z autobusu na snídani do nedaleké pekárny, na záchod do nedaleké stanice místní dopravy nebo se prostě jen po noci strávené v autobuse projít.
„V autobuse se sejdeme v 8:40,“ říkám postupně všem, které potkávám a vyzývám je, aby si tuto informaci mezi sebou šířili.
„Řeknu vám, co v muzeu můžete najít,“ říkám v 8:40 žákům v autobusu a popisuji, co v muzeu lze najít, jak se v něm orientovat, kde najít jídlo a podobně.
Muzeum
Po zaplacení vstupného vcházíme do muzea. Doporučuji všem, aby si vzali mapku muzea. Ptám se na informacích, zda jsou někde sepsané časy show, které bývají ve speciálních časech v různých odděleních muzea. Odpovědí je, že nejsou sepsané centrálně - pouze v daném oddělení. Inu drobná změna.
O druhé, daleko zásadnější změně, se dozvídám po otevření mapky. Z muzea je otevřena pouze část, další se rekonstruuje, ale naopak přibyla jedna nová část věnovaná energii. No snad se na mě žáci nebudou moc zlobit, že jsem jim dal dva roky staré informace.
Muzeum si každý prochází svým vlastním tempem v pořadí, které mu vyhovuje. I tak se občas s některými žáky potkáme, prohodíme pár slov a zase pokračujeme každý za svým.
Ten, kdo se již nasytil muzeem, mohl se jít projít do města, navštívit oblíbený podnik rychlého občerstvení nebo se jen tak povalovat a dospávat v parku.
Ve čtyři hodiny odpoledne se scházíme v autobuse a vyrážíme směrem na Prahu.
Cesta domů
Bez komplikací za střídání velmi hustého deště, podmračené oblohy a jasného počasí zkracujeme vzdálenost autobusu od Prahy. Poslední zastávka je na hranicích, kde lze koupit občerstvení již za české koruny.
Několik minut před devátou hodinou večerní přijíždíme na hlavní nádraží v Praze, odkud jsme před devadesáti dvěma hodinami vyráželi na netradiční výlet.
Snad se alespoň některým zúčastněným líbil!
© Jaroslav Reichl, 20. 5. 2018